Ze Šumavy na přehrady

Tu samozřejmě navštěvujeme, i když se na ni jde po dřevěných schodech, ze kterých má Šelda docela strach. Perličkou je, že Kleť má vrchol o něco níž než nejvýše položené jezero Šumavy - Laka. Od samého rána pálí slunce. Projíždíme rodištěm Jana Žižky z Trocnova. Má tady sochu v nadživotní velikosti, základy svého rodného statku, ale v občerstvení zavřeno.

Třeboň

V Borovanech máme menší oslavu. Padla pětistovka najetých kilometrů. Po šumavských kopcích už není ani památky, cesta je rovinatá. Kolem rybníka Svět přijíždíme na náměstí do Třeboně, kde si kupujeme zmrzlinu a náhradní brzdové špalíky. Večer končíme v rekreačním středisku Jemčina na břehu řeky Nežárky. Dáváme osvěžující koupel a masáž pod jezem v řece. Ubytování máme díky Dědečkovi protekčně za 20 Kč na osobu. Večer sedíme v přístřešku za hospůdkou a venku není žádná „letní babka“, ale agresivní bouřka. Také ráno nás probouzí déšť a zamračená obloha. Padají návrhy, že bychom mohli jet kus vlakem. Ani nápad! Holky hrají kostky a my trošku pospáváme. Dědeček mění Máče další brzdové špalíky. „Máčo, ty snad brzdíš i do kopce.“

Zvíkov

Kolem půl jedenácté přestalo pršet a my vyrážíme. První naše zastávka je romantický zámek Červená Lhota. Jsme nuceni se zde trochu zdržet, protože Šelda vjel zadním kolem na zbrusu nový napínáček a píchnul. Od této chvíle je to jen boj s větrem. Takový proti nám ještě nefoukal. Šlapeme a šlapeme. Máče to moc nejede. Večer dojíždíme do Pivního Dvora Zvíkov a pochutnáváme si na zdejším kvasnicovém pivu Zlatá husa. Už za tmy si ustýláme pod stříškou u nějakého kiosku. Začínáme usínat a v ten moment přichází opilá parta asi devíti vodáků. Dva z nich jsou hodně nepříjemní. Co prý tady děláme? Že tady spí oni, že si to za stovku předplatili. My si to samozřejmě nenecháváme líbit. Výsledkem je hodně „vostrá“ přestřelka a k bitce není daleko. Být mezi námi někdo prudší povahy, tak už se to mydlí. Nakonec zde spíme všichni. V noci nás kontroluje jednou ježek a dvakrát policejní hlídka. Ráno se raději rychle balíme. „Nejsilnější“ vodák ještě leží ve spacáku a dělá, že spí. Buď se stydí, nebo z nás má strach!

Orlická přehrada

Zběžně prohlížíme hrad Zvíkov, o němž jsou písemné zprávy už z roku 1234, a míříme pro změnu k zámku Orlík ze 13. století. Tady si v místní hospůdce kupujeme třináctistupňové pivo Démon. Dědečkovi chutná trochu jako fernet. Motáme se po hodně hodně vedlejších silničkách podél břehu Orlické přehrady, objíždíme každou zátoku a k tomu všemu je to pořád nahoru a dolů. Muselo tu být nedávno „Boží dopuštění.“ Spousta popadaných stromů, ulámaných větví, lehlá tráva v příkopech a ještě teď se valící voda přes cestu. Do toho ještě Šelda najíždí na trn a musí lepit. Záplata moc nedrží, takže se lepení koná ještě jednou. V Solenici vidíme i stromy vyvrácené v kořenech a padlé na budovy. Od jednoho výčepního se dozvídáme, že kromě ohromné bouřky spadlo i něco krup.