Západní Krkonoše po Labský důl

Do Špindlerova Mlýna přijíždíme právě včas. Na místo, které by se dalo nazvat autobusovým Apelplatzem, přijíždí kyvadlová doprava na Špindlerovku (Špindlerovu boudu). Sice ještě nevíme, kam dnes pošlapeme, ale nevyužijte převýšení 400 m za půl hodiny! Platíme 40 Kč za osobu a nastupujeme do autobusu. Taxík stojící opodál si za výjezd říká 380 Kč. Nikdo vám nebude bránit vyjet si až na hřeben za vysoké mýtné ani vlastním autem.

Plný autobus se o půl jedenácté líně rozjíždí. U autokempu Medvědín nabírá další lidi a už si to funí serpentinami vzhůru. Z prosluněného zabarveného údolí vjíždíme do kopců zahalených do našedlé, větrem postrkované mlhy. Vystupujeme na obrovském vyasfaltovaném prostranství. Jsou tu hned dvě, obě prázdná. Vítr testuje své zimní variace a malé bílé sluníčko na nás jen tu a tam mrkne zpoza řidší mlhy. Rádi se již po prvních dvaceti metrech chůze schováváme v teplém zázemí Špindlerovky. Velkým obloukem se vyhýbáme nastraženému gauči a nacházíme před záchody přehlednou mapu. Zabodneme prst a jedeme. Kam? Směrem na Zlaté návrší, opačný směr na přelidněnou Sněžku nás nijak neláká.

Kurážně vykročíme na širokou kamennou stezku a věříme, že prudký vítr mlhu rozfouká. Rozfoukal. Scházíme ke zpevněné cestě ve Slezském sedle a jako na horské dráze vycházíme setrvačností k Petrově boudě, odkud shlížíme daleko do Polska. Česká strana s hlubokými údolími je zalitá slunečním oparem. 

Pokračujeme dále po hřebeni, cestou značenou červenou barvou a zasazenými kůly. Minulý víkend již napadl první sníh, ve stínu severních svahů se objevují zimu evokující bílé zbytky. Míjíme Dívčí a Mužské kameny, zvětráním tvarované několikametrové žulové bloky. Snad se Dívčí jmenuje podle pastýřky, která nedaleko žulového masy zahynula, a Mužský jako protějšek Dívčího, ale neunavujte svoji fantazii. Něco skutečně rozumného v těchto tvarech neuvidíte. Pár desítek metrů za žulovými Kameny se nachází Kalmanův pomník. Richard Kalman, kterému je věnovaný, zde zahynul ve sněhové bouři 15. listopadu roku 1929. Dnes je 24. října 2004 – větrno, ale slunečno, kolem 19 stupňů. Nechce se věřit, že už za 3 týdny se tady spustí taková metelice, která by si vyžádala lidské oběti.

Pohybujeme se stále po česko-polské hranici, jednou nohou v Čechách, druhou v Polsku. Z nepatrně vyvýšeného bodu na polské straně zvaného Smielec (Velký Šišák) shlížíme na scenérii před sebou – mrazové půdy pokryté zlatou trávou přecházejí ve Vysoké kolo, zeleným lišejníkem porostlé největší suťovisko a zároveň nejvyšší vrcholek západních Krkonoš (1509 m.n.m). V dáli se nad Sněžnými jámami tyčí polská bouda s věží, zvaná dle krakovského hradu Wawel.
Na terasách zelené suti Vysokého kola balancujeme s prudkým větrem v zádech, bocích i prsou. Nárazový vítr se nezklidňuje ani při sestupu k Velkým Sněžným jámám, ve kterých přežívají letos první sněhové plotny. Rozpukané, strmé žulové stěny až 215 metrů hluboké končí na dně malými ledovcovými jezírky. Teprve když rozeznáváme v těch malých červených tečkách u jezírek turisty v červených anoracích, dochází nám hloubka, do které se díváme. Již zdálky nepřehlédnutelná dominanta - bouda Wawel na okraji Sněžných jam - dnes slouží jako televizní a rozhlasový vysílač. Čaj, kafe ani sušenku zde nepořídíte.

Štěstí zkuste ve 2 kilometrech vzdálené Labské boudě, která se i při rychlejší chůzi tak pomalu přibližuje. Vítr směrem k Labskému dolu oslabuje a do jižních svahů se opírá slunce. Před námi se rozlévá Zlaté návrší se zlatou trávou a ostrůvky nízké kleče. Však právě kleč (krk) dala Krkonoším jméno. Severněji ji v Evropě již nenajdete. Čím více klesáme k Labskému dolu, tím je kleč vyšší a její porost hustší. V zimě se promění v holou bílou pláň, která chrání kleč od mrazu až několikametrovou sněhovou peřinou. Před Labskou boudou překračujeme sotva půl metru široké Labe, které se chystá na svůj první, 45 m vysoký skok zvaný Labský vodopád. Majitelé Labské boudy, která jako jediná vznikla již původně pro turisty, zatímco ostatní boudy krkonošské vznikaly jako zemědělské usedlosti, se snažili tento vodopád zatraktivnit zadržením vody před pádem v nádržích.

Dozvídáme se, že za hodinu musíme být ve Špindlerově Mlýně. Shodneme se na tom, že nejkratší je cesta Labským dolem, který jsme nikdo z nás nikdy neprocházeli, Tušíme však, že spěchat se při sestupu dolem příliš nedá. V zimě je cesta blokována hned 11 lavinovými svahy a nepříjemné je absolvování zejména její horní, kamenné části zvaná Labská rokle, i za deště a mlhy.

Po celou dobu chůze Labským dolem nám po pravé straně stíní vysoké jámy – příkré stěny s ostrým okrajem, vzniklé působením ledovce, který dal Labskému dolu při svém pomalém posunu a tání ladný tvar písmene U. Ze Zlatého návrší po jedné z těchto stěn (jam) padají nejvyšší stupňovité vodopády Labského dolu zvané Pančavské (148 m vysoké, sklon 44°). V blízkosti tohoto vodopádu se nachází nepřístupná suťová jeskyně, která svým názvem mnohým připomene večerníček s

Trautenberkem – Krakonošova klenotnice.
Kleč již dávno přerostla ve vzrostlé jehličnaté stromy, mezi kterými svítí mladí listnáči se zlatými listy. Čím více klesáme, tím je les barevnější a před námi se za Špindlem zvedá strakatý kopec s pravidelným geometrickým tvarem - kužel. Jde o západní svahy Kozího hřbetu vedoucího k Luční boudě. Strmý hřeben dělá čest svému jménu. Cesta po úzkém hřbetu, svažujícím se prudce na obě strany, je dnes již z ochranářských důvodů nepřístupná a zarostlá klečí.

Po 40 minutách svižného pochodu míjíme levý přítok Labe – Pudlavu. Jde o významný mezník zvaný Dívčí lávky – kdysi zde končil pětikilometrový jazyk ledovce, v zimě zde v současné době končí cesta ze Špindlu, která je vhodná i pro cyklisty. Klušeme po této široké zpevněné cestě podél Labe, které uhlazuje kameny do velkých ploten. Každým metrem Labe sílí a rozpíná se do šířky. Jeden z dalších meandrů je již dost široký na to, aby se Labi mohlo říkat řeka. Nám sil ubývá. Silnice je nekonečná a čas neúprosně běží. Z lesa střídavě zavane teplý a studený vzduch. Po 4 kilometrech indiánského běhu zahlédneme první karavany v kempu Medvědín.

Během 70 minut jsme viděli Labe vesele skotačící po kamenech u Labské boudy a zároveň línější, respekt budící proud řeky Labe v uměle vybudovaném korytu u kempu. Litujeme, že jsme podzimně naladěný Labský důl „prolítli“. Na jaře si jej projdeme z druhé strany a třeba dojdeme po Harrachově cestě přes Labský důl a Mumlavské vodopády až do Harrachova (cca 19 km). Naše dnešní kolečko nemělo více než 20 km a na vychutnání posledních podzimních dnů jej lze jen doporučit.