Zaniklá sláva rebelantské republiky Užupis

Užupis býval od nepaměti chudinským předměstím Vilniusu, kde se koncentrovali lidé žijící na pokraji společnosti. Lidé zde žili v bídě, v omšelých, plísněmi prolezlých pavlačových domech bez jakýchkoli vyhlídek na lepší budoucnost. Užupis byl považován za nebezpečné a ztracené místo až do 90. let 20. století, kdy se sem po vyhlášení litevské nezávislosti (1991) přistěhovali umělci, hudebníci, herci a v neposlední řadě také studenti umělecké akademie, kteří zde hledali levné ubytování a svobodný život. Ti zde roku 1997 ustanovili novou recesistickou republiku Užupis s vlastní ústavou, vládou, armádou a 4 vlajkami (na každé roční období jinou). Jejím čestným členem se stal v roce 2001 dokonce i samotný Dalajláma. Tato republika se později stala legendární. Svou povahou by se dala přirovnat k pařížskému Montmartru nebo slavné čtvrti Christiania v Kodani.

K návštěvě Užupisu vyzíval snad každý turistický průvodce. Užupis byl často vykreslován jako místo, které si žije svým vlastním životem. Jako stát squatterů a rebelů v pestrobarevných úborech s roztodivnými účesy, kde se potkávají opilci s výstředními výtvarníky, herci a hudebníky. Často jsem si představovala, jak se po ulici pohybují různí zvláštní lidé, kteří se pak scházejí po ošuntělých pajzlech, kde vymýšlejí další a další bizarnosti, kterými provokují a pobuřují ostatní společnost a zároveň tak výborně baví sami sebe. Taková byla tedy alespoň moje představa o tomto místě.

Nabytá informacemi a plna nadšení jsem vyrazila se svými přáteli směrem k legendární republice. Hned za malým mostkem, který dělí Vilnius od Užupisu nás vítal opršelý transparent nesoucí jméno republiky. Brzy jsme narazili na sochu troubícího anděla stojící uprostřed ulice Užupio gatvé, jenž se stala symbolem Užupisu poté, co vystřídala původní provizorní sochu „vejce“.  Na zídce v Paupio ulici, nedaleko od sochy troubícího anděla, se nachází ústava republiky. Tu zde můžete najít v několika jazycích na úhledných kovových deskách. Působení svobodných „umělců“ se ale odrazilo hlavně na grafické výzdobě některých domů a různě zdařilých či nezdařilých malůvkách na některých místních zdech. Kromě maleb zde můžete občas potkat i sochy. Po troubícím andělu je nejznámější soška mořské panny sedící ve výklenku u řeky.

Při další prohlídce místa už přicházelo spíše zklamání. Kromě několika takto vydařených míst byl zbytek Užupisu poměrně nezajímavým a nudným místem, které tenkrát vůbec nenaplnilo mé očekávání. Užupis byl pro mne prázdným místem. Žádní umělci, ani opilci ani rozpustilá avantgardní mládež bloumající okolím.

Toužila jsem zažít a ucítit onu zvláštní a výjimečnou atmosféru tohoto místa, o kterém jsem tolik četla v turistických průvodcích a článcích na internetu, ale marně. Do Užupisu jsem se za svého půlročního pobytu ve Vilniusu vrátila ještě mnohokrát. Snažila jsem se zde najít nějakou místní putyku, kde bych se mohla pobavit s místními, ale místo toho jsem našla jen drahou turistickou kavárnu. Takto jsem procházela Užupis a nacházela čím dál tím více moderní bytové výstavby a méně pouličního umění.

Užupis od devadesátých let zažil obrovský posun. Obrátil k sobě pozornost a získal peníze na mnohé rekonstrukce. V současné době se zde staví nové drahé byty a typický street art zde slouží čím dál tím více jen jako lákadlo a atrakce pro turisty. Alespoň takový byl tedy můj pocit. Cítila jsem, že tu něco pomalu mizí. Nechci se více zaobírat politikou, jakou zde vede radnice Vilniusu, protože do této problematiky moc nevidím. Spíše jsem chtěla poukázat na smutnou realitu, kde právě turistický ruch, popularita a peníze ničí půvab jinak krásných či zajímavých míst.

Život v této části města jsem brzy přestala hledat a vrátila se do Vilniusu. Našla jsem zde několik zajímavých míst. Seznámila jsem se tam s jedním místním pouličním umělcem, který se o Užupis už vůbec nestaral. Prostě chodil jinam a já nakonec také. Zkrátka alternativa a underground z Vilniusu nevymizely, jen se pomalu přesunuly jinam. Na místa, kam zvědavé cizince již nezavede turistický průvodce a je to tak dobře.