Z Rumunska pašeráckým autobusem

Jedno je rychlejší a dražší, druhé pomalejší a levnější. Někomu se chce domů více, někomu méně. Najednou se objevila ještě třetí možnost. Z Aradu do Budapešti prý jezdí autobusy za výhodnou cenu a jsou rychlé.

Stojíme před nádražím v Aradu. Je tu několik autobusů a opravdu na sobě mají cedulky Arad -> Budapešť. Ptáme se řidiče jednoho z nich na cenu. Na papírek píše 10 €/persona. Odjezd z Aradu v půl druhé a příjezd do Budapešti mezi sedmou a osmou hodinou ranní. Tvrdí, že v Budapešti jede k vlakovému nádraží Keleti P.U. Cena i čas jsou pro nás vcelku příznivé, takže platíme a předkládáme pasy, ze kterých si do nějakého seznamu opisují naše jména.

Žena, asi manažerka autobusu, prohodila s řidičem pár slov rumunsky. Pochopili jsme něco ve smyslu že nás mohl „natáhnout“ trochu víc. Potom nám německy sdělila, že si batohy můžeme dát do zavazadlového prostoru a máme si zabrat nějaká sedadla. Do odjezdu jsou asi 4 hodiny. Máme zatím batohy vedle busu a čekáme. Postupem času začínají Rumuni zaplňovat prostory taškami, do kterých předem balí pytlíky s neznámým bílým práškem. Nejdřív z toho máme legraci, ale když už takto autobus plní asi hodinu, tak se naše debaty přesouvají do ironické roviny. Je lepší dostat za spoluúčast na pašování 250 kg heroinu doživotí v Rumunsku, nebo v Maďarsku?

Je 1 hodina v noci, sedíme v autobusu, batohy máme v zavazadlovém prostoru a doufáme, že už je nikdo nestihne ukrást. Kromě nás, 10 Čechů, je v autobuse jen asi 7 dalších lidí. To se přece nemůže vyplatit. Asi to dotujou z těch drog, vtipkujeme. V 1:45 se autobus najednou zcela zaplnil Rumuny, kteří přišli od vlaku. Manažerka dosti ostře vyhazuje všechny, kteří nesedí na sedadlech. Rumuni nadávají, ale manažerka je nekompromisní. Ve 2 hodiny se autobus konečně dává do pohybu. Muž o kterém jsme se domnívali, že je řidič, má asi funkci asistenta manažerky, protože nesedí za volantem, ale vybírá od Rumunů peníze a pasy. Občas se s někým dosti ostře hádá. Usínáme…

Stojíme v koloně před hraničním přechodem a asistent nám rozdává lístky, které máme vložit do pasu. Ani jsme nečekali že nějaké dostaneme. Jsou na nich naše jména, cena 400 000 Lei, trasa Arad- Seeged a ještě, že se jedná o zpáteční cestu. Kromě našich jmen a Aradu nesouhlasí sice nic, ale co. Hlavně, že nás dovezou do Budapešti. V autobuse je strašné vedro a vydýchaný vzduch. Cestující postupně vystupují a procházejí kolem pasové kontroly. Celník se ptá, odkud jsme přicestovali do Rumunska a kam jedeme. Asi je zmaten z té zpáteční jízdenky. Dál radši nezkoumá.

Nasedáme a jedeme k maďarské celnici. V tuto chvíli přebírá hlavní roli 4. osoba, starající se o naši bezproblémovou cestu. Nazvěme ho asistent asistenta – mafián. Má několik obrovských igelitek a z nich každému dává po jednom kartonu cigaret. Nechápavě na něj koukáme. S úsměvem ve tváři pronesl: „mafia, mafia,…. business, business… “ a dal nám také kartony. Ukázal, že je máme vzít do ruky, a propochodovat s nimi celnicí. Potom nám na ně dal ještě igelitku. Naštěstí Maďaři jen vybrali pasy a pak je zase vrátiti. Vjíždíme do Maďarska a nadšený mafián vybírá od lidí provezené kartony. Po pár kilometrech stavíme na odpočívadle na záchod. Poté pokračujeme dál maďarskou rovinou. Občas si někdo v autobuse zapálí, což vydýchaný vzduch krásně osvěží. Když se blížíme k Budapešti, tak čas od času někde přibrzdíme a pár lidí vždy vystoupí.
Jsme na konci cesty.

Je 9 hodin ráno, autobus vjíždí do obrovského továrního objektu, ve kterém je čínsko-vietnamsko-rumunská tržnice. Parkujeme do řady vedle asi dalších čtyř autobusů. Jdu hned k zavazadlovému prostoru hlídat batohy. Překvapuje mě, že už tam máme batohy jen my a většina tašek s bílým práškem už tam není. Ptáme se, zda je to konečná, či zda nás ještě dovezou na nádraží. Řidič říká, že je to konečná a vysvětluje nám cestu na nádraží. Po asi 10 min chůze podél tržnice a 5 min chůze městem jsme skutečně na Keleti a jdeme na vlak. Byl to velmi zajímavý zážitek, ale příště asi raději pojedeme vlakem…..