Z Nového Zélandu přes Amsterdam domů

My jsme ještě museli vyplňovat nějaký odletový formulář, ale to už jsme utíkali za tou splašenou ženštinou, nejdřív do banky, kde byla nekonečná fronta, kterou jsme celou předběhli, a museli zaplatit odletový bakšiš $25, a pak hned k pasové kontrole, tam opět před celou frontu a utíkat až do letadla. Sotva jsme tam vlezli, zabouchly se za náma dveře a už jsme se rozjížděli. Takový to byl fofr.
Pája se zul. Kolem sedící lidé začali omdlívat. Tak se zase obul. Teď už jsme po prvním jídle a ani jsme si nestačili vyměnit NZ dolary. To je v háji. Snad to půjde na Taiwanu. Tak a je tu Taiwan. Venku strašně prší a není zrovna teplo. Našli jsme banku a měníme money za nevýhodný kurz. Z $NZ na $TW a z $TW na €. Alespoň něco. Z Taiwanu už sedíme každý sám. Let se hrozně vleče, kolem brečí děti a nejde spát. Z Taiwanu do Bangkoku 4 hodiny. Pája zaspal jídlo, ale zato seděl mezi dvěma holkama. Já jsem seděl vedle uličky, po pravé straně jedno volné místo a pak ťapina.V Bangkoku vzpomínám na Thajsko. Je tu hic 30°C a přitom jsou 3 ráno. Všichni se na nás usmívají. Let do Amsterodamu trval 12 hodin. To byla hrůza. Pája seděl pořád mezi těma dvěma, ale vedle mě dva pupíci. V TV běžely hrozné filmy, na které se nedalo koukat. Spát se mi po pěti kafích a deseti sklenicích vína také nechtělo, tak jsem to docela protrpěl.

Letiště v Amsterdamu

Teď už sedíme v Amsterdamu v hospůdce a popíjíme místní pivečko. Venku padá sníh a my vzpomínáme na Zéland. Jdeme si nechat vystavit palubku, ale je tam hrozná fronta. Deset minut před odletem mi praskají nervy, celou frontu předbíhám a vystavujou nám jí. Přiběhneme k bráně a náš let byl zrušen. Znovu stojíme frontu, přebookovávam náš let, jdeme zas k jiné bráně a let zpožděn. Čekáme dalších 6 hodin do odletu. Konečně nastupujeme. Hlásí nám že bude zpoždění asi 3 hodiny. Po první hodině čekání chcípnul v letadle motor a všechno zhaslo. Sedíme po tmě a místo klimatizace letušky větrají dveřma. To je zima. Oznamují nám, že motor nejde nahodit a že už je na cestě pozemní personál na opravu. Další hodina a hlásí, že letiště bylo uzavřeno a my musíme zpět do odletové haly. Čekáme další hodinu než nám přistaví výstupní tunel, abychom vůbec mohli z letadla vylézt. Co bude dál? Oznamují nám, že ani oni nic nevědí a že se máme sami někde doptat, co se bude dít. Vylézáme.
Kolem další tisíce zmatených lidí, nikde nic nefungovalo, nikdo nic nevěděl. Zkrátka totální kolabs. Přidává se k nám jedna Češka, která pracuje v Amsterdamu a o půlnoci jí bude 25 let. Teď tam po letišti splašeně lítáme tři, ale po půl hodině to vzdáváme. Zavřeli všechny přepážky, všechny obchody, bary i restaurace, až na jeden malinký bar, u kterého byla kilometrová fronta. Byl v něm ale zákaz prodeje alkoholu (jenom kafe a kola). Nikde žádné jídlo. Dalších 12 hodin chodíme sem tam a kecáme. Všude kolem spí na zemi tisíce lidí. Vypadá to jako mezinárodní slet bezdomovců (businessmani s notebookem  pod hlavou a přikrytí novinama).
V 7 ráno je už živo jako v úlu. Přicházejí první odbavovací úředníci za přepážky, ale musí je chránit hodně policistů, protože na ně začínají útočit vzteklí lidé a hlavně černoši. My se snažíme několik hodin vystát jednu frontu, ale začíná tam strkanice, nějaké prapory a křik. Docela mela. Přibíhají další policisté a snaží se ten dav uklidnit. Jdeme pryč. Zkoušíme to dál a předbíháme, jak se dá. Konečně jsme u přepážky. Nikdo ale nic neví. Kolem běhají piloti a hledají svá letadla. Ptají se všech a nikdo zase nic neví. Něco nám bookují a my jdeme k té bráně. Let zrušen. Jdeme zpátky a po několika hodinách nám přebookovávají let a oznamují nám, že stejně neví ani, kde máme zavazadla. Sháníme naše ČSA letadlo, protože nikde není nic napsáno. Hurá, našli jsme ho. Svítí před ním ale tabule “let do Birminghamu”. No to je pěkný.
Lezeme dovnitř, dveře se zavírají a hlásí hodinu zpoždění. Po 3 hodinách hlásí, že už jsou před náma jenom dvě letadla na odmrazení a odlet. Zase čekáme až nás odmrazí a pak už konečně letíme. A je to tu. Praha. Hlásí - 20°C. Jdeme pro batohy. Smůla, nejsou tu. Jsme jenom v kraťasech a mikině (+ kytara a věněc žlutých orchidejí na krku). Ostatní věci jsou ve velkých batozích. Jdeme to reklamovat. Říkají, že nám to přivezou domů, až se někde ve světě najdou. Teď čekáme na autobus. Je hrozná zima a my vzpomínáme na NOVÝ  ZÉLAND. Sakra, už jsme doma..... . .