Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > On-line cesty > seriály > Austrálií na kole

Z australského hlavního města do města největšího

Martin Stiller / 19.03.2008

Po předchozích deštivých dnech ve Sněžných horách se rozhodujeme zůstat několik dní u našich fantastických litevských hostitelů Mindaugase a Rasy na okraji Canberry. Během prvního dne provádíme nutnou údržbu sebe i kol. Snažím se také sehnat nové pláště na kolo. Rád bych si koupil ty speciální expediční Schwalbe Marathon XR, ale v celé Canbeře je nikde nemají. Ani na australském internetu nejsem úspěšný. A tak mi nezbývá nic jiného než koupit obyčejnější, ale přesto dobré pláště s kevlarovým protiprůrazovým plátkem značky Maxxis. Není to přesně to, co bych chtěl, ale lepší než ty trosky plášťů, na kterých jsem dojížděl přes celé Snowy Mountains až sem do Canberry.

Několik dní v hlavním městě Austrálie

Následující dny trávíme prohlídkou města. Canberra rozhodně stojí za navštívení. Jedná se o nové, na zelené louce vybudované město. Bylo vystavěno jako kompromis po nekonečných sporech mezi Sydney a Melbourne, které z nich bude hlavním městem státu. Canberra je vlastně taková síť několika satelitních městeček obklopených lesy a loukami, uprostřed nichž se nachází malé centrum samotné Canberry. My jsme se nejdříve vydali do Národního muzea, které nás velmi zaujalo svojí rozmanitostí, interaktivností a komplexním stylem uspořádání. Další, co jsme navšívili, byla budova nového parlamentu. Jedná se o velmi netradiční stavbu se 4 500 místnostmi, 17 nádvořími, 10 km chodeb a 2800 nastěnnými hodinami. Za zmínku stojí i to, že v parlamentu jsou na plný pracovní úvazek zaměstnáni tři lidé, kteří se strají výhradně o výměny žárovek!!! Nad parlamentem se tyčí cca 80 m vysoká stožárovitá konstrukce, na níž vlaje australská vlajka velikosti kamionu.
Jeden večer máme sraz také s Milanem Buškem z české komunity v Canbeře. Bere nás do československého klubu, kde se seznamujeme s dalšími Čechy, mimojiné také s konzulkou Hankou. Večer pak všichni společně sedíme a povídáme.
Asi jednou z nejzajímavějších atrakcí v Canbeře je tzv. “War memorial” neboli válečný památník. Jedná se o jedinečné vojenské muzeum dokumentující účast australských vojaků v různých válkách. Muzeum je také interaktivní, takže si můžete nasednout do vrtulníku a virtuálně se proletět Vietnamem nebo se v obrovské hale Anzac zúčastnit letecké bitvy stíhaček a bombardérů. I pro nás, kteří se o vojenské věci nezajímáme, to byl vskutku jedinečný zážitek, který by rozhodně návštěvník Canberry neměl opominout.
Celá Canberra v nás zanechala velmi dobrý dojem. Je to krásné zelené město plné parků, potoků, vodních nádrží a hlavně nekonečné sítě stezek pro cyklisty. Někde jsme se dočetli, že na území Canberry se nachází neuvěřitelných 700 km cyklostezek. Opravdový ráj pro cyklisty a in-line bruslaře.

Posledních pár dní v sedle bicyklu

Bohužel čas letí a my musíme vyrazit dále. Nechce se nám! Cítíme totiž blížící se konec expedice. V Canbeře se nám zalíbilo. Mindaugas, Rasa a Vilkis nám byli skvělými kamarády, ale nedá se nic dělat, musíme dál.
Hned po startu nás ale opět trápí smůla. Na benzince se snažím dofouknout Renčino kolo. A najednou: bááác! Bouchla duše. To snad není možné! V životě se mi to ještě nikdy nestalo a teď během asi týdne už potřetí. Musíme tedy dát novou duši, koupit další rezervní a konečně opouštíme Canberru směrem na Bungendore. Ještě týž den máme další tři defekty. Já dvě píchlá kola, Renča jedno. A to i přes nové pláště! Ách jo!
Další den je velmi zajímavé počasí - silné bouřky a průtrže mračen. Nás to ale vždy míjí. Jen se o tom dozvídáme, když nás někdo dojede, či mi někam přijedeme. Honí se to všude kolem nás, ale my máme konečně jednou štěstí a nemokneme.
Předposlední den je trasa celkem nudná. Až v samotném závěru dne se před námi objevuje nečekaný a dlouhý sjezd národním parkem dolů k oceánu k městečku Wollongong. Kousek za ním nocujeme. Ještě před klesáním jsme narazili na jednu neuvěřitelnou věc. Objevili jsme docela velké plochy plné sněholedu. Něco jako kroupy, ale takové podivné. Byly to asi 10 cm tlusté nánosy a muselo to tam být už mnoho dní, protože led byl špinavý od prachu. Vůbec jsme nechápali, co to tam na pobřeží dělá. Byli jsme u moře, kde je v té době normální teplota mezi 35 a 40 stupni Celsia. Dobré překvapení v závěru horké Austrálie.

Podél pobřeží a skrz národní park Royal až do Sydney

Je tu poslední den expedice, blížíme se k cíli. Vyrážíme od Wollongongu podél pobřeží na Stanley Park a po cestě projíždíme po zajímavém pulkruhovitém mostě lemujícím pobřežní útesy. Opravdu velmi netradiční stavba. Dále nás čeká krátké, ale zato prudké stoupání na nádherný vyhlídkový útes na okraji NP Royal. Tady se setkáváme s dalšími krajany ze Sydney, kteří tu jsou na výletě. Zde se také cesty dělí, jedna vede vnitrozemím přímo do Sydney a druhá víc podél pobřeží středem národního parku Royal. My samozřejmě volíme variantu B. A udělali jsme dobře. Ubylo aut a je stále na co se dívat. Projíždíme příjemným deštným lesem a krásně se nám dýchá. Najednou narážíme na turistickou stezku a zjišťujeme, že se po ní dá jet i na kole po rovince podél říčky a že si tím ušetříme tak 10 km. Není co řešit, jedeme! Tohle byl fakt super nápad. Parádní šotolinová stezka nás vede přímo středem divočiny, podél potůčku a na několika místech také skrz skály. I když to bylo jen 9 km, tak to určitě stálo za to. Pak už se jen napojujeme zpět na asfaltku, stoupáme prudce do kopce a opuštíme tento zajímavý, na okraji Sydney ležící národní park. V podstatě několik set metů za hranicí NP najíždíme na hlavní tah do Sydney. Jedná se o osmiproudovou Princess Highway, která nás dovede až do centra. Musíme ale vydržet ještě asi 25 km. Cyklistika na této megasilnici není nic příjemného, ale zažili jsme už i horší. Řidiči jsou celkem ohleduplní a dávájí na nás pozor. V jednu chvíli projíždíme dlouhým tunelem přímo pod letištní přístávací plochou. Taky dobrá raritka.

Poslední kilometry a jsme v cíli...

Závěrečný úsek vede už jen nacpaným centrem čtyřmiliónové metropole. Sydney. Rozhodujeme se zakončit expedici symbolicky - kde jinde než u Opera house a Harbour Bridge. Najít cestu k těmto symbolům Sydney není nic težkého. Počasí nám moc nepřeje, je zataženo. Cílové fotky super nebudou. Ale to nevadí. Na posledních metrech mi hlavou problikávají střípky z celé expedice. A najednou jsme tam, u opery a před slavným mostem... Aha, tak my jsme fakt už v cíli. Jéje... Tohle je ale opravdu už konec. Nechceme tomu uvěřit. Teď teprve si pořádně tuhle realitu uvědomujeme. Pět měsíců šlapání, stanování, někdy velké dřiny, občas i trošku strádání a naopak tisíců krásných chvil... tak tohle všechno už je pryč. Pocity nadšení a euforie z úspěšného dokončení expedice a dosažení vysněného cíle, to vše se míisí se smutkem, že už je všemu konec. Opravdu zajímavé myšlenky a pocity se honí v našich hlavách... Těžko to popisovat. To se musí zažít. A kdo to zažil, ten ví, o čem mluvíme. A kdo neměl to štěstí, tak tomu přejeme, aby si něco podobného mohl někdy prožít...

Příště se těšte na poslední reportáž z Austrálie, která bude o tom, jak se jezdí na kole po Sydney, co vše tu lze vidět, kam na pláže a na surfing a také o tom, jak nás ve své residenci mile přivítal generální konzul České republiky pan Vít Kolář.