Welcome to Colorado

Vypůjčili jsme si auto a vmísili se do provozu, abychom se po chvíli nechali unášet za město a dál do okolních kopců. Začala naše cesta skrz americký západ do Los Angeles. Prvním státem, který jsme navštívili bylo právě Colorado.

Rocky Mountains
Přejezd státu Colorado nám umožňoval sledovat neuvěřitelné proměny pohoří Rocky Mountains. Projížděli jsme zalesněnými kopci s pastvinami pro krávy a bizony. Serpentinami jsme vystoupali nad koruny stromů, kde se otevřel kouzelný výhled na okolní vrcholky a hluboká údolí, jejichž dno trpělivě opracovávají průzračné potoky. Na travnatých plošinách v nižších polohách se blyští hladiny jezírek, ke kterým se táhnou roztroušené jehlany hustých smrků, spojující se v sametové koláče lesů. Vše je pod dohledem holých hřebenů hor.

Sirné prameny v Glenwood Springs
Dále na západ, tam, kde se pískově žluté či šedé kopce mění v červené, se v údolí krčí městečko Glenwood Springs, známé svými horkými prameny. Areál lázní vypadá jako běžné koupaliště, jeho sirný základ rozpoznáte však velmi rychle. Stačí se nadechnout. Dva venkovní bazény jsou otevřené celoročně a zaručují návštěvníkům příjemné prohřátí celého těla. Plavání v horké vodě se nedoporučuje, a tak nad hladinu vyčuhují jen hlavy zahalené do páry.

Aspen
Znovu jsme nabírali výškové metry a mířili do srdce Rocky Mountains. Nedaleko lyžařského střediska Aspen se nám otevřel pohled na svažitou louku posetou roubenými domky v různém stupni rozpadu. Nad malebným údolím s ledovým potokem se vznášelo mrtvé ticho. Není divu, jsme v „místě duchů“. Vesnice Independence, rozprostírající se ve výšce 3 600 m.n.m., byla v 19. století rušným obchodním centrem s nalezištěm zlata, bohužel ne bezedným. Roku 1900 bylo místo již zcela opuštěné a započal se stoletý proces zániku. Místo je volně přístupné, ale cesty již zcela pohltila příroda a většina objektů je bez střech. Jediný zachovalý objekt je v soukromém vlastnictví.

V blízkém okolí jsou autem dosažitelné jedinečné výhledy na vrcholy Castle Peak (4350 m.n.m.) a Mt. Antero (4352 m.n.m.) se sněhovými převějemi pod oblými hřebeny.

Great Sand Dunes National Monument
Projíždíme neúrodnou rovinou pokrytou šedým prachem směrem na jih. Jedinou zelení jsou nízké trnité houževnaté keříky. Celý prostor je lemován hmotou hor, které nás cestou doprovází a které vévodí majestátný Crestone Peak (4359 m.n.m.). Hradba pohoří vytvořila patřičnou bariéru pro vítr přenášející šedý prach a dala vzniknout přes 200 m vysokým písečným dunám. Oblast, dnes nazývaná Great Sand Dunes National Monument, je možné navštívit a vypravit se do její hloubky dle vlastního uvážení. Nechali jsme se unést neobyčejným fotogenickými scenériemi a podcenili nešvary pouště. S večerem se zvedl vítr spolu s písečným prachem. Nejdříve jsme cítili drobné šimrání na lýtkách. Vítr však rychle s padajícím soumrakem nabíral na intenzitě, takže když jsme se konečně vydali zpět, byl vzduch plný písku, který nás nepříjemně sekal do tváří. Nedalo se dobře dýchat, zpáteční cesta byla nekonečná. Na památku jsme si odnesli písek v uších, očích i fotoaparátech, ale také neobyčejný zážitek ze setkání s obří hmotou dun.

Taos Pueblo
Dále na jihu opouštíme Rocky Mountains a s nimi na chvíli i stát Colorado. Vjíždíme do Nového Mexika. Mírně zvlněná krajina se rozprostírá do neskutečné šířky. Před námi místy prší, jinde je sluneční výheň. Přejíždíme ohromné průrvy v zemi, na jejichž dně se klikatí tenké linie řeky. Nad vyschlou půdou místy zvítězila kleč borovice či kaktus. Přejíždíme řeku Rio Grande, míjíme domky ověšené šňůrami červených lusků paprik, abychom po chvíli narazili na tisíc let starou indiánskou vesnici Taos Pueblo. Jde o nejrozsáhlejší existující vícepodlažní Pueblo ve Spojených státech. Místní indiánský kmen zde presentuje svoji historii i způsob života. Nikdo z nich zde však již ve skutečnosti nebydlí, svoje místo teď mají v nepřístupných rezervacích dál v horách. Domy jsou postavené z hlíny a slámy, dřívější přístup po žebřících z vyšších pater z nich vytvořil nedobytnou pevnost. Až později byly používány dveře i v přízemí.

Příchodem Španělů bylo obyvatelstvo pokatoličtěno a vystavěn kostel a hřbitov. Jeho dnešní podoba je z roku 1848, kdy byl původní kostel zničen armádou Spojených států. Indiáni se tedy dodnes nechávají pokřtít, chodí do kostela a jsou pohřbíváni do hrobu. K tomu však 90 % z nich nadále vyznává svoji původní víru i zvyky a dojde-li k rozporu obou vyznání, přednost má to původní. Vznikl tak zvláštní schizofrenní způsob vyznání.

Při prohlídce vesnice indiánský průvodce v kšiltovce a riflové bundě vysvětluje historii vesnice a život kmene. Pro lepší představu se kolem domů pohybují patřičně odění původní obyvatelé a ženy pečou chleba ve venkovních pecích. Některé domy jsou otevřeny a přeměněny v dílny a obchůdky se zbožím vyrobeným ručními technikami, používanými po mnoho generací. Domů si tak můžete odvézt malovanou keramiku, šperky ze stříbra a tyrkysu, mokasíny a hudební nástroje. O svém životě nám ochotně vyprávěla Jeri Samora – „Flower Basket“, zatímco zdobila hliněnou vázu ornamenty. Do stále krásné tváře se jí svezl pramen kdysi havraních vlasů. Provozování takového lidského „zoo“ je jedním z hlavních a také téměř jediným způsobem obživy. Odsunuti do rezervací v horách ztratili možnost obživy zemědělstvím, a nemají tak mnoho příležitostí k výdělku.

Mesa Verde National Park
Poslední naší zastávkou v Coloradu byl Národní park Mesa Verde, ležící poblíž hranic států Colorado, Utah, Arizona a Nové Mexiko. Před 1400 lety, dlouho před objevením Nového světa Evropou, si vybrala skupinka Indiánů, žijících v regionu Four Corners, Mesa Verde jako svůj domov. Přes 700 let obývali tuto krajinu v kamenných městech vystavěných ve stěnách kaňonu. Koncem 12. století se během dvou generací sebrali a odešli neznámo kam. Tito lidé jsou nazýváni Anasazi (v řeči kmene Navajo to znamená „starověcí“) a obydlí na útesech byla objevena v 19. století. O jejich existenci a osudu nepřinesla informace žádná z početných archeologických bádání, která se od té doby provedla. Mesa Verde National Park se rozprostírá na části rozsáhlého plata, které se zvedá nad údolím Montezuma a Mancos. Anasazi stavěli svá obydlí pod převislé stěny kaňonu, přístupná byla opět pouze po svislých stěnách skal. Základním stavebním materiálem byl pískovec, který byl opracován do pravidelných bloků o velikostí bochníku chleba. Jako spojovací materiál sloužila hlína s vodou. Místnosti 180 až 240 cm vysoké byly určené k obývání 2-3 osob, prostory pod nimi byly užívány jako sklady potravin. K náboženským rituálům a práci byl určen prostor před domy. Ženy vyráběly hliněné nádoby, muži nástroje a zbraně z kostí a kamene. Okraje plata nad útesy byly využívány pro zemědělství, kde se pěstovala kukuřice jako hlavní zdroj obživy. Lidé se dožívali průměrně 40 let – život jim zkracovaly drsné přírodní podmínky, nedostatek vody, ale také vliv kouře z otevřeného ohniště uvnitř domů bez komínového odtahu. Dodnes jsou vnitřní stěny pokryté vrstvou sazí. Neblahý vliv na životosprávu měl také způsob zpracování kukuřice, jejíž zrna byla drcena v pískovcových nádobách. Přimíchané pískovcové částečky v mouce postupem času obrušovaly zuby.

Rozsáhlý areál je možné projet autem. Vyhlídky na jednotlivé lokality jsou dostatečně vyznačené. Shluky obydlí jsou přístupné s průvodcem vždy za dílčí vstupné. Svislé stěny se překonávají po dřevěných žebřících či schodech vysekaných do pískovce. Pohled shora je úchvatný, ocitnout se však uprostřed stěny nad hlubokým údolím je neopakovatelným zážitkem. Překvapivá je zachovalost objektů chráněných převisy, které spolu s tajemstvím kolem odchodu obyvatel vytváří tajemnou atmosféru, vznášející se mezi pískovcovými stěnami kaňonu až se tají dech.