Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > Evropa > Srbsko a Černá Hora

Výprava do Černé Hory

Alexandr Nekvinda / 15.01.2010

Začátkem července 2008 vyrážím společně se třemi kamarády vstříc dobrodružství na východ Evropy do Černé Hory. S kalkulačkou v ruce se rozhodujeme, jakou zvolit variantu dopravy. Dva z nás mají možnost jet vlakem zadarmo, takže je rozhodnuto. V létě jezdí do Černé Hory dva přímé vlaky týdně (pouze lůžkové), a proto je nutné si jízdenky s lůžkem rezervovat s dostatečným předstihem. V úterý brzy ráno už stojíme s batohy na nástupišti v Pardubicích a těšíme se na desetidenní dobrodružství.

Specifický úklid odpadků

Cesta je bezproblémová a plynulá do chvíle, kdy dorazíme na hranice Maďarska a Srbska, kde trávíme odpoledne na nádraží v Subotici. Unaveni kontrolou na hranicích usínáme ve vlaku a probouzíme se až v brzkých ranních hodinách v Černé Hoře. Okolí kolejí je obsypáno neskutečným množstvím odpadků. Brzy se dozvíme proč - během cesty přichází osoba, která se vydává za uklízeče. S radosti ho pouštíme k přeplněnému odpadkovému koši, ale on koš pouze vezme, otevře okno, kterým odpadky vysype, vrátí ho na místo a spokojeně odejde o kupé dál.

Praktické informace

Do Černé Hory dorážíme se zpožděním kolem čtyř hodin. Později zjišťujeme, že to je na východě normální, protože jízdní řády nemají pevné časy odjezdů. Vystupujeme v Bielem Poli, které je dobrým výchozím bodem pro cestu do hor a národních parků. Ačkoli Černá Hora není členem EU, tak zde platí euro. Naše první cesta směřuje do obchodu, kde nakupujeme jídlo na několik dní dopředu. Ceny se zde pohybují ve většině případů jako u nás, jen pečivo je o polovinu levnější. Největší problém ve zdejších horách je s vodou, kterou najdete jen těžko. Proto měl každý z nás na zádech o pár kilo víc, aby byl v horách vody dostatek na několik dní. V Černé Hoře platí povinnost přihlásit se při příjezdu do země na policii, kde vám vydají potvrzení, že jste cizinec a jste na návštěvě v zemi za účelem turistiky. Jelikož se však platí za tuto povinnost poplatek, rozhodli jsme se tak neučinit. Později se ukázalo, že by to byla opravdu zbytečná investice - ptali jsme se několika skupin turistů a většina se rozhodovala jako my a na policii nebyla.

Národní park Biogradska Gora

Naše první cesta směřuje do národního parku Biogradska Gora. Vstupní branou do parku je město Mojkovac, do kterého se dostáváme autobusem. V Černé Hoře je několik soukromých autobusových společností, ale nikdo nemá pevné ceny, takže se nedá odhadnout, kolik budeme platit. Po mírně stoupající asfaltové cestě se dostáváme ke Skadarskému jezeru ležícímu ve výšce 1400 m n. m. Odtud vyrážíme „kolmo“ nahoru do národního parku. Skoro za tmy dorazíme na náhorní plošinu v nadmořské výšce 1900 m n. m., kde rozděláváme stan a nocujeme. V zemi není povoleno kempování mimo kempy, ale jak už jsme si několikrát všimli, tak v tomto státě jsou pravidla pouze na papíře, ale nijak zvlášť se nedodržují. Navíc jsme se v horách pohybovali skoro sami.

Alkohol a cigarety pro místní

Druhý den odpoledne zdoláváme bez větších problému nejvyšší vrchol NP Crna Glava (2139 m n. m.). Na vrcholu se začíná kazit počasí, proto rychle vyrážíme dolů. Bouřka a kroupy na sebe nenechají dlouho čekat a my dolů kloužeme skoro po zadku. V údolí nacházíme opuštěnou dřevěnou chatrč, kde se rozhodujeme přenocovat a usušit věci. Ráno opět vstáváme brzy a vyrážíme nahoru, cestou potkáváme horský pramínek a doplňujeme vodu. V těchto údolích žijí lidé, kteří neznají život ve městech, netuší, kde se nachází Česká Republika a jsou negramotní. Rozhodně ale mají co nabídnout. Jen peníze pro ně nemají žádnou hodnotu a za všechno chtějí alkohol nebo cigarety.

Cesta do národního parku Durmitor

Po třech dnech se dostáváme opět do města a naše první kroky směřují zase do obchodu a pak na autobus. Večer se přibližujeme k národnímu parku Durmitor, kde se nachází nejvyšší most v Černé Hoře, přes řeku Tarru, která je ideálním a vyhledávaným místem pro rafting. Ráno zjišťujeme, že jsme na půl cesty mezi dvěma městy a že tu nestaví žádný autobus. Zkoušíme tedy stopovat a po chvíli nám zastavuje malý červený Renault. Mladý student, který nemá na svém autě označení „taxi“, nás ochotně přemlouvá, abychom jeli s ním, že na ceně se určitě domluvíme. Nakonec nakládáme věci a sebe do auta, které je naložené až po střechu, ale hlavně že jedeme. Cena nakonec byla lepší, než kdybychom jeli autobusem. Chudák student si moc nevydělal, ale snad jsme mu alespoň zaplatili benzín. Vystupujeme v Žabljaku (1440 m n. m.), který je výchozím místem do národního parku Durmitor. Je to krásně horské město, na pohled se lišící od ostatních měst v Černé Hoře. Při pohledu na vrcholky nám je jasné, že nás nečekají snadné výstupy.

Nejvyšší vrchol Bobotov Kuk

Po doplnění jídla a vody jdeme k Crnému jezeru, výchozího bodu cesty do parku. Nadmořskou výšku nabíráme tak rychle, že k večeru stanujeme na náhorní plošině ve výšce necelých 2000 m n. m. Ráno se probouzíme do bezvětří a modré oblohy. Tušíme, že dnes je výborný den pro zdolání zdejších nejvyšších vrcholů. Cesta k úplně nejvyššímu vrcholu Bobotov Kuk (2522 m n. m.) pozvolna stoupá, táhne se suťoviskem a poslední metry po skále za pomoci ocelových lan. Viditelnost je výborná - je vidět až několik desítek kilometrů do dálky na okolní pohoří. Odpoledne sestupujeme k jezeru do 1602 m n. m., odkud stoupáme zase do 2400 m n. m., abychom k večeru klesli zpět až k Crnému jezeru. Tím jsme okruh kolem tohoto národního parku uzavřeli.

Přesun za teplem a odpočinkem

Ráno vyrážíme na autobus Žabljak-Nikčiš-Kotor, který nás odváží k moři do přístavního města Kotor. Po třech hodinách v klimatizovaném autobusu nás překvapí vedro u moře. Začínáme objevovat krásy přístavu, ale zarážejí nás odpadky na každém rohu, strašný zápach, zákaz koupání v oblasti a také to, že tu není žádný kemp. Prohlížíme Staré město, které mají udržované pěkně, nasedáme do autobusu a znechuceni a s velkým očekáváním odjíždíme do Budvy. Toto přímořské město, které prochází značnou rekonstrukcí, je plné turistů, ať už v centru, na trzích nebo na pláži. Nedaleko pláže nacházíme pěkný kemp a s úsměvem se jdeme ubytovat. V kempu jsou cizinci z různých koutů světa.

Změna zpáteční trasy

Při odjezdu z Budvy směr hlavní město Podgorica vidíme pohoří Lovcen, které se tyčí přímo nad Budvou. Podgorica je rychle se rozvíjející se město v centru Černé Hory, město moderní a čisté, ale bez jakékoli historie. Nejstarší budovou je vlakové nádraží, které jsme potřebovali, abychom ukončili putování po Černé Hoře. Vlak měl zpoždění asi hodinu a během noci jsme zpoždění navýšili na necelé 3 hodiny. Naší přestupní stanicí je srbský Bělehrad, kde nám ale spoj ujel a my si tak musíme vybrat, zda počkáme na další spoj 12 hodin, nebo pojedeme po jiné trase, místy i osobními vlaky. Protože dobrodružství na vlakovém nádraží nenajdeme, volíme druhou variantu.

Jízda osobáky

Prvním osobním vlakem se dostáváme na hranice, kde přesedáme na místní lokálku připomínající spíše tramvaj, která nás přepraví pouze mezi hranicemi obou států. Protože jedeme jinou trasou, všude musíme platit plnou cenu. Na maďarských hranicích musíme ukazovat obsah batohu a čelit pár otázkám, následně přihlížíme totální prohlídce vlaku místními celníky. Kontrolují každý kout našeho motoráku. Těmito kontrolami chrání EU od neprocleného zboží z východu. Vše je v pořádku a my odjíždíme do nedalekého Szegedu (Segedínu). Zde jako bychom byli doma. Přivítá nás pěkně zrekonstruované nádraží a náš další vlak IC do Budapešti Niugati, kam jsme přijeli kolem 21 hodiny večer.

Sprint na vlak do Prahy

Zjišťujeme však, že poslední spoj do Prahy odjel před hodinou a první ranní jede kolem páté. Ale také víme, že onen poslední vlak jede už z Bukurešti, takže doufáme ve zpoždění a přes město jdeme svižným krokem. Po malém bloudění nacházíme druhé nádraží Budapešť Keleti, odkud odjíždějí vlaky naším směrem. Při příchodu do odbavovací haly vidíme na pragotronu blikat červený nápis PRAHA hl.n., což značí, že vlak právě odjíždí. Naše myšlenky jsou jasné. Nikomu z nás se nechce čekat do rána, proto běžíme jako o život na nástupiště, kde vidíme, jak náš vlak opravdu odjíždí. Naše tempo ale nepolevuje a my naskakujeme do vlaku za jízdy, což při velikosti krosen a rychlosti vlaku je docela adrenalin. Cestou tam i zpět jsme měli nepříjemné zpoždění, ale teď se nám konečně náramně hodilo.