Vodopády nedaleko Ouzoud

Prodej probíhá během dne v tzv. „soucích“ o zábavu je postaráno večer na náměstí. Je možné připojit se ke skupince postávající okolo místních hudebníků, věštců, krotitelů opic, hadů a kohoutů. Druhou možností je sednout si jednomu s mnoha restauračních stánků a pochutnat si na některých z nabízených jídel. My jsme ochutnali mimo jiné kalamáry, jehněčí ražničí a kuřecí závin (sladká bulka z listového těsta plněná jablky a ořechy s kuřecím masem).
Ráno jsme posnídali výtečné místní palačinky (nasladko i naslano) a dopoledne jsme navštívili některé z hlavních pamětihodností města (Saarské hrobky, palác El Badi) a také koželužníky. Dozvěděli jsme se, že zpracování kůže probíhá ve čtyřech fázích: nejprve je použita zásada (vápno), potom jsou namáčeny do holubích exkrementů, následně louhovány roztoku obsahujícím pšeničné plevy a nakonec přibarveny extraktem z korku, aby dostaly původní barvu. Výroba probíhá v měsíčních intervalech: jeden měsíc se kůže připravují a druhý se obarvují. V poledne jsme nasedli do autobusu, kterým jsme jeli necelých 200km na východ, směrem k vodopádům v Ouzoud. Vystoupili jsme na křižovatce, odkud se do Ouzoud jelo taxíkem.
Když jsme vyložili v Ouzoud všechny věci, vyrojilo se několik nahaněčů z místních hotelů. S díkem jsme odmítli a zamířili i s lyžemi k vodopádům. Ty se řítí z neuvěřitelné výšky do zařízlého údolí, a to uprostřed krajiny, kde by člověk takovýto úkaz neočekával. Když jsme stáli na vyhlídce u prostředního z velkých vodopádů přistoupil k nám mladík a ptal se odkud jsme, jak se máme, co že to máme za hudební nástroje atd. Nakonec se zeptal, zda nehledáme kempink, že jeden mají. Vzhledem k tomu, že jsme zde přespat chtěli a nabízená cena byla velmi výhodná, přitakali jsme. Sešli jsme dolů pod vodopády a pokračovali kousek dál údolím. V létě jsou vodopády vyhledávanou atrakcí jak zahraničních, tak místních turistů a tak cestu lemovaly malé útulné kempinky.
V jednom z nich jsme se tedy ubytovali. Podle knihy hostů jsme byli vítaná návštěva, poslední turisté tu byli měsíc před námi. Domluvili jsme se, že nám připraví k večeři „tajine“ a vydali jsme se po proudu řeky, najít jeskyni o které se mladík zmínil. Cestou jsme pozorovali krásnou divokou řeku s malými a většími vodopády. Podél ní byla skvělá místa na táboření. Na soutoku jsme skutečně narazili na zajímavou vápencovou jeskyni. Vápenec však nebyl bílý, tak jak je tomu u nás, ale zbarvený do červena.
Večeře byla sice s hodinovým zpožděním, ale zato byla vítečná. Mladíci, kteří zůstali v kempu stihli, než jsme snědli večeři a dali si dva čaje, vypít jednu láhev fíkové pálenky. Byli jsme utahaní a tak jsme ani neměli chuť vyrazit s nimi na pařbu, která se údajně konala nahoře nad vodopády. Jitka s Malachem se rozhodli pro nocleh v malé místnůstce, já a Klára jsme rozbalili spacáky na místečku poblíž restaurace, které nám mladík doporučil.
Druhý den nás o půl šesté probudila toulavá štěňata, která si rozhodla hrát si okolo našich spacáků. Spát se prostě už nedalo a tak jsme uvařili čaj a ovesnou kaši a ještě vyšli na ranní procházku k vodopádům. Potom jsme se vrátili pro lyže a batohy a i s nimi jsme vystoupali podél vodopádů až na silnici. Zde jsme po krátkém smlouvání domluvili taxík do Azlilalu. Protože jsme nechtěli platit celý taxík, museli jsme k sobě sehnat ještě dvě spolucestující (osobní taxík Mercedes má kapacitu šest cestujících a řidič). V Azlilalu nám dobře navazoval spoj do Azrou, kde jsme po dlouhém smlouvání našli cenově přijatelný taxík do Fésu. Museli jsme počkat, až se do pořadí na stanovišti dostane taxík se zahrádkou a pak ještě, až sežene další dva cestující do Fésu.
Přijeli jsme až dávno po setmění a naše první starost byla najít hotel. Zjistili jsme, že se ceny oproti průvodci mírně zvedli, ale přesto jsme nakonec narazili na strohý, ale levný hotel. Bylo vidět, že vše funguje ve městě jinak. Recepční už nejsou placení přímo hosty, ale mají pravděpodobně hodinovou mzdu a proto zde smlouvání nefungovalo.