Ve městě kruté bohyně

Hlavním sídlem bývalé britské koloniální správy jsem projížděl mnohokrát. I když jsem už předtím v Indii viděl leccos, pokaždé to pro mě znamenalo šok.

Říká se, že jména dávají místům osud, a v Kalkatě jakoby to platilo dvojnásob. To město je prosyceno zánikem a beznadějí. Všechny indické problémy se tu koncentrují do obludných rozměrů.

Poprvé jsem do Kalkaty přijel vlakem z Bodhgaji. Rozhlížím se před nádražím po rikše, když mě kdosi začne tahat za rukáv. Otočím se a spatřím žebráka. V Indii je jich plno a člověk si na ně rychle zvykne. Jenže tenhle byl jiný: na rukou neměl prsty a v jeho znetvořeném obličeji chyběl nos. Klasický případ malomocenství v posledním stádiu. Uhnilá ústa vyrážela šílené skřeky a nemocí mrzačené ruce se po mě divoce sápaly. Podruhé jsem do Kalkaty přiletěl na podzim 1994 na zpáteční cestě z Thajska. "Proboha, v Indii přece řádí ?plague?", varoval mě celník na bangkokském letišti. To neznámé anglické slovíčko jsem si našel ve slovníku až v poloprázdném letadle. V češtině znamená mor. Epidemie černé smrti se právě hnala kontinentem.

V Kalkatě jsem pak na nádraží spatřil desítky lidí, kteří jakoby s kašláním chrlili krev. Aspoň to tak vypadalo. Po zádech mi přejel mráz a chvíli jsem počítal šanci, že od nich plicní mor nechytnu a přežiju. Teprve po chvíli jsem si uvědomil, že za všechno může neškodný betel. To jsou takové oříšky, které většina Indů neustále žvýká. Sliny po něm mají zbarveny do ruda.

POMSTA BOHYNĚ
Před Kalighatem, chrámem bohyně Kálí, polehávaly desítky starých opuštěných lidí. Věřili, že smrt na posvátném místě jim pomůže dostat se v příštím životě do lepšího vtělení. Žena v sárí mi u stánku vnucovala zelený kokosový ořech, kterému mačetou usekla špičku. Dovnitř stačí zasunout brčko, lahodná studená šťáva je nepřekonatelná. Najednou jsem ale nějak neměl chuť.

U vchodu do chrámu chrastili žebráci a malomocní svými miskami, do nichž jim kdosi hodil pár drobných. Na nádvoří voněly santálové tyčinky a v neskutečném lidském mumraji se tu překřikovali prodavači posvěcených květinových věnců, obětních koláčků, sošek a obrázků nejrůznějších indických bohů a bůžků. Důstojní svatí muži meditovali u svých přenosných oltáříčků.
Opodál čekaly v zástupu rodiny, které sem na provázcích přivlekly obětní kozy a ovce. Každých pár minut se ozvalo zoufalé mečení: velekněz podřezával zvířata rychlými nacvičenými pohyby. V krvi, odtékající kamenným kanálkem, pak smočil prst a označil všem přítomným čela na znamení, že bohyně jejich oběť přijala. Kálí je krutou Matkou.

Bloudil jsem nádvořím chrámu, když si mě všiml jeden z veleknězových pomocníků. "Pane, Kálí čeká na vaši oběť! Budete potřebovat její přízeň! Usmiřte si jí!"

Odvedl mne k jednomu z prodavačů. Koupili jsme vonné tyčinky, posvěcené obětní koláčky z rýžové mouky a květy. Před vchodem do svatyně jsme se zuli a bosi došli po studených kamenných dlaždicích k výklenku, před kterým sebou mlel dav strkajících se lidí. Pomocník mi prorazil cestu k mříži. Za ní jsem spatřil malou černou šošku ženy s hrozivým výrazem ve tváři. Ve svých šesti rukou třímala zkrvavené sekery. "Pane, vidíte, jak je Matka hrozivá? Opakujte po mně: buď pozdravena, Kálí!"
Třikrát jsem pronesl slova modlitby. Pak jsme pod mříž podstrčili tři obětní koláčky a hodili na sošku Matky několik rudých květů. Ve zmítajícím se davu věřících mi dělalo problémy udržet se na nohou. Pomocník mně chytil za ruku a vytáhl ven. V zadní části chrámu jsme se poklonili a zapálili vonné tyčinky. Pomocník sáhl do kapsy hábitu, kde měl ukrytou malou vyřezávanou krabičku s oranžovou hlinkou, a udělal mi na čelo rituální znamení. Pak natáhl ruku. "Kálí přijala vaši oběť, pane. A vy teď musíte dát Matce sto dolarů!" Před chvílí jsem si u mříže všiml, jak věřící házeli do kasičky drobné desetirupiové mince. Vrátil jsem se tam a udělal totéž. "To je málo," začal hněvivě křičet pomocník. "Urazil jsi bohyni! Matka Kálí tě proklíná! Neštěstí tě bude provázet na tvých cestách!" Vyklidil jsem pole. Cestou do hotelu jsem pak přemýšlel o případech, kdy se prý podobná prokletí opravdu naplnila. Když k večeru přišla monzunová bouře, oranžové rituální znamení se mi v dešti z čela smylo. A o pár dní později mne v thajském Bangkoku složila žloutenka.

V Kalkatě, zasvěcené bohyni Kálí, vládnou marxisté. Celý stát Západní Bengálsko je pod jejich vlivem. Stejně jako kdekoli jinde tu jejich legálně zvolená vláda sní o odstranění bídy. Bengálský marxistický premiér má těsné vztahy k Matce Tereze. Když se ho novináři ptali, jak může mít jako komunista a atheista tak blízko k věřící ženě, která se stala indickým symbolem katolické církve, odpověděl prý, že na tom není nic divného. Oba je prý spojuje láska k nejchudším a trpícím.

První nezbytné kroky k přetvoření kalkatského pekla v ráj na zemi už marxisté podnikli. Změnili jména. Ve městě uprostřed chudinských slumů dnes najdete Leninovu ulici a Marxův pomník.

BŮH JSI TY!
Ve většině Indie jsou chudáci veselí. Žebrání je životním stylem lidí, kteří nehledají smysl svého života v honbě za majetkem. Vědí, že okolní svět je stejně jen smyslovým mámením, přeludem, májou. V Kalkatě ale tohle neplatí.

V městských parcích se procházeli svátečně vystrojené rodinky indických boháčů a nedělní hráči kriketu. Štítivě překračovali spící bezdomovce a míjeli stáda ovcí, pasoucích se na trávě mezi koloniálními paláci z bílého mramoru. A když jsem se navečer vracel do hotelu, stála u chodníku dlouhá řada mlčenlivých lidí v hadrech s jídelními miskami v rukou. Přijelo auto, dva muži z jakési dobročinné organizace vyložili obrovské hrnce s nevábně vyhlížející kaší. Zamlklé postavy přistupovaly jedna po druhé k hrncům, každý dostal jednu sběračku. Žebráci usedali na chodník a hltavě jedli.

"Bůh je všude a nejvíc v lidech. Člověku je proto nutno sloužit jako Bohu," napsal velký indický filozof z minulého století Rámakrišna.