V království dlouhověkých

Padesát tisíc Číňanů a deset tisíc Pákistánců se lopotilo dvacet let, než postavilo Karákorám highway. Tento "osmý div světa" spojuje pákistánské hlavní město Islámábád s oázou Kašgar, ležící v poušti Taklamakan v čínské provincii Sinťang.

Bývalé nezávislé království Hunza bývá často popisováno jako pozemský ráj, šťastná země, ve které žijí v nevinné blaženosti lidé, kteří nevědí nic o vymoženostech ani zlech západní civilizace. Život bez nemocí, otřesů a konfliktů dal vzniknout pověstem o idylickém životě v tomto "posledním ráji na zemi". Podle těchto bájí se obyvatelé Hunzy běžně dožívají sto padesáti až dvě stě let. Umírají po dlouhém, šťastném životě, stráveném v omlazujícím souzvuku s přírodou. Karimabád, "hlavní město" Hunzy, je v současné době spíš taková větší vesnice, obklopená zahradami, políčky a meruňkovými sady se složitým systémem zavlažovacích kanálů.

Je pochopitelné, že lidé žijící v nedostupném klínu hor zůstali uchráněni před civilizačními chorobami a že klidný a střídmý život jim opravdu prodlužoval věk. Základem stravy Hunzů je proso a "mléko z ledovců" - bíle zakalená voda s velmi vysokým obsahem minerálních látek. Dalším "nektarem dlouhověkosti" jsou meruňky, bohaté na vitamíny a vlákninu. Pokud sem přijedete na podzim, spatříte na střechách domů v Karimabádu oranžové ošatky plné sušících se meruněk, které dnes po Karákorám highway putují na tržistě celé středí Asie.

Obyvatelé Hunzy se liší od snědých Pákistánců - mají modré oči, světlou pleť a někdy i blonďaté vlasy. Svůj původ odvozují od řeckých vojáků Alexandra Velikého, kteří tudy kdysi táhli na své dobyvačné cestě do Indie. Náročným terénem izolované společenství prý žije stejně jako obyvatelé utopického horského edenu Šangri-La, který popsal britský spisovatel James Hilton v románu Ztracený obzor. Americký antropolog John Clark, který v 50. letech v Hunze nějaký čas žil, ale zjistil, že "Království dlouhověkých" je již jen mýtus. Hunzové, kteří se po vzniku Pákistánu nechali naverbovat do armády, s sebou ale po návratu přinesli tabák, tvrdý alkohol, tuberkulózu a kapavku. A pověsti o dlouhověkosti vznikly možná jen proto, že si Hunzové nevedou matriku. Pokud se rozhodnete Hunzu navštívit, schválně se dívejte do tváří starých lidí a zkuste hádat, kolik jim je let.

Než pákistánská vláda dostavěla Karákórám highway, a definitivně tak začlenila dříve nezávislé království do svého panství, vládl Hunze tradiční kmenový náčelník zvaný mir. Trůnil v pevnosti Baltit, která se tyčí na osamělé skále nad městem Karimabád. Pevnost, stará čtyři sta let, připomíná tibetské kláštery. Z jejích oken se otevírá fantastický výhled do divokého údolí řeky Hunza, nad kterým se tyčí zasněžený vrchol Rakapoši (7790 m). Z rokle za pevností vyvěrá říčka, podél které můžete podniknout trek pod vrcholky další sedmitisícovky - Ultaru. Karimabád je ale také východiskem k výpravě za pastevci jaků v údolí Šimšál nebo k drsnému treku přes ledovec Hispar. Důvodem k návštěvě Karimabádu může být i proslulá "Hunza water" - meruňková pálenka, která je v "suchém" muslimském Pákistánu jednou z mála příležitostí, jak se napít. Z pákistánského Rawálpindí se sem po Karákórám highway dostanete autobusem s přestupem v Gilgitu.