V království čaje a orchidejí

    Přestože sem už vedou asfaltky, dostat se do Sikkimu není lehké ani dnes. Je to neklidná země a bez speciálního ministerského povolení vás sem indičtí vojáci, ozbrojení hrozivě vyhlížejícími šavlemi a stenguny nevpustí. Tváří v tvář pověstné koloniální byrokracii, panující na úřadech v Dillí, je získání kýženého kusu papíru s razítkem rovno vysilujícímu boji s přesilou zákeřných domorodců.

Miniaturní horský státeček, vklíněný mezi Nepál, Indii, Tibet a Bhútan byl donedávna nezávislým královstvím. V roce 1975 však zaplatil za svou strategickou polohu na horké hranici s Čínou, která Tibet okupuje. "Čekalo se jen, kdo přijde první, jestli to budou Indové, nebo Číňani," dočetl jsem se v turistickém průvodci. Indové byli tehdy rychlejší a Sikkim je od té doby jejich dvaadvacátým státem.

Vyprahlé indické roviny končily na hranicích někdejšího svrchovaného státu. Dál už byly jen horské srázy, porostlé neprostupnou džunglí s hejny papoušků a tlupami vřeštících opic. Přeplněný autobus z indického městečka Siliguri se do sikkimských kopců šplhal celý den. Kromě lidí tu s námi cestovaly pytle s cementem, mečící koza a proutěné klícky s kdákajícími slepicemi. Kdo chtěl, mačkal se uvnitř, zkušení domorodci ale cestovali na střeše autobusu. "Má to výhodu, pane," vysvětloval mi stařík s fajfkou a obrovským zahnutým nožem u pasu. "Pokud stroj sjede do propasti, stihnou ti na střeše občas seskočit."

Uzoučká silnice se zařezávala do kolmého srázu, pod kterým v hloubce stovek metrů řvala rozbouřená řeka. Sázeli jsme se, co by se stalo, kdyby řidič zatáčku nezvládl. Padal by autobus ze skály kolmo, nebo by se kutálel?

GANGTOK

Hlavní sikkimské město (či spíše městečko) je rozhozeno po příkrých horských svazích. Změť hotýlků a obchůdků obklopují bambusové háje a terasovitá políčka, osázená bramborami a prosem. Každý kousek svahu je tu dokonale využit.

Cestou ke klášteru v kopcích nad městem Enčej jsme z dálky zaslechli dětský pláč. V pestře malované přízemní budově vedle chrámu seděl na koberečcích houf pětiletých kluků. Mladý mnich ve fialovém rouchu předříkával z knihy texty modliteb a dohola ostříhaní žáčci je po něm do taktu rákosky opakovali. Škola to byla jako každá jiná, jen se tu místo počtů a kreslení učila astrologie a nauka o převtělování. Když si některý z žáčků nemohl dost rychle vzpomenout, přetáhl ho mnich rákoskou přes holou lebku. Asi to moc nebolelo, protože kluci z toho měli docela legraci. Jen jeden mníšek seděl ubulený v koutě na hanbě.

Učitel uměl anglicky jen pár slov. Podle jeho vyprávění byl před staletími klášter založen lámou jménem Karpo. Ten prý díky meditaci dokázal svoje tělo ovládat natolik, že z dalekého Tibetu jednoduše přiletěl.

Sikkim jakoby měl odjakživa smůlu. Kdysi jej obývaly jen mírumilovné kmeny plachých Lepčů. V horských pralesích a nepřístupných údolích žili Lepčové ztraceni a nepřicházeli do kontaktu s okolním světem. V 15. století začli ale do země migrovat Tibeťané. Ti nakonec po řadě bojů donutili Lepči snést všechny jejich knihy a totemy na jedno místo a spálili je. Tibetský dalajláma dosadil do Sikkimu místokrále a povolal sem mahájanovou buddhistickou sektu Červených čepic, která vystavěla v horách lámaistické kláštery. Tibetské osadníky už nic nezastavilo a Lepčové dopadli špatně. Dnes prý ve své vlasti tvoří necelých dvacet procent populace.

Jenže Tibeťané se z nové kolonie dlouho neradovali. Začátkem minulého století totiž začaly do Sikkimu z Indie pronikat první dobrodružné výpravy britských kolonizátorů. Napětí stoupalo. Záminku k anektování celé oblasti našli Britové roku 1849, kdy lámové z kláštera Lačen uvěznili jejich botanickou výpravu. I proto dostal tehdejší ozbrojený konflikt Britů s Tibetem název "orchidejová válka."

LABRANG

Ke klášteru Labrang jsme z Gangtoku šlapali třicet kilometrů přes hory po svých. Měli jsme totiž smůlu: v Sikkimu právě probíhala generální stávka, v níž se opozice snažila svrhnout vládu ministerského předsedy Bhandariho. V jeho kapsách prý totiž skončila většina z milionových částek, kterými vláda v Dillí chudý satelitní státeček dotuje. "Nepojedu ani za nic," oznámil nám řidič autobusu, který nás měl ke klášteru zavézt. "Loni se tu taky stávkovalo. Jeden kolega přes varování demonstrantů vyjel a rozzuřený dav ho za to pak shodil i s jeho autobusem do propasti."

Cesta ke klášteru nám pěšky trvala dva dny. Z dálky nesl vítr vstříc směsici zvuků. Kvílení dlouhých měděných trub, údery bubnů, hedvábné tóny gongu. Se svahu od kláštera sestupovalo fialové procesí mnichů a vesničanů s pestrobarevnými vlajkami v rukou. Modlitby psané v tibetštině vlály ve větru a jejich kouzelná slova odlétala směrem k horám.

Byl právě svátek pudža. Uprostřed klášterní svatyně stála dřevěnná káď s vařenou rýží a jindy asketičtí mniši se cpali, co se do nich vešlo. Materialističtěji založení vesničané třímali v rukou bambusové nádoby se slaměnými brčky. Vysvětlili nám, že místní pivo "tomba" se připravuje z prosa. To se uvařené spolu s kvasnicemi napěchuje do vydlabaných stonků bambusu a za pár dní už jen stačí přilít horkou vodu a zasunout brčko.

Chutí se tomba s Prazdrojem srovnávat nedá, silou jej ale mnohokrát předstihuje. Po vypití jedné dávky jsem náhle pochopil, co je to nirvána.

POSLEDNÍ SHANGRI-LA

Když psal před lety John Hilton svou proslulou knihu Ztracený horizont, nechal se možná inspirovat právě Sikkimem. Tajemný buddhistický klášter Shangri-La, kde se lidé dožívají stovek let a vládnou tajemnými kosmickými silami, může být totiž klidně schován před světem v některém ze zdejších zapadlých horských údolí. Indická vláda žárlivě střeží jejich klid a získat povolení ke vstupu je prakticky nemožné.

Prastaré rododendronové stromy v deštných pralesích jsou v Sikkimu obtočeny cizopasnými kořeny orchidejí, které zatím nikdo nespatřil. Neprostupná horská džungle možná skrývá dosud neznámé druhy těchto vzácných květin. Kdo ví? Západní botanici se sem nedostanou. Přesto, že díky speciálním skleníkům a pěstírnám je Sikkim jedním z největších vývozců orchidejí na světě, sní zatím lovci orchidejí své objevitelské sny marně.

Tři dny jsme strávili běháním po sikkimských úřadech. Chtěli jsme navštívit lámaistické kláštery Lačen a Mangan, kde se prý dodnes odehrávají tajné tantrické slavnosti k poctě boha hory Kančendžandy a pradávné buddhistické rituály, přístupné jen zasvěceným. Nepodařilo se. A vlastně to tak asi bylo dobře. Čím míň cizinců sem totiž přes hradbu byrokratů pronikne, tím víc mladých holohlavých mníšků bude uchráněno před pokušeními okolního světa. Ještě pár let budou tajemství posledního Shangri-La odolávat, než definitivně padnou pod náporem turistů.

V RÁJI ČAJOMILCŮ

Do Dáržilingu se dá ze Siliguri dojet po silnici, což je nuda. Nebo se sem můžete vypravit horskou miniželeznicí, což je naopak fantastická zábava.

Modře pomalované vagónky úzkorozchodného vláčku se šplhají do himálajkých kopců celý den. Parní lokomotiva jak z dětské stavebnice musí totiž každých pár kilometrů zastavit a doplnit uhlí a vodu. Svah je místy tak prudký, že před lety britským inženýrům nezbylo, než položit koloje cikcak. Vláček, podobný píďalce jede se supěním chvíli dopředu a chvíli zas do kopce couvá.

Oblaka páry z komína lákají z okolního pralesa k trati hejna drzých opiček. "Dávejte si pozor hlavně na fotoaparáty," radí cestujícím cizincům průvodčí v koloniální uniformě. "Často se stane, že opice skočí oknem do jedoucího vlaku, popadnou co se dá a utečou s tím do džungle."

Hlavním dáržílingským lákadlem je ale něco jiného. Na vysokohorských plantážích se tu totiž pěstuje nejlepší a nejdražší čaj na světě, označovaný někdy také jako "šampaňské mezi čaji". Podobnost to není náhodná. Stejně jako u vína se i u čaje rozlišuje přesné místo a rok sklizně. Cena obzvlášť vydařených ročníků občas vyletí na speciálních čajových aukcích závratně vysoko. Za kilogram jedné jarní dáržílinské sorty prý jistý japonský obchodník nabízel přes dva tisíce dolarů.

Strmé stráně v okolí městečka jsou hustě porostlé zakrslými zelenými keříky. Časně ráno se mezi nimi procházejí snědé ženy s proutěnými nůšemi na zádech a dvěma prsty opatrně uštipují mladé vrcholové pupeny čajovníku s prvními lístečky. Uprostřed čajových zahrad stojí malá továrnička. Na dřevěnných sítech se tu sklizený čaj nechává zavadnout a fermentovat. Ve speciálních pecích se pak horkým vzduchem usuší. Kvalitu jednotlivých sklizní určují degustátoři. Povolání mužů s fantasticky citlivými chuťovými buňkami se prý v Dáržílingu předává z otce na syna.

"Víte, jak vznikl čaj, pane?", přemlouval mě ke koupi prodavač z malého krámku v zapadlé dáržílingské uličce. Nade dveřmi krámku se skvěl nápis ČAJOVÉ IMPÉRIUM a uvnitř stoupala z desítek porcelánových dóz omamná nahořklá vůně. "Když jednou světec Bódhidharma meditoval sedm dní a nocí o Buddhovi, přemohl ho spánek. Rozzloben sám na sebe si uřízl oční víčka a zahodil je. Tam, kam dopadly, vyrostl do druhého dne keř. A když pak spařil Bódhidharma jeho lístky vodou, zjistil, že nový nápoj skvěle zahání únavu."