Údolí nebeského míru

Vojenský náklaďáček, který jsme před chvílí stopli, poskakoval po rozbité horské silnici mezi zasněženými srázy sedmitisícovek. Teprve po hodině jízdy si někdo všiml, že se na korbě mezi našimi krosnami povaluje svazek dynamitových patron, zabalených v hnědém voskovém papíru. Silnice z Manali do Lehu je sjízdná jen čtyři měsíce v roce a bez pomoci indické armády by zůstala každé jaro pohřbena pod lavinami sněhu a kamení.

Na rozcestí se s vojáky loučíme. Jejich náklaďáček pokračuje do hlavního ladakhského městečka Lehu. Před staletími tudy vedla bájná hedvábná cesta, po níž do nitra Asie proudilo zlato, koření, čaj a vzácné tkaniny. Nás čeká několikadenní pochod přes hory, jehož cílem je údolí řeky Zanskaru, jednoho z přítoků Indu. Po léta zapovězená oblast, kam indická vláda povolila cizincům přístup teprve před několika lety, je jedním z nejodlehlejších míst na Zemi. Odváží se sem málokdo. Nepřístupné horské údolí je totiž dosažitelné jen pěšky přes zasněžená himálajská sedla a cesty tam dodnes nevedou.

Bočním údolím stoupáme od silnice do hor. Dva dny pochodu odtud čeká ve výšce 5300 metrů sedlo Shingo La, jediná přístupová cesta do Zanskaru. Bílé ostrůvky se postupně spojují a po několika hodinách se už brodíme sněhem po kolena. Příští den přečkáme sněhovou vánici v opuštěné pastýřské boudě. Horký čaj se v patnáctistupňovém mrazu stává nejvyšším pozemským blahem, buddhistickým klenotem v lotosu.

Vysoký hlavní hřeben Himálaje izoluje oblast Zanskaru od zbytku Indie. Srážky se zachytí na jeho návětrné straně a zanskarské údolí je díky tomu vyprahlou vysokohorskou pouští. Cestou se navzájem se utěšujeme, že za sedlem už sníh nebude. Teprve později jsme se naučili vstávat ve čtyři hodiny ráno, dokud ještě slunce visí nízko nad obzorem a sněhový krunýř unese váhu lidského těla.

Jedinými poutníky, které uprostřed bezcestných hor potkáváme, jsou tři studenti z Dillí. Jejich pěší cesta domů na prázdniny trvá už čtrnáct dní a zatímco my se v mrazivé noci ve stanech choulíme v speciálních Freudových spacácích z dutých vláken, oni rázují přes hory jen v džínách a holinkách.

Vrcholek pětitisícového sedla označuje kupa kamenů a pestrobarevné vlaječky s posvátnými buddhistickými texty, velebícími ochranná božstva všech sedmi sfér. Mniši, putující od kláštera ke klášteru věří, že vítr uvolňuje z třepetajících se vlaječek modlitby, které se pak vznášejí vysoko nad horami a zahánějí démony. Fantastickou scenérii zasněžených sedmitisícovek už ale příliš vychutnat nemůžeme. V řídkém vzduchu dostalo totiž několik z nás výškovou nemoc a vyčerpaně lapá po dechu. Útočí na nás i sněžná slepota: stačila chvíle bez ochranných brýlí a slunce, odrážející se od sněhu proměnilo moje oči v bolavé zanícené rány. Po dvoudenním pochodu na opačnou stranu sedla se sníh opravdu ztratil. Za zákrutem cesty se objevila stáda chundelatých jaků a první buddhistické "čorteny", štíhlé kamenné kužely sloužící jako ukazatele cesty a záštita proti zlým horským duchům. Vesnické ženy nám vyšly vstříc v čepicích z černé jehněčiny, pošitých vzácnými horskými tyrkysy. Dodnes se prý dá v písku řeky Zanskar najít zlato a drahokamy.

Cesta ke klášteru, vinoucí se strmým skalním kaňonem, nevypadala moc bezpečně. Naše nákladní koně ji ale dobře znali. A navíc: vesničané, od kterých jsme si je ráno vypůjčili, se za nás prý budou celý den modlit.

Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy se za ohybem cesty vynořil Phuktal. Nejkrásnější buddhistický klášter Zanskaru se podobal vlaštovčímu hnízdu, přilepenému ke skále. V jedenáctém století ho pod obrovským skalním převisem vysoko na řekou vystavěli kočovní buddhističtí mniši. Od té doby je Phuktal centrem osamělých meditací a výuky noviců z okolních vesnic. Nepsané pravidlo ukládá každé horské rodině zasvětit nejstaršího syna klášteru, který se postará o jeho vzdělání. Mladí mníšci se žlutými čepicemi na vyholených hlavách se učí číst v modlitebních knihách, recitovat sútry a kreslit spletité pestrobarevné obrazce rituálních mandal. Jen na pár týdnů se každé jaro vracejí do rodných vesnic pomáhat při polních pracích. Na podzim za to dostanou od vesničanů dary, ze kterých klášter po zbytek roku žije. Ječnou mouku, sušené maso, jačí máslo.

Je právě čas jarní orby a většina mnišských cel je proto opuštěná. Jaci zapřažení do primitivních dřevěnných pluhů převracejí na protějším břehu řeky půdu kamenitých políček. Jen několik bělovlasých starců hlídá vysoko nad řekou klid krutých tantrických božstev, jejichž barevné sochy mají v přítmí klášterní svatyně děsivý výraz. Ve světle svíček vystupují z temnoty obrazy Buddhů a Bódhisattvů. Zazvonil jsem na modlitební zvonce a představil si roky nebeského ticha, které tu v samotě klášterní cely před sto padesáti lety prožil maďarský tibetolog Coso de Körös. Mnich ve fialovém rouchu mi pak nad miskou čaje nabídl hrst surových zelených tyrkysů a několik listů ze staré modlitební knihy. Kolem okénka jeho miniaturní komůrky kroužilo ve stometrové výšce nad řekou křičící hejno dravých ptáků.

Mnoho dní táhneme dolů po proudu řeky od vesnice k vesnici. Údolí hřmícího Zanskaru se ostře zařezává mezi hřebeny hor a když v zimě divoká řeka na čas zamrzne, používají ji kočovní mniši jako jedinou schůdnou cestu mezi horskými kláštery. Z dalekého Lehu se sem po ledu pokusil se psím spřežením projet i pokořitel Everestu, horolezec Reinhold Messner. Nepodařilo se. Bohové si to zřejmě nepřáli.

Navečer nám vyběhl vstříc houf křičících dětí. Vesničané neuměli anglicky ani slovo, posunky jsme jim proto vysvětlili, že bychom se u nich chtěli najíst a přespat.

Slaný čaj s jačím máslem chutná napoprvé odporně, ale člověk si ho rychle zamiluje. Místní jej ze svých stříbrem vykládaných misek usrkávají celý den. Údolí Zanskaru je jednou z nejstudenějších oblastí Himálaje a obyvatelé horských vesniček tu přes léto suší na slunci koláče jačího trusu na topení. Zima přichází koncem října. V kamenných domcích zavátých sněhem se pak sesednou kolem plechových kamínek a pod fotografií Dalajlámy zapálí lojový kahánek. Popíjejí jednu misku čaje za druhou, zpívají, modlí se a vyhlížejí jaro. Nic jiného se ostatně ani v bezcestných zimních horách dělat nedá.

Jako vážení hosté jsme k večeři dostali dobrou a hustou polévku. Vyhladověle si přidáváme a když pak kdosi z nás zaloví sběračkou u dna hrnce, vytáhne rozvařené kravské kopyto i s paznehtem a chlupy.

Rýže, dopravovaná přes hory na hřebetech karavan, je v Zanskaru vzácností. Kamenitá políčka urodí jen trochu ječmene. Po opražení a rozemletí z něj vznikne "tsampa", hrubá mouka, která je základem horské stravy. Obyvatelé údolí ji míchají s čajem nebo s jogurtem z jačího mléka. Jen občas si prosté jídlo zpestří kouskem sušeného sýra nebo masa. Jednou z mála jejich pozemských radostí je čang, silné pivo ze zakvašené ječné mouky. Neobejde se bez něj žádná vesnická slavnost a jak jsme několikrát na vlastní kůži poznali, na změkčilé Evropany mívá zničující účinek.

Po večeři z nás hostitelé mámili evropské léky, které jsme před nimi neprozřetelně polykali. Pod dojmem vládních pomocných akcí se totiž domnívají, že každý cizinec je šaman, nadaný kouzelnou léčivou mocí. Rozdali jsme několik neškodných vitamínových tabletek a za odměnu si prohlédli jejich starou astrologickou knihu. Buddhističtí hvězdopravci "dbonpos" se v Zanskaru vyptávají hvězd na nejvhodnější den svateb, pohřbů i začátků polních prací.

 "Potulný buddhistický mnich, který sem v 11. století přišel z Tibetu, spatřil prý na místě dnešního kláštera zářící paprsek, symbol mantry," vyprávěl mi student buddhismu Martin. Pocházel ze Skotska a do kláštera v Lingshetu přišel pěšky přes hory loni v zimě. Málem ho to prý stálo život. Měl šafránové roucho a plnovous a na první pohled se nelišil od dvou zanskarských mnichů, se kterými obýval klášterní celu.

V klášteře panuje sváteční atmosféra. Zpívající mniši zvoní modlitebními zvonky a dují do dlouhých měděnných trub. "Óm Mani Padme Húm," mumlají klášterní stařečci kouzelnou mantru a točí modlitebními mlýnky. Vesnické ženy, oblečené do svátečních krojů zdobených stříbrem a tyrkysy, přinesly v nůších své děti pro požehnání. Je totiž pudža, každoroční svátek ochranných božstev.

V nejstarší části kláštera se několik dní nepřetržitě modlila skupinka mnichů. Nespali, nejedli a drmolili posvátné texty tak dlouho, až přestali vnímat okolní svět.

"Chtěl bych tu najít sám sebe," vyprávěl Martin, zatímco jsme ochutnávali hrudky tsampové mouky, před chvílí posvěcené dotykem veleknězovy ruky. "Možná jsem si do svého současného vtělení přinesl vzpomínky na minulé životy. Možná jsem v tomhle klášteře už před stovkami let žil. Jde jen o to, otevřít svou mysl a rozpomenout se..." O pár dní později jsem se vzbudil ve stanu pod sedlem Haluma La. Všude kolem trčely k nebi zasněžené vrcholky bezejmenných hor a nás čekala cesta dolů, zpátky do civilizace. Nad hřebenem Himálaje právě vycházelo slunce. V tu chvíli jako bych pochopil pravý smysl Martinových slov.