Tibet

Základní údaje Historie Víza Podnebí Ceny Jídlo Ubytování Doprava Bezpečnost Jak tam? Tipy

ZÁKLADNÍ INFORMACE
   Tibet je od roku 1951 oficiálně součástí Čínské lidové republiky. Je řízen loutkovou vládou, dosazenou Číňany, v níž má hlavní slovo Komunistická strana Tibetu. Hlavním městem je Lhasa. Po okupaci bylo historické území původního Tibetu (2,5 milionu km2) rozděleno na tři části. Z centrální části (provincie Cang) a západní části (provincie Ngari) byla v roce 1965 Číňany vytvořena dnešní Tibetská autonomní oblast, ze severní části (provincie Amdo) vznikla čínská provincie Quinghai (Čching-chaj) a východní část (provincie Kcham) byla přičleněna k čínské provicii Sichuan (Sečuán, S'-čchuan). Dnešní Číňany okleštěný "autonomní" Tibet je proto jen zbytkem původního mnohem většího etnického Tibetu. V Tibetu žije podle nezávislých odhadu pět až šest milionů Tibeťanů a dnes už více než osm milionů čínských kolonistů. Mluví se zde tibetsky a čínsky, nikde s výjimkou Lhasy a velkých měst nelze použít angličtinu. Nejrozšířenějším náboženstvím je tibetský buddhismus (tj. tibetská forma tantrického mahájánového buddhismu, někdy nesprávně označovaná jako lámaismus).

KRÁTCE Z HISTORIE
    Prvními obyvateli Tibetu byli kočovné kmeny, vyznávající animistické náboženství bön. Začátkem 7. století se stal v údolí Jarlung králem Namri Songcän. Jeho následovník Songcän Gampo pak vytvořil první tibetské království, jehož centrem se stala dnešní Lhasa. V době Gampovy vlády začal do Tibetu pronikat buddhismus. Díky výbojům v 7. a 8. vznikla mocná tibetská říše, zahrnující dnešní Kašmír, západní Čínu, Sikkim, Bhútán a další oblasti. Roku 763 dokonce Tibeťané dobili tehdejší hlavní město Číny Changan (dnešní Xian).

    V 8. století za vlády krále Thisong Decäna přišel do Tibetu indický učenec Padmasambhava, který sebou přivezl i učení tantry a založil první buddhistický klášter Samjä. Postupně byly do tibetštiny přeloženy všechny hlavní buddhistické spisy. Padmasambhava, v Tibetu známý pod jménem Guru Rinpočhe, stál u zrodu nejstarší školy tibetského buddhismu, školy Ňingmapa. Král Langdarma v polovině 9. století byl ale přívržencem bönu a krutě buddhisty pronásledoval. Za jeho vlády došlo v velkému úpadku buddhismu. K obnovení víry přišlo až v polovině 11. století, kdy do Tibetu z Indie přišli další duchovní mistři. V této době vzniklo mnoho dalších škol, z nich nejvýznamnější byly Sakjapa (založená Sačhen Künga Ňingpom), Kagjüpa (založená Marpou) a Kadampa (založená Atíšou).

    Od poloviny 13. století dominovala v Tibetu buddhistická škola Sakja, která byla mocensky propojena s Mongoly. Ti si v té době podrobili Čínu a vazalsky zavázali Tibet. Mongolové přijali tibetský buddhismus a vytvořili s Tibeťany svazek, v němž Mongolové poskytovali Tibetu vojenskou a světskou ochranu a Tibeťané Mongolům buddhismus. Po sto letech převzala v Tibetu vliv škola Kagjüpa. V 15. století se pod vlivem učence Congkhapy začala prosazovat reformní buddhistická škola Gelugpa, filozoficky vycházející ze staré školy Kadampa. Na rozdíl od starých škol, které při obřadech používají červené čepice, používá Gelugpa čepice žluté. Dalajlamové, vůdčí představitelé nové buddhistické školy, převzali v 17. století za pomoci Mongolů v Tibetu opět dominantní roli jak v oblasti duchovní, tak i světské. Stalo se tak za vlády pátého dalajlamy Lozang Gjamccha, kdy se Tibet změnil v teokratický stát.

    Dalajlamové jsou považování za vtělení Avalókitéšvary (tibetsky Čänräziga), bódhisattvy soucitu. Pro turisty ze Západu je instituce dalajlamů nejznámějším příkladem tibetského přístupu k inkarnaci (převtělování). Po smrti dalajlamy se podle složitých zásad mezi malými chlapci vyhledává jeho nástupce, který pak převezme úřad. Tento systém se v Tibetu používal již od doby prvního karmapy Düsum Khjenpy na začátku 12. století. Dalajlamové, pančhenlamové, karmapové (a mnoho dalších linií převtělenců všech škol tibetského buddhismu) jsou organickou součástí života Tibeťanů dodnes.

    Další století již byla obdobím dobývání Tibetu jeho sousedy. V roce 1720 v době vlády sedmého dalajlamy Kälzang Gjamccha dobili Číňané Lhasu, vyhnali Mongoly a ponechali Tibetu vnitřní nezávislost. Na konci 18. století a pak v polovině 19. století vpadli do Tibetu pro změnu zase Nepálci. V roce 1904 je následovali Britové pod vedením plukovníka Younghusbanda a o sedm let později opět Číňané. Strategicky položený Tibet lákal i Rusy. V roce 1913 vyhlásil 13. dalajlama Thubtän Gjamccho tibetskou nezávislost.

    Neprodyšné uzavření se Tibetu okolnímu světu nastalo teprve v polovině minulého století, kdy se Rusové a Britové v tzv.Velké hře snažili v Asii rozšířit sféry svého vlivu. Tibeťané se tehdy totiž zalekli, že je kolonizátoři připraví o jejich náboženství, a vyhlásili pro všechny cizince přísný zákaz překročení hranic. Nepřístupná a dosud nezmapovaná himálajská země ale začala tím víc jitřit západní představivost. Mezi západními dobrodruhy, misionáři, špióny a mystiky vypukla cestovní horečka, kterou spisovatel Peter Hopkirk v knize Trespassers on the roof of the world (Oxford university press 1983) přiléhavě nazývá "závody o Lhasu". V této době se také zrodil dnešní "image" Tibetu jako tajemné mystické a okultní velmoci, kde žijí lámové s nadpřirozenými schopnostmi.

    V říjnu 1950 vtrhla do Tibetu vojska komunistické Číny, která už dřív zemi prohlásila za historickou součást svého území. Západní země odmítly Tibeťanům pomoc, OSN se agresí odmítlo zabývat. Po krátkém a neúčinném odporu proti přesile byla tibetská vláda nucena podepsat smlouvu o "mírovém osvobození Tibetu" (která podle pozdější čínské interpretace "umožnila krutě utiskovaným Tibeťanům osvobodit se od imperialistických okovů a vrátit se do vlasti"). Číňané nejdřív slíbili, že nebudou zasahovat do tibetských vnitřních záležitostí, zaručili náboženské svobody a ponechali tehdy patnáctiletého 14. dalajlamu Tändzina Gjamccha v čele země. Pak ale začali Tibeťany nutit vstupovat do socialistických zemědělských družstev a vzdávat se náboženství. Armáda vyjídala zemi a Tibeťany kosil hladomor. Rozsáhlé oblasti původního Tibetu byly administrativně přičleněny k Číně, což vyvolalo odpor obyvatelstva. Ozbrojené povstání, které vypuklo v roce 1959 na východě země a o něco později se rozšířilo i do Lhasy, Číňané rychle a brutálně potlačili.

    Pak se začalo plnit děsivé proroctví buddhistického světce Padmasambhavy z 8. století: "Až vzlétne kovový pták a koně se rozcválají na kolech, budou Tibeťané roztroušeni po zemi jako mravenci. Tehdy přijde Zákon ze země Červeného muže." Prakticky všech šest tisíc buddhistických klášterů v Tibetu čínská armáda rozbombardovala (na konci 70. let jich údajně zbylo jen osm) a mnichy odvezla do pracovních táborů. Došlo k systematické likvidaci tibetské kultury, dalajlama s početným doprovodem (mluví se až o 120 000 uprchlíků) emigroval do Indie. Od té doby žije v městečku Dharamsála v indickém státě Himáčalpradéš, kde sídlí i tibetské exilová vláda.

    "Jistě se shodneme, že bude rozhodně lepší, budou-li se v Tibetu točit turbiny elektráren než modlitební mlýnky a budou-li z tibetských hor vzlétat do vesmíru ne modlitby na perutích dýmu, nýbrž solidní meziplanetární koráby," napsal v roce 1955 v knize Tajemný Tibet (Naše vojsko) český novinář Karel Beba, jeden z delegace komunistických publicistů, jež čínská vláda pozvala do Tibetu, aby světu popsali "úžasný pokrok", který Tibet pod jejím vedením dosáhl. "Jaká je tedy perspektiva Tibetu? I v tom se shodneme, že jediná: socialismus. Vyspělý státní průmysl, kolektivní zemědělství. Silná dělnická třída, vyspělé rolnictvo. Úkol zní: převést tibetskou zemi se všemi jejími zvláštnostmi přímou cestou od feudalismu k socialismu s přeskočením kapitalistického vývoje. Je to vůbec možné? Je, zní odpověď, kterou nám dává Komunistická strana Číny."

    V roce 1980 čínská vláda přiznala "určitá nedopatření v řešení tibetské otázky." I když dnes došlo k částečné obnově náboženských svobod, přírodní zdroje Tibetu jsou čínskými komunisty nadále drancovány. Pekingská vláda sem posílá čínské osídlence a organizuje násilné potraty a sterilizaci tibetských žen, aby Tibeťany v jejich vlastní zemi zredukovala na nevýznamnou národnostní menšinu (což se už v podstatě stalo - podle některých zdrojů už v Tibetu žije víc Číňanů než Tibeťanů). Ekonomickou a administrativní sféru včetně výnosného turistického průmyslu ovládají Číňané a příjmy z turistiky (která byla obnovena teprve v roce 1986) plynou do Pekingu. Čínská invaze stála už více než 1, 2 milionu lidských životů, řada Tibeťanů ale dnes bohužel s čínskými okupanty kolaboruje. Několik pokusů o občanskou neposlušnost bylo tvrdě potlačeno, v letech 1987 a 1988 se v Lhase střílelo, v roce 1990 byl vyhlášen výjimečný stav.

    I když se může navenek zdát, že Číňané dnes obnovují poničené kláštery, důvodem rozhodně není jejich starost o záchranu tibetského buddhismu. V klášterech dnes žije méně než 10 % počtu mnichů, než jaký byl v minulosti. "Čínské okupační úřady pohlížejí na většinu významných chrámů, klášterů a paláců ve Lhase a jejím okolí jako na turisticky atraktivní objekty," píše se v časopise Tibetan Review (český překlad in Tibetské listy č. 2/1999). "Byla proto v nedávné době opravovány. Předtím ovšem byly hrozným způsobem zničeny za kulturní revoluce a často ještě před ní, na začátku čínské okupace. Budovy a celé chrámové komplexy byly srovnány se zemí (většinou armádou, často s použitím techniky, např. letadel a tanků), sochy byly znetvořeny nebo odvezeny do Číny na roztavení cenných kovů, malby na stěnách byly zničeny, svaté knihy uloupeny, objekty velkých klášterů byly použity k pěstování prasat nebo ke skladování munice... Palác Potala ve Lhase, zimní sídlo a mocný symbol dalajlamy a tibetského buddhismu, byl obnoven a renovován pod vedením čínské vlády - vysoké vstupné to dobře odráží! Číňané také postavili uprostřed kavárnu."

    V roce 1996 byl v Žikace po nepokojích způsobených zavřením jedenáctého pančhenlamy Gendün Čhökji Ňimy znovu vyhlášen vyjímečný stav a na určitou dobu uzavřen klášter Tašilhünpo (šestiletý pančhenlama byl tehdy čínskou policií unesen a dodnes je i se svými rodiči zadržován na neznámém místě, Číňané pak pančhenlámou jmenovali jiného chlapce, kterého ale dalajlama neuznal). Pak následovalo vyhlášení akce "Tvrdý úder", zaměřené zejména proti mnichům a mniškám, kteří byli podle Číňanů "vždy zaměřeni protisocialisticky a protitibetsky". V klášterech mimo jiné působí tzv. pracovní vlastenecké převýchovné skupiny, nutící všechny mnichy podepsat pětibodové politické závazky. Jejichž součástí je zřeknutí se "dalajlamovské kliky, která se pokouší odtrhnout Tibet od vlasti", zaujetí stanoviska proti nezávislosti Tibetu a uznání čínské vlády a ideologické linie komunistické strany.

    Teror, který v roce 1996 zavládl, je srovnáván s terorem z období kulturní revoluce. Mezinárodní komise právníků v Haagu proto obvinila Čínu z genocidy a OSN několikrát protestovala proti porušování lidských práv v Tibetu, v březnu 1998 přijal rezoluci na toto téma i senát České republiky. Západ si ale kvůli lukrativním obchodům s Čínou nechce pálit prsty. A český superpodnikatel Lubomír Soudek se před časem vyjádřil v tom smyslu, že by do "vnitorčínských problémů" neměla strkat nos ani Česká republika - prodej škodováckých strojů Číňanům je přece důležitější, než nějaká ta lidská práva a pár stovek tisíc mrtvých Tibeťanů.

VÍZA, FORMALITY
    Podmínky pro návštěvu Tibetu jsou závislé na momentální politické situaci. V době nepokojů, které zemi čas od času zachvátí, bývá Tibet pro cizince uzavřen. Pokud tomu tak není, mělo by vám k jeho návštěvě teoreticky stačit obyčejné čínské vízum. V žádosti o něj je třeba uvést i předpokládanou trasu vašeho pohybu po Číně. Nikdy sem ale nepište Tibet, protože byste jinak vízum nemuseli dostat. V praxi vám ale nejspíš stejně samotné čínské vízum nebude stačit, protože čínští pohraniční policisté a úředníci někdy k návštěvě Tibetu vyžadují navíc ještě speciální vstupní povolení. Oficiálně není nic takového třeba, jde zřejmě jen o úředně posvěcený mafiánský způsob tahání peněz z cizinců, ale nedá se nic dělat - pokud budete policií zastaveni, nezbude vám, než na vyděračské podmínky přistoupit a povolení si koupit. Žádná fixní cena neexistuje, většinou se platí úplatek kolem 50 - 100 USD, které skončí v kapsách úředníků.

    Jediným místem, kde lze v Tibetu prodloužit čínské vízum (maximálně o patnáct dnů) je úřad Public security bureau (PSB) na ulici Dodi Lam ve Lhase. Někteří cestovatelé doporučují jiný způsob - pokud si prý v Lhase koupíte nějaký delší výlet s cestovní kanceláří, zařídí vám cestovka prodloužení víz i na delší dobu. Zaplatíte jen malou zálohu z ceny výletu a když vám cestovka vrátí pas s prodlouženým vízem, nemusíte se ho už pak zúčastnit.

    V Tibetu se jako cizinci nemůžete pohybovat libovolně. K návštěvě oblastí mimo okolí Lhasy je třeba další cestovní povolení (alien´s travel permit, čínsky lüxingzheng), které je oficiálně vydáváno jen pro organizované skupiny s průvodcem (nejčastěji Japonci a Američané ověšení fotoaparáty a videokamerami). Oficiální zdůvodnění zní, že je to pro vaši bezpečnost - mohli byste prý dostat vysokohorskou nemoc, tibetské povětří není vhodné pro vaše zdraví, nebo by vás mohli napadnout "zlí Tibeťané". Pokud se vám náhodou povede povolení získat individuálně, zaplatíte za něj 10 Y, pokud jej získáte jako členové organizované skupiny, bude vás podle délky a místa pobytu stát až 100 Y a více. Povolení lze získat na policejních stanicích v některých tibetských městech, ve Lhase na výše uvedené adrese Public security bureau. Problém je ale v tom, že policisté často přehazují odpovědnost z jednoho na druhého a budou vám tvrdit, že povolení lze získat jen v sousedním městě, nebo přímo ve Lhase. Jednodušší proto je opatřit si povolení v některé z mnoha cestovních kancelářích v Lhase (kde vám také seženou spolucestující), nebo se prostě do vzdálenějších oblastí pokusit projet ilegálně. Výborné místo k získání cestovního povolení do některých oblastí centrálního Tibetu je prý Žikace, kde vám na policii za 50 Y údajně vystaví povolení kamkoli chcete, včetně jinak oficiálně nedostupných oblastí (západní Tibet, posvátná hora Kailás atd.). Jediné možné vysvětlení této zázračné proměny je, že ve Lhase existuje policejní mafie napojená na cestovní kaceláře, která se snaží cizince nahnat do drahých zájezdů, zatímco v Žikace tomu tak není.

    Oficiálně platí, že cestovní povolení nepotřebujete pro návštěvu Lhasy, Žikace, Cethangu, Zhangmu a k průjezdu po tzv. Silnici přátelství (Friendship Highway), vedoucí z nepálských hranic do Lhasy. Rozsah povolených a zakázaných oblastí je ale obtížné zjistit a nelze zde hledat jakoukoli logiku - zatímco ve Lhase se dozvíte, že k cestě do místa XY není žádné povolení třeba, cestou po vás budou policisté povolení chtít. V zásadě můžete být kdekoli zastaveni s odůvodněním, že nemáte povolení, nebo že vaše povolení neplatí a oblast je pro cizince uzavřena atd. Při ilegálních pozemních cestách do Tibetu vám při odhalení kromě nuceného návratu navíc hrozí i pokuta, podle zákona až do výše 500 Y (naštěstí už dnes ale neplatí slova cestovatele Svena Hedina, který se do Tibetu ilegálně vypravil v roce 1893: "Osobám, které se chtějí neoprávněně dostati do Lhasy, bývá uťata hlava".).

    Podle současných zpráv se možnosti volného pohybu individuálních cestovatelů v Tibetu v posledních třech letech velmi zhoršily, autostop je víc hlídaný atd. Čínané si totiž z Tibetu udělali ždímačku na peníze cizinců. Mají proto zájem jen na organizovaných, drahých (a pečlivě hlídaných) zájezdech bohatých západních rekreantů, kterým v Tibetu ukážou jen to, co sami uznají za vhodné. Jeden z českých cestovatelů charakterizuje chování čínských úřadů v Tibetu k cizincům jako "oškubat a co nejrychleji vyštvat".

    Česká ani slovenská ambasáda v Tibetu není, v případě problémů se obracejte na naše zastupitelské úřady v Pekingu.

ČAS
    Stejně jako sousední Čína je Tibet o sedm hodin před standardním středoevropským časem.

PODNEBÍ
    Klimatické podmínky Tibetu jsou závislé na nadmořské výšce. Jižní okrajová pohoří zadržují vlhké proudění od Indického oceánu a prakticky v celém Tibetu způsobují velmi suché kontinentální klima s velkými teplotními rozdíly mezi dnem a nocí. I v době od května do října, která je pro návštěvu Tibetu nejvhodnější, zde proto budete potřebovat teplejší spacák, flísovou bundu a větrovku. V létě, které je poměrně teplé, vás také může překvapit déšť nebo písečná bouře. S výjimkou vyšších poloh jsou zimy v Tibetu mírné.

PENÍZE, CENY
    Měnou jsou čínské juany (Y), nazývané také slangově kwai, které se dělí na deset jiao. Na podzim 1997 bylo za jeden USD 8,0 - 8,3 juanu. Za cestovní šeky dostanete víc než za hotovost, jediná možnost jejich směny je ale ve Lhase a Žikace. Při cestě mimo hlavní město byste proto měli být vybaveni dostatečným množstvím juanů v malých bankovkách. Ubytování a jídlo je v Tibetu levné, nejdražší položkou je doprava. Pokud se proto chcete pohybovat jen po okolí Lhasy, obsluhovaném relativně levnými minibusy, pořídíte pobyt v Tibetu poměrně lacino. K delším cestám budete ale potřebovat drahé povolení a pronajatý džíp, nebo jiný dražší způsob dopravy. V Tibetu existuje oficiální systém dvojích cen a jako cizinci proto zaplatíte za většinu služeb více, než místní. Vstupné se platí i do některých klášterů. Celkově je v Tibetu je o něco dráž, než v Číně, vaše průměrné měsíční výdaje pravděpodobně překročí 350 - 400 USD. Dobrou službu prokazuje v Tibetu studentská průkazka (ISIC, lépe falešná čínská), na níž lze například získat zajímavé slevy na dopravu.

JÍDLO
    I když dnes v turistických restauracích v Lhase dostanete nejrůznější čínské speciality včetně masa, je původní tibetská kuchyně poměrně jednoduchá a fádní. Jí se buď maso (skopové, kozí nebo jačí), nebo jídlo založené na campě, mouce z praženého ječmene. K snídani většinou dostanete campu, která se jí buď samotná, nebo se v šálku promíchá s horkou vodou či čajem. Tibetský čaj dža, který se pije především slaný, míchají Tibeťané ve velkých pístovitých máselnicích s jačím máslem, solí a mlékem (napoprvé chutná příšerně, ale člověk si ho rychle zamiluje). Náš slazený čaj pijí málo. K obědu se v Tibetu jí hustá těstovinová polévka (thugpa, kuthug) či masové pirožky momo. K večeři najčastěji dostanete chléb khabce či thimomo, podávaný s jačím máslem mar nebo s jogurtem žo. Někdy se večeří i hustá moučná polévka camthug se sušeným sýrem čhur či sušeným masem. Sladkosti nahrazuje Tibeťanům čhemar, což je campa prohnětená s máslem a cukrem, nebo campový koláč. K pití můžete kromě čaje dostat i domácí pivo čhang ze zkvašeného ječmene (chutná trochu jako burčák), nebo pálenku arag. Jste-li vegetariáni v restauraci prostě řekněte "ša me" (maso ne), nebo "ša me ronang" (maso ne, prosím). Jděte přímo do kuchyně a ukažte, na co máte chuť.

UBYTOVÁNÍ
    Nejlevnější bydlení v noclehárnách pro řidiče mimo Lhasu lze pořídit za 10 - 25 Y, komfortnější levné hotýlky provozované Tibeťany stojí zhruba 25 - 45 Y za postel. Obecně je možné říct, že ceny ve Lhase, Žikace a Gjance jsou stejné, určené čínskými úřady. Jedno lůžko v dvojlůžkovém pokoji zde stojí 40 - 60 Y, ve čtyřůžkovém pokoji 30 - 40 Y a v šestilůžkovém pokoji 25 - 30 Y. Dobré služby vám v Tibetu prokáže stan, který lze bez problémů postavit prakticky kdekoli.

MÍSTNÍ DOPRAVA
    Železniční doprava v Tibetu neexistuje, místo ní lze použít autobusy a autostop. V autobusech ale budete jako cizinci platit dvojnásobné i vyšší jízdné, než domorodci. Je dobré pamatovat na to, že autobusy jezdí pouze mezi většími městy v centrálním Tibetu, do odlehlejších míst i na nepálskou hranici čínské úřady pravidelnou autobusovou dopravu zrušily v roce 1996. Autostop funguje v Tibetu poměrně dobře. Stopnout nákladní auto na dlouhé vzdálenosti nebývá problém, i když to někdy může znamenat i celodenní čekání. Cizinci ale oficiálně v Tibetu jezdit stopem nesmějí. Na silnicích občas bývají policejní checkpointy, o kterých řidiči většinou vědí a které je třeba obejít pěšky, nebo projet v úkrytu na korbě. V případě odhalení cizinců hrozí řidičům vězení, nebo i zabavení auta. Většinou to vyřeší tučný úplatek, v důsledku čehož se za stop v Tibetu platí.

    Protože nákladních aut a autobusů po tibetských silnicích moc nejezdí, využívá mnoho západních cestovatelů pronájmu džípů. Pokud se domluvíte s ostatními a džíp zcela zaplníte, nevyjde to příliš draho (často se prý ale platí stylem "kolik kilometrů, tolik dolarů"). Podle některých cestovatelů lze v Tibetu koupit či najmout koně. Cizinci ale oficiálně koně vlastnit nesmějí, dalším problémem je kromě obtížné orientace i to, že tráva roste jen někde. Podobné romantické nápady proto nejspíš nejsou reálně uskutečnitelné. Stále vzrůstající počet cestovatelů ale používá k cestách po některých cizincům otevřených trasách kola (mezi západními cyklisty je známa třeba trasa z Lhasy do Nepálu).

BEZPEČNOSTNÍ SITUACE
    Stejně jako sousední Čína patří Tibet mezi nejbezpečnější země světa (což je navíc ještě umocněno mírumilovnou buddhistickou kulturou, vyznávající lásku a soucit se všemi živými tvory). Jediné nebezpečí mohou představovat polodivocí pastevečtí psi, (k jejichž zahnání ale většinou stačí pár kamenů) a dopravní nehody, o něž není na horských silnicích nouze. Česká ambasáda v čínském Pekingu žádá všechny občany ČR, kteří plánují pěší turistiku (a především horolezectví) v oblasti Tibetu, aby se u ní dobrovolně zaregistrovali, sdělili jméno a adresu kontaktní osoby v ČR a pojišťovny, jejíž jsou klienty .

RŮZNÉ
    V romantických představách běžného člověka ze Západu je Tibet kouzelnou zemí, plnou nadpřirozených úkazů, okultních sil a tajemných mnichů s nadlidskými schopnostmi. I když realita je úplně jiná, jezdit do Tibetu je dnes v módě. Vymyšlené mystické knihy typu Třetího oka a přeslazené americké filmy typu Sedmi let v Tibetu (podle časopisu The Guardian potřebuje Hollywood po rozpadu SSSR nová klišé o černobílém protikladu hrdiny a padoucha, a ten nachází ve vztahu Tibetu a Číny) sem každoročně lákají tisíce západních turistů. Tibet ale patří mezi asijské země, kde budete muset řešit zásadní etický problém: jezdit sem vůbec, nebo ne? Pokud se sem totiž vydáte, zaplatí vaše turistické peníze další ničení této krásné země čínskými komunistickými okupanty (protinázor ovšem zní, že čím víc lidí spatří útlak Tibeťanů Číňany na vlastní oči a podá o něm doma svědectví, tím víc si svět pošlapávání lidských práv v bývalém himálajském království uvědomí). Pokud se nechcete zařadit do zástupu povrchních západních čumilů s videokamerami, snažte se před odjezdem do Tibetu nastudovat co nejvíc faktů o nedávné smutné minulosti této himálajské země - jen tak totiž porozumíte tomu, co se dnes v Tibetu děje. Zřejmě nejlepším českým pramenem je knížka Pravda o Tibetu: fakta a svědectví, kterou připravila exilová tibetská vláda v indické Dharamsále a jejíž českou mutaci vydalo v roce 1999 občanské sdružení Lungta (c/o Ľubomír Sklenka, Dlouhá 33, Praha 1, tel. 604 614 577).

    Dokonce i vaše chování ale může být pro Tibeťany potenciálně nebezpečné. Nepřinášejte proto do Tibetu tibetskou národní vlajku a materiály pojednávající o nezávislosti Tibetu, nebo porušování lidských práv. Fotografie dalajlamy byly po léta nejvhodnějším dárečkem pro každého Tibeťana, od května 1996 je ale jejich dovoz do Tibetu přísně zakázán. Na hranicích nebo na policejních checkpointech vám dokonce někdy z tohoto důvodu vojáci prohledají zavazadla.

    Největší a nejpodrobnější soubor českých informací o historii, politice, geografii, nezávislém cestování, literatuře atd. týkající se Tibetu najdete na internetové adrese www.lungta.cz. Zvláštní kapitola by měla být Tibetu věnována v průvodci po Číně autorky Lenky Masojídkové (na jaře 1999 vydává Olympia), je ale otázkou, jak dalece budou informace zde obsažené použitelné i pro levné nezávislé cestování.

JAK DO/Z TIBETU
    Do Tibetu vedou pozemní cesty ze všech čtyř světových stran. Dvě z nich jsou ale cizincům zakázány a po obou zbývajících lze projet jen za cenu akceptování naprosto zlodějských finančních požadavků čínských úřadů. Vydat se po některé ze zakázaných cest na vlastní pěst stopem (za který se v Číně platí) znamená porušit čínské zákony, ukrývat se pod plachtou na korbách náklaďáků před čínskou policií, obcházet v noci obloukem přes okolní hory nebezpečná "chytací" místa (prý se přitom hodí baterka - čelovka), riskovat pokutu a vyhoštění (v případě odhalení to prý ale někdy vyřeší vysoký úplatek) a mrznout na silnicích přes vysoká sedla, kde hrozí horská nemoc. Zatímco jsou tedy dvě legální pozemní cesty do Tibetu pouze drahé, dvě další ilegální cesty stopem jsou obtížným, nepohodlným a riskantním dobrodružstvím, vyhrazeným jen odvážným a zkušeným cestovatelům, ale o to cennějším.

    Při cestách opačným směrem, tedy z Tibetu do Číny, prý policie není tolik přísná a při odhalení vás pravděpodobně jen bez pokuty deportuje zpět do Lhasy. Toho se dá chytře využít i při cestě do Tibetu: pokud budete chyceni, nakukejte policistům, že jedete obráceným směrem a nechte se "zpátky" do Lhasy dopravit postrkem na náklady čínských úřadů.

Po zemi z jihu z Nepálu
    Z nepálského Káthmandú lze do Tibetu cestovat po silnici, zvané Friendship Highway přes hraniční přechod Kodari (Khasa na čínské straně), tato cesta ale bývá často pro cizince z administrativních důvodů uzavřena, nebo funguje jen v obráceném směru. Připravte se také na to, že některé úseky silnice na nepálské i čínské straně bývají občas zavaleny lavinami kamení a bahna. Doprava pak buď nefunguje vůbec, nebo budete muset neprůjezdné úseky přecházet pěšky, což kromě nepohodlí skýtá i příležitost, aby vás řidiči co nejvíc oškubali. (Osvědčený trik, se kterým se setkáte i jinde v Asii, je tvrzení, že vaše jízdenka platí na celou trasu. Za závalem vám ji pak už ale nikdo neuzná a původní řidič mezitím samozřejmě dávno ujel.).

    V režimu na přechodu Kodari nehledejte žádnou logiku - přesné podmínky vstupu do Tibetu nejde předem předpovědět, protože se často mění. Jeden týden může být nepálsko-tibetská hranice pro individuální turisty otevřena, druhý uzavřena. Je ale nutné zdůraznit, že od podzimu 1997 prakticky nikdo z individuálních cestovatelů přes tento přechod směrem do Tibetu neprojel (v opačném směru, tedy ze Lhasy do Káthmandú, je to prý naopak zcela bez problémů). V každém případě byste ale měli mít čínské vízum pro tuto trasu předem z domova nebo nejpozději z indického Dillí, protože čínská ambasáda v Káthmandú prý nemá nezávislé cestovatele ráda a získat zde vízum je prakticky nemožné.

    Pokud je silnice fyzicky průjezdná, mohou v závislosti na momentálních politických a jiných podmínkách v zásadě nastat tři administrativní situace:

1). Buď je právě hraniční přechod pro individuální turisty zcela uzavřen. Pak vám nezbude, než si v Káthmandú koupit do Tibetu předražený organizovaný zájezd s některou z místních cestovní kanceláří (cca 100 - 150 USD na tři dny nebo 400 USD na týden) a ve Lhase se od něj oddělit. Pokud jste si delší čínské vízum neobstarali sami předem, cestovka vám jej vyřídí, ale jen na dobu trvání zájezdu.
2). Nebo je sice hranice pro individuální turisty otevřena, ale musíte být členem organizované skupiny. V tom případě hledejte spolucestující na nástěnkách v káthmandských hotýlcích. Na hranicích dostanete hromadné povolení ke vstupu do Tibetu, na němž jsou uvedena jména všech členů skupiny. Teoreticky byste se proto měli ve skupině pohybovat stále. Pokud se chcete rozdělit, je třeba si ve Lhase povolení oxeroxovat a v případě potíží s policisty tvrdit, že jste se rozdělit museli, protože někdo onemocněl.
3). Nebo se vám poštěstí překročit hranici zcela individuálně. Čím více mimo letní turistickou sezónu, tím je vaše šance projít na vlastní pěst vyšší.

    Cesta z Káthmandú do Lhasy trvá minimálně tři dny, zpravidla ale o jeden až tři více. Nejprve na nepálsko-tibetský hraniční přechod Kodari, kam se dostanete autobusem z Káthmandú zhruba za osm hodin (cca 100 Rp./2 USD) s přestupem v Barabise. Hned za hranicí leží městečko Khasa (Zhangmu), kde je několik hotelů a sídlí zde čínská celnice. Dostanete tu povolení k návštěvě Tibetu (viz výše), které oficiálně stojí 10 Y za osobu. Počítejte ale s tím, že budete muset ve skutečnosti zaplatit 50 - 100 USD na osobu v závislosti na tom, jak dokážete usmlouvat místní mafii na PSB, propojenou s policií a pohraniční službou. Ani zde ale nehledejte logiku - někteří cestovatelé tvrdí, že ačkoli v květnu už bylo povolení povinné, v dubnu před začátkem turistické sezóny je ještě k jeho nákupu nikdo nenutil. Další nepříjemností je fakt, že zde před nedávnem čínské úřady instalovaly počítače, takže se evidence cestovatelů zpřísnila.

    Z Khasy nejezdí do Lhasy žádný přímý autobus, doprava byla v roce 1996 zrušena. Jedinou rozumnou možností je domluvit si dopravu v turistickém minibusu nebo džípu, které se prázdné vracejí do Lhasy. Smluvní cena se pohybuje v rozmezí 300 - 1200 Y/40 - 150 USD, cesta trvá dva až tři dny, na trase je několik policejních kontrol. Další možností je dojet do Lhasy s přestupem v Žikace (Shigatse, Xigazé). Pokud budete mít štěstí, dá se k cestě do Lhasy použít i autostop.

   Silnice mezi hranicí a první tibetskou vesnici Ňalam (cca 30 km) bývá po letních monzunových deštích často poškozena a džípy a minibusy do Lhasy jezdí až z Ňalamu. Zhruba padesát kilometrů za ním překračuje silnice sedlo Lalung La (5200 m) a pak sestupuje do údolí řeky Phung-čchu, z něhož jsou nádherné výhledy na Mt. Everest. Další důležitou zastávkou je město Žikace. Jestliže to bude možné, snažte se odtud pokračovat do Gjance (Gyantse) a odtud přes Nangarce kolem velkého tyrkysového zeleného jezera Jamdrog-ccho. Problémem ale je, že po této hezčí "staré" (jižní) silnici nejezdí žádné autobusy. Ty jezdí ze Žikace "novou" (severní) silnicí kolem řeky Cangpo (Brahmaputry).

    O cestě v opačném směru (tedy z Lhasy do Nepálu) kolují mezi cestovateli dost rozporuplné informace. Podle jedné verze by zde měly jezdit zhruba čtyři autobusy měsíčně za cca 200 Y. Jestliže nejedou, lze si v Lhase najmout k cestě na nepálskou hranici za cca 6000 Y džíp, do kterého se vejde pět až šest lidí (jiné zdroje ale mluví o 200 USD za člověka!). Možnou levnější variantou je veřejný minibus (cca 30 Y) nebo autobus (cca 100 Y) z Lhasy do Žikace. Veřejná doprava z tohoto tibetského města na hranice je pak už velmi nejistá. Zbává vám ale možnost přidat se zde k dalším cestovatelům a společně si pronajmout levnější džíp, nebo přisednout do některého z nevytížených džípů z Lhasy k hranicím. Pokud se na to cítíte, lze také k cestě do Nepálu koupit ve Lhase čínské horské kolo (cca 100 USD) a na něm odjet až na Káthmandú.

Po zemi ze severu z Golmudu
    Jedinou pozemní cestou z Číny do Tibetu, která je cizincům oficiálně povolena, je silnice ze severu, z provincie Čching-chaj (Qinghai), která začíná ve městě Golmud. Tato trasa je z administrativního hlediska zcela bez problémů, je ale velmi drahá. Do Golmudu se lze dostat buď za dvacet hodin vlakem z města Si-ning (Xining), ležícího asi čtyřicet hodin vlakem od Pekingu, nebo za čtyřiadvacet hodin autobusem ze západočínské oázy Dunhuang v provincii Gansu, která je nedaleko stanice Liuyuan na trati Lanzhou - Urumčí. Autobus do Golmudu z Dunhuangu stojí zhruba 400 Y (nebo až do Lhasy ještě mnohem víc), pokud jej ale místo na autobusovém nádraží stopnete až za městem, lze se prý s řidičem domluvit na čtvrtině původní ceny.

    Z Golmudu se pak do Lhasy dostanete zhruba za dva dny (resp. v ideálním případě za čtyřicet hodin, pokud budete mít smůlu, až za pětašedesát hodin) předraženým turistickým autobusem: za cca 100 až 150 USD (informace z roku 1996 mluví o 1600 Y/200 USD za cestu tam a paradoxně jen 440 Y za cestu z Lhasy do Golmudu, ceny se nejpíš často mění), nebo ilegálním autostopem. Předražená jízdenka turistickým autobusem čínské státní cestovní společnosti CITS už v sobě obsahuje povolení pro návštěvu Tibetu. Levnější autobusy pro Číňany a Tibeťany jedou každé dva až tři dny, cizincům ale není oficiálně povoleno tyto autobusy používat a jízdenky vám na ně neprodají (pro představu: jejich cena je údajně jen asi 200 Y! ). Turistické busy lze ještě navíc rozdělit na obyčejné a dražší luxusnější spací, přičemž cena se už údajně příliš neliší.

     Pokud se rozhodnete jet z Golmudu do Lhasy ilegálním stopem (za který se platí cca 500 Y), budete se nejspíš muset do Tibetu vydat načerno bez povolení - kdybyste o něj totiž oficiálně požádali, policie by vám začala vnucovat předražený zájezd s cestovní kanceláří. Na celé trase jsou údajně jen dva kontrolní checkposty - jeden asi deset kilometrů za Golmudem, druhý těsně před Lhasou. Pokud vás zde na stopu čínská policie chytí, lze ji prý na této trase velmi dobře uplatit, cesta vás pak ale bude stát skoro tolik, jako autobus. Na hranicích Tibetu překračuje silnice pětitisícové sedlo Taglang La, kde vám hrozí horská nemoc (pokud vám chybí aklimatizace, doporučují někteří cestovatelé kyslíkové bombičky, které prý lze za cca 30 Y koupit v hotelu v Golmudu). Po zkušenostech mnoha cestovatelů z podzimu 1997 se dá říct, že dnes je cesta z Golmudu pro západní turisty prakticky jedinou pozemní trasou, průjezdnou bez jakýchkoli administrativních problémů. 

Po zemi ze západu z Kašgharu
    Pozemní cesta do Tibetu ze západní Číny (provincie Sinťiang/Xinjiang, Ujghurská autonomní oblast) z pohraničního města Kašgharu (Kashi) není oficiálně pro cizince povolena, občas se ji prý ale některým cestovatelům podaří projet načerno stopem na nákladním autě (autobusová doprava zde neexistuje, resp. končí ve městě Ječhengu, dál jezdí už jen zásobovací trucky).

    Některé zdroje tvrdí, že lze k cestě do Lhasy získat na policejní stanici v Kašgharu oficiální povolení. Ptali jsme se zde proto přímo na PSB a dozvěděli se, že něco takového absolutně nepřichází v úvahu. V posledních několika letech se ale zdá, že se situace zlepšuje a silnice do Tibetu z Kašgharu je Číňany hlídána rok od roku méně (českým cestovatelům se ji dokonce podařilo v opačném směru, tedy z Lhasy do Kašgharu, projet ilegálně a bez povolení na kole). Tato silnice vede přes pětitisícová sedla pohoří Kunlun do opuštěné oblasti Aksaj Čin (Aksay Chin), o kterou vede Čína spor s Indií, a odtud do městečka Ali (Shiquanhe), odkud pak pokračuje kolem posvátného jezera Manasaróvar a hory Kailás do Lhasy. Na celé této trase mohou i v létě teploty klesat hluboko pod nulu, asfalt zde chybí a "města" vyznačená v mapě jsou často jen sezónně obývané chatrče silničních dělníků. Pokud budete na některém z policejních checkpostů odhaleni, nejspíš budete muset zaplatit mnoho úplatků čínským policistům. Jestliže se vám tuto trasu projet nepodaří, budete se muset vydat z Kašgaru do Tibetu mnohem delší cestou zajížďkou autobusem do Urumčí (Ürümqui, Wu-lu-mu-qi) a odtud vlakem do stanice Liu-juan (Liuyuan). Z ní jezdí autobusy do oázy Dunhuang, odkud se drahým autobusem přes poušť dostanete přes Golmud do Lhasy (viz výše).

    Jestliže chcete průjezd přes oblast Aksaj Čin risknout, především o tom v Kašgharu s nikým nemluvte (majitel známé cestovatelské hospody John´s Café, Číňan John Hu, který vám jinak poskytne spoustu cenných informací, prý spolupracuje s policií a mnoho cestovatelů jedoucích načerno do Tibetu udal). Za 20 Y nejprve z Kašgharu dojeďte každodenním autobusem do města Ječheng (Yecheng, Kargilik), ležícího na jižní větvi Hedvábné cesty směrem na Chotan, kam ještě cizinci oficiálně smějí i bez povolení. Přes město je ale třeba dostat se tak, aby si vás pokud možno nevšimli čínští policisté. Zhruba deset kilometrů za městem je seřadiště dálkových náklaďáků (truck stop), kde se lze domluvit s řidiči na odvozu do města Ali. Čeští cestovatelé, kteří tuto cestu projeli, zde čekali čtyři dny, součástí seřadiště je ale naštěstí hotýlek a hospoda. Standardní cena za svezení z Ječhengu přes Aksaj Čin do Ali v západním Tibetu (1060 km) je zhruba 400 - 800 Y, musíte chodit od řidiče k řidiči a smlouvat.

     Cesta z Ječhengu do Ali obvykle trvá asi tři až pět dnů, pojedete v kabině (nikoli tedy na korbě!). Vezměte si pohotovostní zásobu trvanlivého jídla - cestou se sice dá občas najíst, ale nelze na to spoléhat. Důležitou součástí výbavy je teplé oblečení, české cestovatele překvapila počátkem října 1998 v Aksaj Činu sněhová vánice a teploty - 15oC! Protože technický stav náklaďáků je naprosto šílený, budete muset nejspíš řidiči často pomáhat s opravami. Místa policejních checkpostů se občas mění, níže uvedené lokace proto berte s rezervou. Kus za Ječhengem je první policejní checkpost, zhruba 200 kilometrů za Ječhengem ve vesnici Mazar druhý. Řidič o nich ví a dostane vás přes ně - kdyby byl odhalen, mohl by přijít o licenci. Někteří cestovatelé projeli checkposty zaházeni pytli s nákladem na korbě, jiní je museli složitě obcházet. Za posledním truck stopem v Dahongliutanu začíná sporná oblast Aksaj Čin, která je jen pustou a liduprázdnou náhorní plošinou, ohraničenou ze severu masívem Kunlun a z jihu hřebenem Himálaje. Zhruba na dvou místech budete projíždět kolem stanů sezónních prodavačů občerstvení pro řidiče. Třetí policejní kontrola je před Ali ve městě Ruthogu, kde u jezera Bangong Tso překročíte bývalé hranici historického tibetského území.

     V Ali (Shiquanhe) už žádný únik před čínskými policisty neexistuje, paradoxně je ale prý nejvýhodnější nechat se zatknout. Všechny místní hotýlky jsou pod policejní kontrolou a můžete proto předpokládat, že budete ještě v průběhu noci polapeni. Město prý také objíždí na motocyklu místní mafiánek, čínský policista pan Lee a odchytává cizince. Dostanete od něj pokutu, kterou lze s "polehčující okolností" dobrovolného přiznání usmlouvat až na 250 Y/30 USD. Za dalších 50 Y vám pan Lee vystaví povolení k cestě pod posvátnou horu Kailás a napříč západním Tibetem do Lhasy, které byste jinak obtížně sháněli (Ali je také jedno z mála míst v Tibetu, kde lze s pomocí pana Lee za poplatek cca 100 Y až o dva měsíce probloužit čínské vízum). Pokud vás pan Lee neodchytí, přihlašte se prostě v Ali kajícně na policejní stanici. Jestliže budete mít štěstí, domluví vám pak policisté svezení na náklaďáku až do Lhasy. Z Ali vedou do Lhasy dvě cesty:

A) Zajímavější, ale méně frekventovaná přímá jižní cesta přes Darčhen (Darchen), který je východiskem k trekům kolem jezera Manasaróvar a posvátné hory Kailás (viz níže). Stop z Ali do Darčenu (cca 330 km) stojí asi 100 Y, na odvoz ale můžete čekat i několik dní. Z Darčhenu do Lhasy tudy pak trvá cesta zhruba čtyři až pět dnů. Silnice pokračuje z Darčhenu do Barky, kde je policejní checkpoint. Pokud ale máte z Ali povolení pro západní Tibet, nemáte se čeho bát a můžete projet zcela oficiálně. Jižní cesta pak vede přes Samsang, Paryang, Dompu (Zhongba, druhý checkpoint) a Sagu (třetí checkpoint) do Ragy a dále do Lhasy, průjezdná je ale jen zhruba od září do listopadu (po zbytek roku je buď pod vodou, nebo pod sněhem). Číňané v současnosti usilovně pracují na jejím zprovoznění i po zbytek roku. Pokud se vám po jižní silnici projet nepodaří, budete se muset od Manasaróvaru a Kailásu vrátit do Ali a jet do Lhasy severní cestou.

B) Méně zajímavá, ale mnohem frekventovanější delší severní cesta z Ali přes Gegjä (Gegye) a Cchočhen (Cočen, Tsochen), kudy mezi západním Tibetem a Lhasou jezdí naprostá většina osobní i nákladní dopravy. Na odvoz zde proto budete čekat mnohem kratší dobu, než na jižní silnici. Na čistou cestu z Ali od Lhasy tudy počítejte zhruba šest dní.

    Volba mezi oběma trasami záleží na tom, jak moc pospícháte a co chcete cestou vidět, obě se pak opět spojují před vesnicí Raga (Raka). Za stop z Ali do Lhasy zaplatíte na obou trasách asi 700 Y. V opačném směru ze Lhasy do Ali žádná pravidelná autobusová doprava neexistuje. Ve Lhase je ale možné dát dohromady skupinku několika lidí a pokusit se získat povolení k vstupu do západního Tibetu i s dopravou (cca 300 - 500 USD /!/ na osobu na korbě náklaďáku). První kontrolní checkpoint je na této trase několik kilometrů za vesnicí Lhace (Lhatse, Lhazé), kde silnice z Lhasy do západního Tibetu odbočuje ze silnice do Nepálu. Checkpoint je položen přímo na křižovatce obou silnic před mostem přes řeku a dá se obejít zprava podél řeky přes pšeničné pole. Na most už pak prý není z checkpointu vidět.

Po zemi z jihovýchodu ze Sečuánu a Junanu
    Obě jihovýchodní trasy do Tibetu jsou pravděpodobně nejméně průchodné a nejobtížnější ze všech - mluvili jsme jen s jednou českou dvojicí, které se tudy podařilo projet oběma směry, dvě další skupiny byly neúspěšné. Stejně jako trasa ze západu z Kašgharu jsou obě trasy z jihovýchodu oficiálně pro cizince uzavřeny a pokusem o průjezd porušujete čínské zákony. Přesto se tudy ale vydává přes překrásné hory Khamu (východního Tibetu) do Lhasy stále vzrůstající počet západních cestovatelů a slyšeli jsme už dokonce i o odvážlivcích, kteří tudy projeli na kole. Pokud zde budete čínskou policií odhaleni, nezbude vám ale, než zaplatit pokutu a vrátit se.

    Podobně jako na silnici z Kašgharu ani zde neexistuje žádná veřejná doprava (kdysi v 80. letech údajně jezdil přímý autobus z Chengdu přes Batang do Lhasy, ten už byl ale Číňany dávno zrušen). Jedinou možností přepravy tak minimálně v úseku od čínsko-tibetských hranic do Bayizhenu (viz níže) zůstává placený autostop. Hustota provozu je ale velmi nízká, často třeba jen jeden dva náklaďáky denně. Během letního monzunu (tj. cca v červenci a v srpnu) navíc bývá silnice na mnoha místech přerušena závaly a povodněmi a tato doba je tedy k výpravě do Lhasy z jihovýchodu nevhodná. Na několika místech lze podél silnice koupit to nejzákladnější jídlo, v obchodech a hospůdkách pro řidiče byste se ale raději měli ukazovat co nejméně - hrozí totiž, že vás někdo práskne policii. Lepší alternativou je proto vzít si na cestu vlastní trvanlivé jídlo aspoň na deset dnů. Níže uvedený popis trasy vychází z "červené" mapy China v měřítku 1:4 milionům, vydané nakladatelstvím RV Verlag. Upozorňujeme ale, že podle zkušeností českých cestovatelů je jakákoliv mapa těchto strategických oblastí velmi nepřesná a nespolehlivá, silnice v reálu odbočují jinde, než se zdá z mapy atd.

A). Z provincie Sečuán (Sichuan, S'-čchuan) vede do Tibetu tzv. tibetsko - sečuánská silnice, kopírující trasu dávné Čajové stezky, která začíná ve městě Chengdu (Čheng-tu). V Chengdu se lze údajně domluvit s řidiči dálkových kamionů na svezení až do Lhasy. Pokud se vám to nepodaří, odjeďte každodenním autobusem do města Kangding, kam ještě jako cizinci oficiálně smíte i bez povolení (všude na západ od Kangdingu se už pak budete pohybovat ilegálně, ačkoliv poslední nepotvrzené zprávy mluví o tom, že Číňané už cizincům otevřeli i města Dawu a Litang). Na výpadovku na okraji Kangdingu se pokuste dostat tak, aby si vás policie nevšimla, a začněte stopovat (i když návazné autobusové spojení by mělo fungovat až na tibetskou hranici do Dégé). Několik desítek kilometrů za Kangdingem se ve vesnici Xinduqiao silnice ze Sečuánu do Lhasy štěpí na "červenou" severní větev přes Dawu, Garzé, Degé a Čchamdo (Chamdo) a na "žlutou" jižní větev přes Yajiang, Litang, Batang, Markam a Zodang. Obě větve se opět spojují až v tibetském městě Bangda, odkud už vede přímá silnice do Lhasy (viz níže).

    Čeští cestovatelé, kteří se touto trasou vydali, uvádějí, že největším problémem je překonat řeku Jiansha Jiang, tvořící hranici mezi čínskou provincií Sečuan a dnešním Číňany okleštěným územím původně mnohem většícho etnického Tibetu. Silnice do Lhasy ji překračuje po mostech za Batangem (jižní větev), respektive za Degé (severní větev). Tyto mosty bohužel čínské policii umožňují dobře ohlídat nepropustnost tibetské hranice a první velké kontrolní checkposty na cestě do Tibetu jsou právě na nich. Čeští cestovatelé se po mostě za Dégé pokusili přejít v noci pěšky, ale byli neúspěšní (most za Batangem je podle tvrzení jiné západní skupiny to samé). Nezbylo jim proto, než vrátit se do vesnice Xinduqiao, odtud přejet k jihu přes Litang a Xiangcheng do Zhongdianu (existuje ale prý i přímá silnice z Xiangchengu do Déqénu, která v mapě není zakreslena) a zvolit následující alternativu. Je ale třeba dodat, že někteří západní cestovatelé prý přes mosty na řece Jiansha Jiang projeli na korbě auta ukryti pod nákladem.

B). Možná alternativa, jak se napojit na tibetsko - sečuánskou silnici, se jmenuje tibetsko - junanská cesta. Začíná ve městě Kunming, které je centrem jihočínské provincie Junan (Yunnan, Jün-nan). Odtud se vydáte autobusem do města Dali u jezera Er-hai, kam je ještě cizincům povolen vstup i bez permitu. Dál se už informace rozcházejí. Podle první verze prý leží nad Dali, které je jedním z oblíbených center západních cestovatelů, první kontrolní checkpost a cesta dále je ilegální. Podle druhé verze je už dnes naopak Zhongdian otevřeným městem, kam se kromě autobusu z Dali dostanete i autobusy z Kunmingu a Lijiangu, nebo dálkovým spojem z provincie Gansú (blíže viz kapitola o Číně). Ze Zhongdianu vede silnice na sever přes Déqén do první tibetské vesnice Yanjingu. Hranice Tibetu zde netvoří řeka, takže se Číňanům hůř hlídají - před Yanjingem je prý jen obyčejný checkpost se závorou, který lze snadno obejít a kde se o projíždějící náklaďáky ani nikdo moc nezajímá.

    Silnice pak z Yanjingu pokračuje do městečka Markam, kde se spojí s jižní "sečuánskou" silnicí z Litangu a Batangu (viz výše). Markam prý je druhým nebezpečným "chytacím" místem a je proto třeba jej v noci velkým obloukem obejít (s řidiči se prý lze domluvit, že na vás ráno počkají za Markamem). Kolem Zogangu se rozkládá nádherný kraj vápencových hor. Hlavní silniční tah pak uhýbá k západu do vesnice Bangda (zde se napojuje severní "sečuánská" silnice z Dégé a Čchamda). V Bangdě jsou přímo na křižovatce velká kasárna, která se vyplatí v noci obejít. O kus dál v Rawu (městečka, ležícího u nádherného jezera) končí suchá horská krajina a dál už pojedete krásnými lesy. Mezi Rawu a Tangmai prý ale za monzunu silnici často přerušují závaly a rozvodněná řeka. Mezi Tangmai a Nyingchi ("Nyči", v některých mapách také uváděno jak Nyingtri) silnice překračuje sedlo, vysoké 4800 m. Nyingchi, kde je čínská vojenská posádka, je třetím nebezpečných "chytacím" místem. Obchází se obtížně, protože kolem teče řeka. Čeští cestovatelé zde byli zadrženi a eskortováni na policejní velitelství do nedalekého Bayizhenu, kde je po výslechu policisté posadili do autobusu do Lhasy (v Bayizhenu opět začíná autobusová doprava).

    V zásadě se dá říci, že pokud se na ilegální cestě z jihovýchodu do Lhasy dostanete až do Bayizhenu, máte už v podstatě vyhráno - policie odtud prý všechny chycené cizince posílá do Lhasy. Při cestě obráceným směrem tu ale byli čeští cestovatelé zadrženi podruhé a protože měli být ráno deportováni zpět do Lhasy, nezbylo jim, než v noci policistům dramaticky uprchnout z hotelu a obcházet silnici několik dní přes hory až za Nyingchi, odkud pak pokračovali stopem do Chengdu.

Letecky
    Přímo z Čech do Tibetu letět nelze a u žádného českého prodejce sem letenku nekoupíte. Letenka z nepálského Káthmandú do Lhasy stojí zhruba 200 USD, většinou ji ale nelze koupit samostatně - dostanete ji jen jako součást mnohem dražšího organizovaného zájezdu. Druhou možností je letět do Tibetu z čínského města Chengdu (Čeng-tu) v provincii Sečuán (cca 1700 - 2500 Y/200 - 300 USD), nebo z Pekingu (cca 300 USD) s mezipřistáním v Chengdu. Letenky už v sobě obsahují povolení k návštěvě Tibetu. V poslední době je ale individuálním turistům neprodají, je nutné zajít do nějaké cestovní kanceláře. Letiště ve Lhase je vzdálené od centra města asi sto kilometrů. Kvůli náročným klimatickým a geografickým podmínkám lety z/do Lhasy létají pouze do konce října zhruba dvakrát týdně.

TIPY KAM V TIBETU
    Cesta autobusem či stopem po tibetských náhorních plošinách je krásná a zajímavá už sama o sobě, aniž byste navštěvovali konkrétní místa. Doporučit nejzajímavější cíle je o to těžší, že většina buddhistických klášterů byla na počátku čínské okupace zničena. Některá níže popsaná místa mohou být navíc právě pro cizince uzavřena.

LHASA 
Hlavnímu městu Tibetu vévodí obrovský impozantní několikapatrový červenobílý palác Potála, kdysi obývaný dalajlamy, kam je pro cizince vstupné 5 USD. Zhruba tři kilometry západně odtud je letní palác dalajlamů Norbulingka, v jejíž blízkosti se nachází hlavní autobusové nádraží. Východně od Potály se rozkládá stará čtvrť Barkhor s mnoha tržišti, uprostřed níž leží Džókhang (Joghkang), nejposvátnější tibetský chrám. Uvnitř je mnoho starých buddhistických maleb a soch. V centrální Lhase stojí za vidění i továrna na koberce a nemocnice, kde se praktikuje tradiční tibetská medicína. Kromě Potály, Norbulingky a Džókhangu najdete ve městě a jeho blízkém okolí mnoho dalších menších klášterů a chrámů, kam se lze dopravit minibusem (Ramočhe, Sera, Däpung, Näčhung atd.) B: ve staré Lhase v okolí Džókhangu najdete několik levných hotýlků (kolem 30 Y).

STŘEDNÍ TIBET (PROVINCIE Ü) 
Hora Genphel - posvátná hora (5200 m) tyčící se nad klášterem Däpung u Lhasy, kam lze podniknout trek. Z kláštera vede cesta vzhůru kolem poustevny Rithö, na vrchol hory se dá dojít asi za sedm hodin.
Cchurphu - klášter z 11. století, tradiční sídlo karmapů, hlavních představitelů buddhistické školy Karma Kagjü, v 50. letech poničený Číňany, dnes obnovený. Od roku 1992 zde opět žije karmapa, čtrnáctiletý Orgjän Thinlä, sedmnácté vtělení karmapy. D: autobusem ze Lhasy, cesta trvá asi tři hodiny.
Nam-ccho - "nebeské jezero", slané jezero s křišťálovou modrou vodou, ležící ve výši 4700 m (pozor proto na aklimatizaci). V okolí jezera lze podniknout horské treky a navštívit klášter Tašidö, kde lze i přespat. D: ze Lhasy do města Damžung, odtud stopem.
Jarlung - kolébka tibetské civilizace, zelené údolí uprostřed vyschlých hor, kde lze podniknout několik treků. Najdete zde mnoho významných klášterů, jako např. Jumbulhakhang nebo Thandug, ale hlavně hrobky mnoha tibetských králů (např. Songcän Gampa) v Čhöngjä.
Samjä - první buddhistický klášter v Tibetu postavený guru Padmasambhavou na překrásném místě obklopen hradbou hor a řekou Cangpem (Brahmaputrou).
Gandän - klášter, založený buddhistickým reformátorem Congkhapou, zakladatelem školy Gelugpa. Za kulturní revoluce byl celý zničen a dnes je postupně rekonstruován. Leží asi padesát kilometrů od Lhasy a je proto možné udělat si k němu jednodenní výlet. Z Gandänu lze do Samjä podniknout pětidenní horský trek přes pětitisícová sedla Džokar La a Gökar La.

JIŽNÍ TIBET (PROVINCIE CANG)
Žikace (Shigatse, Xigazé) - centrum provincie Cang, tradiční obchodní křižovatka a sídlo pančhenlamů. Za vidění zde stojí klášter Tašilhünpo, jeden z největších klášterních komplexů na světě, a zbytky staré pevnosti. Bydlet se dá třeba v hotelu Tenzing.
Jamdog-ccho (Yamdrok-Tso) - posvátné tyrkysově zelené jezero nepravidelného tvaru, ležící ve výši 4500 m.
Sakja - město se dvěma významnými kláštery z 11. a 13. století, sídlo sakjapů, centrum buddhistické školy Sakja. D: ze Žikace sem jezdí obden autobus.
Gjance (Gyantse) - třetí největší tibetské město s dominantní pevností a světoznámou stúpou Kumbum s významnými malbami a sochami.
Trek pod Mt. Everest - na rozdíl od treku z nepálské strany tu nepotkáte tolik turistů a výhledy jsou mnohem krásnější. Ze Lhasy dojedete autobusem směrem k nepálské hranici k mostu v Dingri (Tingri), kde si můžete najmout průvodce s jakem. Ke klášteru Rongbug (5030 m) je to odtud tři dny cesty. V klášteře lze za malý peníz přespat, do základního horolezeckého tábora (5200 m) je to odtud už jen pár hodin. Podle posledních informací ale nejspíš bohužel nějaký bohatý západní turista pokazil ceny a jedinou možností, jak se dostat od Friendship Highway ke klášteru, je proto dnes jen děsivě předražený náklaďák. Čeští cestovatelé, kteří chtěli trek pod Everest v létě 1998 podniknout, si to proto museli rozmyslet. Nejvyšší kopec světa je prý ale dobře vidět i ze silnice v Dingri.
Zhangmu - poslední tibetská vesnice před nepálskou hranicí nabízí výhledy na několik osmitisícovek (mj. Makalu, Mt. Everest, Lhotse a Čho Oju), v nedaleké jeskyni podle tradice meditoval slavný buddhistický světec a učitel Milarepa.

ZÁPADNÍ TIBET (PROVINCIE NGARI)
Darčhen (Darchen) - vesnice na jižní silnici mezi Lhasou a Ali (Shiquanhe), která je východiskem k treku kolem jezera Manasaróvar (na jih od Darčhenu) a kolem posvátné hory Kailás (na sever od Darčhenu). Mapky obou těchto oblastí najdete na internetové adrese www.lungta.cz, o ilegální výpravě do západního Tibetu z Nepálu se dočtete v knížce cestovatele a fotografa Zdeňka Thomy Putování k posvátné hoře Kailás (Apolo 1999).
Hora Kailás - nejposvátnější hora Asie vysoká 6714 m, která leží v jedné z nejméně přístupných oblastí západního Tibetu. Je posvátná nejen pro buddhisty, ale i pro hinduisty a džinisty a také pro přívržence tibetského předbuddhistického bönu. Poutnící ji obcházejí po padesát kilometrů dlouhém okruhu, tzv. koře (věří, že jedno obejití Kailásu vymaže hříchy celého lidského života a kdo obejde horu sto sedmkrát, zbaví se všech hříchů ze všech svých předchozích vtělení, takže má zaručenou nirvánu). Tibeťané většinou celou koru stihnou za jeden den (!), Indové nebo západní cestovatelé za tři až čtyři dny. Kailás se stejně jako všechny ostatní posvátné hory a stavby v Tibetu obchází vždy zásadně ve směru hodinových ručiček. Z hlavní silnice mezi Ali a Lhasou je to zhruba dva kilometry do Darčhenu (4500 m), odkud se vydáte kolem velkého čhortenu a sloupu s modlitebními praporky v Tarbočhe ke klášteru Čhöku gompa. Od kláštera pokračujete přes Drirapung (4909 m) do údolí řeky Lha-čhu, kde se vám před klášterem Drira gompa poprvé otevře překrásný pohled na zasněžený Kailás. Následuje přechod sedla Dolma La (5636 m, pozor na vysokohorskou nemoc) přes Dagthog do údolí řeky Dzong-čhu ke klášteru Dzuthul phuk gompa, odkud se podél řeky přes Thang mar dostanete opět k hlavní silnici do Darčhenu. U všech klášterů cestou lze bydlet ve spartánsky zařízených ubytovnách pro poutníky, takže můžete na koru vyrazit i bez stanu.
Manasaróvar - tibetsky Mapham jum-ccho, velké vysokohorské jezero (4588 m) poblíž posvátné hory Kailás, na jehož břehu je několik klášterů. Pouť kolem jezera v celkové délce cca sto kilometrů se dá v závislosti na počasí stihnout na čtyři až pět dnů (Tibeťané ji chodí za dva dny). Z Darčhenu se vydejte nejlépe stopem do dvacet kilometrů vzdálené vesničky Barka, kde kora kolem jezera začíná. Vede přes klášter Langna gompa kolem čhortenu Hor-čhu, míjí kláštery Seralung gompa, Ňego gompa, Thugo gompa a Gocchung gompa a končí v klášteře Čhiu gompa u horkých pramenů, odkud se vrátíte do Barky.
Rakas Tal - tibetsky Langkan-ccho, menší jezero západně od Manasaróvaru.
Gurla Mandhata (7728 m) - himálajská sedmitisícovka jižně od Manasaróvaru, kde se u vesnice Purang setkávají hranice Tibetu, Indie a Nepálu. S drahým výletem s cestovní kaceláří se tudy dá projet do Nepálu, jako individuální cestovatelé ale zřejmě z administrativních důvodů nemáte šanci zde hranice překročit.
Caparang (Tsarapang) - zříceniny hlavního města dávného tibetského buddhistického království. Dnes už tu není prakticky nic k vidění, vše bylo Číňany důsledně zničeno.