Těžba síry z kráteru Kawah Ijen

Cesta do pekel

Řidiči na trase z Banyuwangi na sever, do oblasti sopky Kawah Ijen, násobí obvyklé ceny za kilometr deseti. Usmlouvali jsme cenu za toto více než dvoutisícové převýšení na 12 USD na 3 lidi, ale cizinecká taxa za vstup a poplatek za fotoaparáty nás neminuly. Asi by bylo naivní si myslet, že se alespoň něco z té částky dostane k dělníkům, kteří pracují v kráteru.

Siláci z rýžových polí

K hraně sopečného kráteru již stoupáme po úzké pěšince po svých. Po půl hodině chůze zahlédneme na kraji cesty odložený náklad jednoho z dělníků - dva koše vrchovatě naložené sírou, zavěšené na dlouhé bambusové tyči. Po vzoru nosičů si „moji šerpové“ (Libor a Jirka) potěžkají náklad na vlastním rameni. Stěží udělají s nezvyklým břemenem pár kroků. Fotím si rychle jejich křečovité úsměvy, než s odlehčením a s obdivem k domorodcům koše odloží. Asi kilometr před kráterem je na bývalé vědecké stanici umístěna váha, kde úředník převáží každý náklad síry a dělníkovi vtiskne do dlaně výplatní pásku. Sledujeme, kde se zastaví ručička váhy. Nevěříme vlastním očím – 80 kg! Abychom se ujistili o správném ocejchování váhy, pověsil se na hák místo bambusové tyče Jirka se dvěma malými batohy. Váha ukázala stejnou hodnotu. Smekáme před všemi „svalovci“, kteří mají postavy nám dobře známých vietnamských trhovců a přitom unesou o 20 – 50 % větší zátěž než sami váží. A to jsme zatím na vlastní oči neviděli 300 m hluboký kráter, ze kterého nosiči musejí nejdříve dotáhnout síru po schodech na cestu. Odtud je čeká už „jen“ 3km pohodlná pěšina s kopce k náklaďáku, který síru odváží do města. Údajně si za vynášku vydělají víc, než kdyby se živili zemědělstvím.

Jezero plné vitriolu

Stoupáme serpentinami až k místu, odkud vychází šedivý sirný mrak. Zastavujeme se na hraně mohutného kráteru, odkud se marně snažíme přes hustou mlhu vyfotit zelenkavé 700 m dlouhé jezero naplněné kyselinou sírovou. Vzniklo promísením sirných výparů s dešťovou vodou, která je zadržována malou hrází na severní straně kráteru. Podle něj se také v indonéštině nazývá „zelený kráter“ – prý oko ducha sopky, který sídlí na jeho dně. Z přehradního jezera s objemem 36 miliónů m3 vytéká sirný potok zarůstající bujnou vegetací. Kapradinám a liánám zřejmě kyselá výživa svědčí. V podobných podmínkách pravděpodobně kdysi vznikl život na Zemi. Vzpomínáme na francouzské vědce, kteří aby mohli změřit kyselost vody uprostřed jezera, vypluli na jeho hladinu v gumových člunech. V rukavicích odebírali vzorky a testovali hodnoty pH. Běžná užitková voda má ve 14bodové stupnici kyselosti hodnotu kolem 7. Tady naměřili 0,41, přičemž rekordní kyselost dosud zaznamenaná v přírodě byla jen o 0,02 vyšší. Stojíme u nejkyselejšího jezera na světě. S lodí bychom se tady „cvaknout“ nechtěli.

Mezi pekelníky

Vydáváme se s uvázaným šátkem přes nos a ústa po krkolomných schodech až k místu, kde se do kyselého jezera vlévá sladká voda potůčku. Cestou potkáváme v protisměru dělníky obuté jen ve vietnamkách nebo v holínkách. I když dýcháme přes naše plátěné filtry, v plicích nepříjemně pálící síra nás nutí ke kašli. Když k nám vítr přivane sirný mrak, zastavujeme. Snažíme se chránit i fotoaparáty. Nejeden fotograf přišel o drahé přístroje díky agresivním sirným plynům. Sami nosiči nás upozorňují na sílu síry. Asi by se jim nechtělo vedle svého nákladu vynášet z kráteru ještě přiotrávené turisty. Nabízejí nám krásné žluté křehké krápníky ze síry v přepočtu za 15 Kč. S představou, že domů přivezeme po dalších dvou týdnech cest sirné drobečky, kupujeme dva krystaly, oblékáme je do ponožek a pečlivě ukládáme do batohů. Jako zázrakem přežily jen s ulomenou špičkou.

Scházíme až na dno kráteru. Stojíme mezi funícími solfatary a připadáme si jako u brány pekelné. Pozorujeme, jak se síra na vzduchu ze 200 stupňů ochlazuje a před očima se mění do kapalné a krystalické formy. Každý den tady vzniká 10 tun čisté síry, 5 - 7 tun denně vytěží třicet nosičů. Část plynů je sváděna potrubím do jednoho místa, kde čekají dělníci na nové přírůstky. Kovovými tyčemi ulamují ještě teplé kusy krystalů, které si nakládají do košů. Cestu z kráteru absolvují s 60 - 100 kg na ramenou i třikrát denně.

Při zpáteční cestě již máme „poškrábaný“ krk, slzy se při kontaktu s oxidem síry mění na kyselinu sírovou a síly nás pomalu opouštějí. Těšíme se do čistého ovzduší tropické džungle, která v chráněné oblasti deštných pralesů dosud nemusela ustoupit citrusům a banánovníkům. U informačního střediska potkáváme skupinku veselých školáků, kteří tady tráví prázdniny. Docela jim tarzanovské prostředí tábora závidíme. Jsou oblečeni ve skautských krojích, dokonce i muslimské dívky mají šátky laděné do hnědé barvy. V duchu si přejeme, aby nikoho z těch šikovných kluků nepotkal osud nosičů od Zeleného kráteru.