Švédskou Kungsleden s (s)taženými pulkami

Po dlouhém váhání jsme se rozhodli přejít nejnavštěvovanější část švédské magistrály Kungsleden, a to z Abiska na jih do Nikkaluokty. Ač se nám zrovna na tenhle „nejprofláknutější“ přechod příliš nechtělo, kvůli času nezbývalo moc jiných variant. Do Abiska je totiž nejlepší dopravní spojení - železnicí ze Stockholmu přes Kirunu (vlak dál pokračuje do norského Narviku) a zpátky z Nikkaluokty jezdí autobus do Kiruny dokonce i o víkendu 2x denně. Navíc cestou se nabízí asi čtyři varianty přechodu, takže existuje možnost útěku v případě psího počasí či jakýchkoli problémů (na rozdíl od méně navštěvovaných hor).

Jedeme z Prahy autobusem do Stockholmu a stíháme odpolední vlak na sever. Cesta sice trvá dva dny, ale člověk má možnost prohlédnout si krajinu a přitom utratí jen desetinu ceny za letenku. Mapu jsme v Praze nesehnali, byly vyprodané. Naštěstí v Abisku je za kolejemi snad nonstop otevřené turistické centrum, kde lze kromě map nakoupit snad vše - od odznáčků až po gorebundy.

Vyrazili jsme týden před Velikonocemi. Konec března nám přišel ideální, protože již nejsou takové mrazy, sněhu je pořád dost, jezera stále zamrzlá, měl by být již snesitelně dlouhý den a ideální doba na polární záři. Opak byl ale pravdou! První sníh jsme viděli až téměř u polárního kruhu, v Abisku prší a stěží kličkujeme na lyžích mezi kameny a lišejníkem. Jdeme v tričku, já si zoufám bez sukně. Liják sílí, vítr nabírá na intenzitě, na jezeře nám teče voda do bot horem a pozdě odpoledne dorážíme k prvním chatám totálně promáčení a prochladlí. Po krátkém váhání, jestli nejsme změkčilí moc brzy, využíváme možnosti využít za poplatek vytápěnou „vařící“ chatu – spát se tu musí ve vlastním stanu, ale je k dispozici vytopená bouda s elektřinou, plynovým vařičem i nádobím. Další překvapení nás čekalo s délkou dne – zjistili jsme, že polární noc v Abisku přechází v polární den velmi rychle, takže v březnu už lze jít v noci na záchod bez baterky a s polární září moc nepočítejte.

Následujících několik dnů má podobný charakter: přes den je relativně teplo, převážně je mlha a občas sněží. Počasí je tu nevyzpytatelné. Někdy připravuje krásná překvapení: nečekaně se nebe na chvíli protrhne, ukáží se hory a nekonečné pláně, než ale stačíme vytáhnout foťáky, je zase všechno pryč. Je lepší focení vzdát a v tu chvíli se jen kochat. Cestou potkáváme stále dokola zhruba 10 lyžařů – Francouze a Švédy, míjíme se s nimi během dne podle toho, kdo kde spí a svačí, zkrátka idylka  (a to je tahle trasa cosi jako Jizerská magistrála!). Cizinci spí v placených chatách, Češi využívají pro nocleh ty neplacené. Chaty jsou od sebe vzdáleny 10 – 20 kilometrů, a to jak placené, tak neplacené. V této oblasti jsou neplacené chaty jen malé boudičky s kamínky, stolem a lavicí, plus přilehlá kůlna se dřevem a kadibudka. Chatky jsou určené k dennímu odpočinku, pro nocování jen v krajní nouzi. Nejsme zde ale nijak exotickými zvířátky, Němci tu prý přespávají dokonce pravidelně. Jen je potřeba igelit na podlahu, protože během dne hladoví turisté nanosí spoustu sněhu.

Cesta pěkně ubíhala. Výhoda švédských přechodů spočívá v trasách procházejících údolími obklopenými horami, aniž by člověk musel nahoru. Údolí na sebe totiž záhadně navazují tak, že není téměř potřeba překonávat sedla, nebo dokonce hory. Sněhu je tady už dost, pod nejvyšší horou Švédska, Kebnekaise (2111 m. n. m.), nás dokonce vyslyší sv. Petr, mraky se trhají a my se nestačíme divit. Objevují se nádherné kopce, které nám trochu připomínají Alpy, přestože se pohybujeme o nějaký ten kilometr níž. 

Cestou jsme viděli dokonce i bělokura a stádo sobů. Závěrečným zážitkem byla sněhová bouře v horách a pak už nás čekala jen cesta domů.