Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > Práce v zahraničí > zkušenosti

Studijní práce v africkém státě Togo

Petra Pojerová / 16.06.2007

Na počátku mého studijního pobytu ve Francii se jednoho dne ve škole konala přednáška o Togu. Francouzsky jsem tenkrát neuměla tak dobře, abych přednášejícímu tožského původu rozuměla celý jeho výklad. A protože mě téma zaujalo, přednášejícího jsem oslovila a zeptala na pár nejasností. Následovalo jeho osobní pozvání do Toga.

Můj šestitýdenní pobyt v Lomé, hlavním městě Toga, se nakonec uskutečnil na přelomu l

oňských prázdnin především díky organizaci Educateurs Sans Frontières (Vychovatelé bez hranic), jež mi zajistila ubytování ve dvou tamních učitelských rodinách a 14tidenní vyučování v základních školách. Pobyt částečně hradila francouzská asociace Zellidja, na kterou jsem narazila úplně náhodou – přes spam v emailu. Tato organizace finančně podporuje cesty mladých lidí od 16 do 20 let do celého světa. Podmínkou stipendia je, že dotyčný musí odjet sám na dobu delší než 1 měsíc, psát si po celou dobu deník, vypracovat studii na vybrané téma a informovat o své cestě veřejnost. Vypracovala jsem projekt na téma „Jak žijí mladí Tožané“, poslala to na jejich kontaktní adresu a obdržela 700 Euro.
Togo je jedna z rozvojových zemí ležící v západní Africe, při pobřeží Guinejského zálivu s hlavním městem Lomé. Velikostně ji můžeme srovnat třeba se Slovenskem a to i co se týče počtu obyvatel, i když toto číslo na rozdíl od Slovenska stále narůstá a již se blíží 6 miliónům. Togo bylo zpočátku německou kolonií. Během 1. světové války, po prohře Německa s Francií a Anglií, bylo rozděleno na dvě části. Západní, anglická část, byla připojena ke Ghaně, zatímco z východní, francouzské části, vznikla později v roce 1960 samostatná Tožská republika. Dnes je Togo stále v mnohém závislé na Francii a je s ní skoro ve všech doménách provázané. Vztah mezi těmito dvěma zeměmi vystihuje termín neokolonizace. Přestože to byla Francie, která Togo přivedla k samostatnosti, obyvatele stále nostalgicky vzpomínají na dobu německé nadvlády a k Němcům mají mnohem vřelejší vztah.
Togo je zemí kontrastů. V Lomé se 700 tisíci obyvateli se vedle centra s monumentálními stavbami bank a ministerstev prohánějí na ulici mezi příbytky z vlnitého plechu slepice a kozy. Mezi tím vším se proplétají mladí Tožané na „taximoto“, malé děti a prodavačky se všelijakým zbožím na hlavách. Rozporuplnost je patrná i v domácnostech. Každé jídlo se připravuje na ohni a myje vodou z kbelíku, na druhé je celý den z

apnuta televize, kde běží tožské, popřípadě venezuelské telenovely.
Do tohoto kouta světa vydala z obrovské zvědavosti a zejména díky pozvání pana Kodja, ředitele asociace Educateurs sans frontieres v Lomé, jsem se tam opravdu dostala. V jeho rodině jsem strávila tři týdny. Další tři týdny jsem bydlela u paní Cécile Atisso (ředitelka malé soukromé školy), která mi byla doporučena mým francouzským profesorem dějepisu. Pobyt v rodině Cecile měl rozhodující úlohu pro můj projekt. Kromě možnosti poznat každodenní život městských Tožanů jsem se spřátelila s Cécilinými dětmi, se kterými jsem trávila většinu volného času. Ačkoliv rodina neměla moc finančních prostředků, neváhala mi nabídnout maximum, co mohla.
Obrovskou pomocí mi byl Innocent, jeden z bývalých Céciliných žáků, který mne během mé návštěvy všude doprovázel. Možná to zní zvláštně, ale ve skutečnosti pro mladou Evropanku je nemyslitelné sama vyjít do ulic Lomé. I takhle v doprovodu Innocenta jsem neustále musela čelit pokřikování, tahání za rukáv, návrhům na schůzku, na sňatek a podobně. Zpočátku jsem z toho byla dosti nesvá, ale postupně jsem trochu otupěla. Ale i tak jsem společnost někoho zdejšího přivítala s nadšením, cítila jsem se mnohem bezpečněji.
Během svého pobytu se mi povedlo pracovat s tamními dětmi. Týden jsem vedla kroužek malování ve škole u Cécile s dětmi v rozmezí od 7 do 12 let a týden jsem se věnovala žákům z gymnázia, kde pracoval pan Kodjo. Africké děti mají před bělochy obrovský respekt. Již první školní den bylo na první pohled jasné, že se rádi vrací po dlouhých prázdninách do školy a návrat do školy patří mezi jejich hlavní přání i před zdravím celé rodiny. Byla radost pro ně něco organizovat. Snad jediný problém byl v tom, že jejich snaha a energie vyjít mi co nejvíce vstříc někdy skončila zmatkem. Naštěstí jsem měla po boku Innocenta, který je v takovýchto chvílích mírnil.
Do většiny míst v okolí Lomé jsem se buď dostala s Innocentem na motorce, nebo taxíkem. Popravdě řečeno každý takový výlet byl jedinečný. V pěti lidech se v osobním autě zásadně nejezdí, pokaždé jsme si zastavili taxíka, který už byl zdánlivě plný. Někdy nás tedy bylo 6, jindy až 9 a to nepočítám náklad kokosů či ryb v kufru. Po nezpevněných cestách sebou auto házelo z jedné strany na druhou a my uvnitř jsme se dle toho přemisťovaly ve stejném směru. V takovýchto situacích jsem se musela smát, i když si myslím, že zábavnější to bylo pro místní, když viděli, jak mladá bílá turistka se snaží pochytat své dva fotoaparáty a při tom se držet na svém místě. V těch chvílích jsem se zapřísahala, že už nikdy se nikdy nebudu rozčilovat v pražských přeplněných autobusech.
Z mé cesty jsem si přivezla nejen spoustu snímků, dárků a zážitků, ale hlavně jsem byla nucena pozměnit žebříček hodnot a některé mýtem opředené představy o tomto koutu světa.

Sardinie pro neznalé

Přečteno 2213x