Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > Amerika > USA

Stop na Alajšce

Redakce, Míra Chmelík / 12.05.2004

Stál jsem na poslední křižovatce před Valdezem, ve vesničce Glen Allen, a čekal na auto, co mě těch zbývajících 150 mil do Valdezu sveze. Za 3 hodiny projelo asi 30 aut. Naštval jsem se. „Do Valdezu se dostanu, i kdybych tam měl dojít pěšky!“

Valdez je přístav, kde končí veškerá ropa z bohatých nalezišť na dalekém severu. Ale kdo tam byl, tak mi potvrdí, že je to město, kde se nic moc neděje, že tam zkrátka chcípnul pes.

Skutečně dlouho jsem si ze silnice vychutnával výhledy na zasněžené vrcholky hor a podzimně zbarvené lesy. Byla již trochu zima, ale na říjen stále pěkné počasí. S provokativně zdviženým palcem jsem se jen pomalu po svých přibližoval městu, které jsem si ten den zvolil za cíl. Nakonec nějaké auto přece zastavilo. Ale jak! Nejdřív mě předjelo o dobrých 200 metrů, pak bláznivě zabrzdilo u krajnice, začalo couvat a než jsem si stačil cokoli uvědomit, seděl jsem uvnitř a zjistil ten průšvih. Řidička a žena na druhém sedadle byly sestry - indiánky, asi čtyřicetileté a úplně opilé. Tomu odpovídala i naše úvodní konverzace:
"Kam jdeš?"
"Do Valdezu."
"Co? Seš blázen?" ťukala si jedna z nich na čelo. "Svezem tě 15 mil. Dej si pivo!" a mrkla na krabici Bushu vedle mě na sedadle.
"Jo a mně taky jedno podej", nezaváhala její sestra – řidička. Zesílila rádio a obě naráz začaly pařit. Zpívaly, mlátily hlavami do vzduchu a jelo se. Po prvním pivku jsem si musel dát druhý a dvě poslat dopředu. Přestávka nastala, když jsme míjeli zaparkované policejní auto. Policista na silnici kontroloval nějaké auto a řidička navrhla sestře otevřít dveře, protože ten polda není moc dobrý polda. Že prý ví o čem mluví.
Už dávno jsme ujeli 15 mil, a tak mi řekly, že mě vezmou dalších 5 mil. Možná ujedeme dalších 5 mil a tak dál a dál, dokud je to bude bavit, a mě pak vyloží uprostřed ničeho, zamávají mi a ponechají mě svému osudu. Ale zatím jsem ještě jel v autě a pil pivo. Po chvíli dodaly i cigarety. To kdyby viděla moje máma ...
Řízení se ale časem stalo pro indiánku těžko zvladatelné. Myslela si, že to bylo tím, že vypila jen osm piv. Její otec řídil vždycky opilý, hodně rychle a nikdy se mu nic nestalo! Tak proč nám?
"Oukej!" rezignoval jsem a načal čtvrtou plechovku piva na velkého Manitů. Poprosil jsem ho, aby nebyl líný a ještě chvíli nás ochraňoval.

Už jsem si pomalu zvykal na hlučný rap z autorádia, popíjel pivo a kochal se okolní krajinou, když tu řidička zpomalila a začala si stěžovat, že je jí zle a chce se vrátit. No, i přes její nebezpečné řízení bych moc rád nebyl. Asi to na mě její sestra poznala a navrhla, že bude řídit ona a do Valdezu mě přece dovezou. A já měl celou dobu pocit, že je na tom hůř než její sestra! Ještě jednou se přesvědčila, že chci opravdu do Valdezu, a znova si poklepala na čelo.

Dali jsme pauzu na čurání a trochu se prošli. Poté byla již jízda o poznání jistější a auto vyjelo ze směru do příkopu už jen občas. Před Valdezem jsme se dívali na západ slunce a já udělal pár fotek. "Jen foť, foť. Až přijedeš domu, bude to jediný co ti zbude." Měly pravdu. Tak nádhernou divokou přírodu těžko na světě najdu a ony jsou zde doma. Já bohužel ne.
A tak jsem vydržel ještě posledních 30 mil divoké jízdy do Valdezu, dal si další 2 piva, když mě vysadili asi 2 míle před městem. Že už to mám dojít. Jejich manželé pracují ve městě a byl by to asi pěkný průšvih, kdyby zjistili, že ony zabíjejí nudu pitím a projížďkami v autě. Samozřejmě, že mě nezapomněly zkasírovat o 20 dolarů, což mi nevadilo, a nabalit mi zbytek piv do batohu, což mi vůbec nevadilo.

Nakonec jsem do Valdezu tedy přece jen došel po svých. Nebýt toho alkoholu, byla celá cesta do Valdezu nádherná. Nad námi čistá azurová obloha, slunce již bez síly svítilo nízko nad obzorem a podél silnice jsem tu a tam zahlédl nějakého toho losa, potulujícího se po zdejších nekonečných lesích a horách. Často si ještě dnes na Indiánky vzpomenu a v duchu si odříkám modlitbu: „Ať velký Manitů opatruje všechny opilé indiánky za volantem a chrání je od nápadu vzít nějakého stopaře“. Vždyť zase taková legrace to nebyla a já zestárnul o dobrých 5 let.

Stopem jižní Aljaškou
Výstup na Mount McKinley (Denali)

Přečteno 744x