Slovinsko škodou 100

Startujeme s Janou naší stařičkou škodu 100 a vyrážíme na výlet.  Takováhle zahraniční cesta bude pro naše značně omšelé vozidlo sice premiéra, pokud do něj ale budeme neustále lít litry oleje, vody a benzínu, snad to zvládne.

První kilometry si to frčíme z Prahy do Brna po dálnici, snažíme se udržovat alespoň stejnou rychlost jako kamiony. To se nám z kopce daří.

Není se čemu divit, jsme totiž pěkně naložení. Chceme být nezávislí, tak vezeme jídlo a věci na kempování na dva týdny, nafukovací kanoi včetně výbavy pro sjezd divoké vody a k tomu výbavu do vysokých hor. Nemáme žádnou rezervaci na vysokohorské chaty a prý je někdy problém se vejít, tak nechybí ani teplé spacáky. Teď začátkem září již v Julských Alpách sníh a mrazy nejsou žádnou výjimkou, tak jsme nezapomněli přibalit ani cepín, mačky a ferratový sedák.

Jsou cesty hlavní, po kterých jezdí zloději a také policajti, a pak cesty vedlejší, a po těch pojedeme my. U Mikulova tedy opouštíme dálnici. Důvodem je i to, že naši sousedé mají dost nevýhodně načasované dálniční známky, pro dvoutýdenní dovolenou nám desetidenní rakouská nestačí a týdenní slovinská také ne. Po starých silnicích to aspoň bude vyhlídkovější.

Průjezd centrem Vídně bez dálničních obchvatů jsme zvládali celkem dobře.

Až ke konci jsme se ve městě úplně zamotali, takže jsme se museli několikrát otáčet a vracet. Pro příště nedoporučuji. Náladu nám však zvedají kolemjdoucí Vídeňané, vytahují mobily a fotí si náš automobil. Budíme celkem pozornost.

Blíží se pomalu večer a my rázem přestáváme litovat, že jedem po okreskách, šineme si to na město Graz zelenou vesnickou krajinou s hrady a zámky, začíná se to čím dál víc kopcovatět. Nikam nespěcháme a kocháme se.

V Rakousku je prý dost přísně zakázáno kempování na divoko. O tom se na vlastní kůži přesvědčujeme, když na zapadlé lesní cestě, u které spíme, zastavuje s rozedněním první auto a jeden místní vesničan nám dost naštvaně sděluje, že prý je ten les „privat privat!“. Máme strach, aby nezavolal poldy, s tou škodovkou vypadáme možná jak nějací kočovníci, tak radši v minutě mizíme.

V ČR se říká, že neumíme moc řídit, ale proti Rakušanům jsme svatí. I když jedem předpisovou rychlostí, neustále je za námi někdo nervózně nalepený a při každé příležitosti, i bez ní, předjíždí jak pirát.

Naše dnešní jízda vyvrcholuje přejezdem několika vysokohorských sedel, zjišťujeme, že prudké stoupání naše škodovka zvládá bez problémů, horší to však je ubrzdit dolů. Několikrát zastavujeme, chladíme brzdy a kocháme se parádními výhledy.

Kolem poledne vjíždíme do Slovinska. Je krásné počasí a Kamnišské Alpy jsou kouzelné, hned první vesnička Jezersko nás tak nadchne, že musíme opět zastavit a fotit.

Z hor to není daleko a zanedlouho nás slavnostně vítá hlavní město Lublaň. Zde se setkáváme s Honzou a jeho Jančou, která je tu na stáži jako architektka. Lublaň je malá a příjemná. Za odpoledne stíháme projít celé staré město, které zahrnuje několik nejbližších ulic podél řeky a hrad na kopci, z jehož věže je dobrý výhled na město i na nedaleké alpské velikány.  Kavárny, davy cyklistů, moderní architektura vtipně se prolínající s historickou, ale i nevzhledná komunistická zástavba na periferiích, to je Lublaň.

 Se setměním všichni kvapně nasedáme do auta, Jana a já a naše slovinsko-česká posila: Honza a Jana, a rychlostí staré škodovky se řítíme z města směr pobřeží.