Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > Evropa > Rusko

Po stopách ruských legií

Vojtěch Hlásný / 21.05.2008

Naší první zastávkou se na 13 000 km dlouhé cestě stávají Holice, kde stejně jako v pohádkách dostáváme od babičky buchty na cestu. Kdesi v dálce, na samém konci světa, nás očekává legendární dálnovýchodní přístav Vladivostok.

Dárek za všechny prachy

Můj táta chtěl vždy cestovat. Teď se mu naskytla příležitost a vyjel na číze (motorka ČEZ) do světa se mnou. Na polsko-ukrajinské hranici poprvé uplácíme celníky pivem. Cestou k ruským hranicím stavíme v Doněcku, kde si nás všímá Valerij, bývalý majitel Jawy 350. Sloužil u letectva, a proto od něj dostávám darem letecké brýle. Je to dar za všechny prachy - na ukrajinských i ruských silnicích je velmi vysoká prašnost a většina aut jezdících či vlekoucích se po silnici vypouští do ovzduší kilogramy CO₂. K tomu je nutné připočíst vítr, komáry a mouchy. I když ráno vyjedete vysprchovaní, večer máte černý obličej. Já své brýle ztratil a mé oči šíleně trpěly.

Hraniční úplatek

Z Doněcku pokračujeme na Lugansk, odkud je to k ruským hranicím jen 80 km. Na hraničním přechodu platíme ruské povinné ručení, protože zelená karta v Rusku neplatí. To stojí kolem tisíce korun. Není to ale jediný zádrhel: při vjezdu na Ukrajinu se vyplňuje imigrační karta, která se při odjezdu odevzdává. Taťka si při jejím vyplňování nevzal brýle a do kolonky ,,číslo pasu“ vyplnil číslo, které s ničím nesouhlasilo. Celníci nám vyhrožují, že budeme kvůli tomu muset jet přes celou Ukrajinu zpět na polsko–ukrajinské hranice. Nakonec vše spraví 40 euro. Na ruské straně hranic nás zase důkladně kontrolují, asi jim připadáme jako pašeráci. Dokonce ze spodu prohlížejí přepravní boxy i motorky. Jen zázrakem neobjevili dvacet plechovek piva, které vezeme s sebou. Z hranic nabíráme směr Volgograd.

Technické problémy

Jsme velmi unavení - přes noc jsme jeli nonstop a je šílené vedro. Chvílemi na motorce usínám. Sto kilometrů za hranicemi proto zastavujeme a střídáme se po hodině ve spaní. Před Volgogradem máme první závažné technické problémy. Mně se uvolnil zámek na pístu. Následně se mi rozlámal kroužek a kus pístu se mi vylomil. Vzkazuji tímto všem motorkářům, aby si nikdy nekupovali maďarské písty, jsou úplně nejhorší. Jak v Africe, tak v Rusku jsme všechny zlikvidovali, a to včetně náhradních. Mnohem horší je ale to, že taťkovi se zadřelo ojniční ložisko na klikové hřídeli! Po dlouhých peripetiích se dostáváme k mechanikovi Olegovi, který se zabývá hlavě opravami motocyklů československé výroby. Oleg nás hostí 3 dny, během nichž s tátou provádějí kompletní generálku motoru. Když od něj odjíždíme, mašiny už zase jedou skvěle. Ale po 17 km se tátova číza zastavuje. Zadřela se klika. Ještě štěstí, že nám zastavuje Kamaz s nakládací rampou. Necháváme se dovézt do Volgogradu. Cestou přejíždíme veletok Don a nakupujeme oranžové vařené raky.

Zázračný nález ve Volgogradu

Ve Volgogradě, na východním okraji Evropy, skoro 3000 km od domova, nacházíme po dlouhém hledání zcela nový, nikdy nepoužitý motor z Jawy 250 z roku 1968, který můžeme použít do tátovy čízy. Ve městě navštěvujeme majestátní památník obětem stalingradské bitvy Mamaev Kurgan. Mimo smuteční síně se zde nachází i 82 m vysoká betonová socha antické bohyně vítězství Niké, která povolává syny ruské otčiny do zbraně. Jedná se o největší památník padlým vojákům na světě.

Samara

Z Volgogradu pokračujeme na sever proti proudu řeky Volhy do místa spjatého s našimi legionáři - Samary. Přejíždíme Žigulevský most přes Volhu, který spojuje Žigulevsk a Tolijatty. Chvíli se koupeme v čisté vodě této největší evropské řeky. V Samaře spíme u našeho nového kamaráda Saši. Ten nás provádí po městě. Z věže supermoderní budovy vlakového nádraží vidíme celou Samaru z ptačí perspektivy. Bohužel místní památník legionářů poslali sovětští soudruzi do šrotu už v sedmdesátých letech.

Čeljabinsk

Přejíždíme hranici mezi Evropou a Asií a dostáváme se do Čeljabinsku. Je to výstavní město, jak já říkám: první ruské město v Asii, ale také první evropské město v Rusku. Sídlil zde Generální štáb československých vojsk na Rusi. Dostáváme se na místo, kde dříve stál hřbitov a památník padlých legionářů. Památník však byl stržen v roce 1919 a hřbitov zahrnut ve třicátých letech. Přesto zůstala minimálně jedna pamětní deska, a to deska Jaroslava Haška. Hašek byl vzorným legionářem, bojoval u Zborova a byl pokladníkem roty. Nakonec však dezertoval z legií a vstoupil do řad Rudé armády, čímž se vlastně dopustil vlastizrady.

Kvalita ruských „silnic“

Po široké zvlněné silnici to pálíme dál rozbahněnou Sibiří plnou komárů, močálů a nekonečných březových lesů až ke Krasnojarsku, ve kterém přejíždíme Jenisej. Z Krasnojarsku do Irkutsku vede příšerná silnice. Dobrých 600 km jedeme po silnici, jejíž ,,povrch“ tvoří jíl, kámen a sem tam trocha asfaltu. Proplétáním se mezi dírami nelze urazit více než 250 km za den. Díry jsou na některých místech ,,silnice“ tak velké, že by v nich bez problémů zmizelo osobní auto.

Dva blázni na motorkách

V Irkutsku jsme navštívili restauraci ,,U Švejka,“ která stojí na ulici Karla Marxe, Dům děkabristů, přírodovědné muzeum, Něrpinárium (akvárium s tuleni – něrpami bajkalskými) nebo ledoborec Angaru. V Irkutsku děláme také rozhovor do novin Gorodavto. Vůbec v Rusku způsobujeme pozdvižení. Několikrát jsme byli v televizi, aniž bychom to věděli. Lidé nás často vítali. Zvěst o dvou bláznech na Čezetách šla před námi. Z Irkutsku pokračujeme podél Bajkalu do Ulan–Ude a pak dále do Čity. Na cestě děláme spousty fotek hor kolem Bajkalu, takzvané Horské koruny Bajkalu. V Čitě nakládáme mašiny na vlak a do Chabarovsku se 2000 km vezeme, 190 km za Čitou totiž končí zpevněná silnice a začínají hory.

Uvítání ve Vladivostoku

Předposlední srpnový den večer dojíždíme na kraj světa, do Vladivostoku. U bran města nás vítá ruská motocyklová legenda, král ruských bikerů a pořadatel slavného setkání motorkářů ve Vladivostoku v jedné osobě Sinus. Pomáhá nám s ubytováním a s odesláním mašin vlakem do Moskvy. Ve Vladivostoku navštěvujeme cíl naší cesty – památník a hroby legionářů na hřbitově ,,Morskoe klatbišče.“ Na památníku necháváme květiny a ze hřbitova jedeme do místního věhlasného veterán muzea, ve kterém mají mimo jiné i jednu Jawu z roku 1938.
Z Vladivostoku odlétáme s mezipřistáním v Barnaulu do Petrohradu, kde přesedáme na letadlo do Prahy.