Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > Turistika > hory

Rychlovka na Grossglockneru

Jan Růža / 18.10.2011

Před pár lety jsme v záři obsolvovali výstup na Grossglockner. Z Prahy jsme vyrazili navečer, abychom ještě v noci dorazili na místo. To se nám podařilo konel třetí ráno a mohli jsme se tedy i trochu prospat.

První sluneční paprsky zcela ignorujeme a spíme až do osmi ráno. Po krátké snídani začínáme třídit a balit vybavení potřebné k výstupu. Počítáme s přespání na Erzherzog-Johann-Hütte, takže se snažíme jít co nejvíce nalehko. Bereme si však pro jistotu spacáky, jeden vařič, hrnec a nějaké polévky. Samozřejmě máme kompletní horolezecké vybavení a vše potřebné pro pohyb v horách. A nejdůležitější věc - jedny rezervní trenýrky na skupinu.

Kolem půl desáté nahazujeme batohy a vyrážíme. Prvních 200 výškových metrů jdeme po udržované asfaltce až k chatě Lucknerhütte, kde si s radostí dáváme jedno rychlé pivo. Znovu zvesela šlapeme směrem k vrcholu a vypadá to, že pivo nám dodalo energii. Letíme jako draci. Touto rychlostí zdoláváme minimálně dalších dvacet metrů. To už mi dochází, že pivo nebyl nejlepší nápad a nohy se jen velice neochotně odlepují od země. Klukům to zřejmě takový problém nedělá, takže na funění a rudnutí jsem sám. Cesta se zatím zmenšuje, klikatí přes horské louky a pomalu se blíží suťové pole, které stoupá až k ledovci Pasterze.

Vyhlašujeme malou svačinku, navlékáme sedáky, mačky a navazujeme se na lano. Opakujeme si pravidla chůze po ledovci a zachraňování z trhlin. Doufám, že nikdo nikam nespadne, protože bych stejně moc nevěděl, co to mám vlastně dělat. Z kluků čiší optimismus, takže si nenechám kazit výlet černými myšlenkami a prvně v životě si stoupám na mačkách. Není na tom nic těžkého, což dokazuji prvním krokem, kdy se mi povede udělat si pod kolenem patnáct čísel dlouhou díru. Chodit se s tím nicméně dá a tak pokračujeme přes ledovec. Kličkujeme mezi trhlinami, které jsou díky odtátému sněhu naštěstí krásně viditelné. Cesta pomalu ale jistě utíká, ledovec se pod námi zkracuje a blíží se skalní část naší cesty.

Jenže se taky blíží bouřka. Poučeni o nebezpečí bouřky v horách rychle svlékáme sedáky s připnutými karabinami, nahazujeme pláštěnky na batohy a čekáme na přelomu ledovce a skalní stěny. Nemůžeme nahoru ani dolů, živly kolem nás zuří a my čekáme. A čekáme. V našem okolí postává ještě několik skupinek, některé z nich vypadají vyděšeně, jiné zas otráveně že musí čekat. My jsme se snažili si čekání co nejvíce zpříjemnit a nakonec nám celkem rychle uteklo. Bouřka se přehnala a my se můžeme vydat po skále vzhůru. Zjišťujeme, že cesta pokračuje po ferratě, na což jsme nebyli připraveni. Vytváříme si improvizované ferratové sety z plochých smycí a s jasným pravidlem „nepadat!“ postupujeme po mokré skále. Naštěstí nejde o nic technicky náročného a výstup jde hladce. Ferrata má asi 300 výškových metrů a v druhé půlce se na nás začíná podepisovat nadmořská výška i celková únava z třinácti set metrů, které už jsme vystoupali.

Nepříjemnosti na obzoru-valí se na nás druhá bouřka. V tuhle chvíli jsme v horší situaci, protože stojíme na úzkém hřebeni a držíme se ocelového lana. Zbývá jen jediná možnost. Stihnout se dostat na chatu než nás to dožene. Pouštíme se do závodu s časem a souboje mezi vůlí a tělem. Vůle začíná slábnout a strach z bouřky se ztrácí. Posílám ostatní napřed s tím, že se nějak časem doplazím. Nepomáhá to a jsem nucen stále stoupat. Naštěstí už jen kousek a jsme na chatě, kde se v rychlosti ubytováváme (24 Eur plná cena, 14 s ČHS či OEAV ). Spát budeme na půdě, napřed si ale zajdeme dolů na pivo. V deset jdeme spát a snažíme se o to dost neúspěšně skoro celou noc. Nevím přesně jak ostatní, ale já usínám, až když ostatní skupiny vyráží na vrchol. Díky tomu vstáváme až po osmé a jsme na chatě sami. Po rychlém zhltnutí nějaké tyčinky se pustíme za ostatními skupinami. Přes noc nasněžila hromada nového sněhu a my postupujeme vyšlapanou stopou po ledovci až k hřebeni malého Glockneru. Zouváme mačky a pouštíme se do lezení. V tu chvíli nás již míjejí vracející se skupiny. Lezení mi vlévá novou silu do žil a začínám si to opravdu užívat, i když se jedná maximálně o dvojkové lezení. Hustota lidí se však zvyšuje a s ním i riziko. Ač musím připustit, že nejsme nejzkušenější, některé výpravy vedené horským vůdcem nám opravdu vyrážely dech. Nejen že si vůdcové razili cestu k vrcholu hlava nehlava, ale že za sebou občas doslova táhli vyčerpané stařenky nebo skupiny pěti-sedmi lidí (všechno německy mluvící osoby), kterým člověk musel neustále uhýbat. I přes naši maximální snahu se vyhnout a pustit všechny, kdo spěchají k vrcholu a tlačí se na nás, i ty kteří již nahoře byli a pospíchají dolů, stále je to málo. Najednou stojím na malém výběžku nad několikaset metrovou propastí a čekám, až přese mě přeleze další skupina. Bohužel nejsou schopni překročit ani ne půlmetrovou díru, ve které se schovávám, a slézají ke mně, šlapou mi mačkami na boty, lano a ten poslední mě pro jistotu kopne pod oko. Naštěstí bez následků. Otráveně postupujeme dál a dostáváme se na vrchol.

Chvilku si vychutnáváme rozhled a pouštíme se zase dolů. Stále se vyhýbáme davům lidí, ale nakonec úspěšně sestupujeme k ledovci, který ale mezitím začal tát a nyní po něm tečou potoky vody, kterou se brodíme. Po dvanácté jsme zpět na chatě a rozhodujeme se pro sestup až k autu přes chatu Stüdlhütte. Sestup je rychlý a pohodlný, dokud nezjistíme, že cestu nám přehrazuje slušně rozvodněný potok. Daří se nám ho přeskočit a dostáváme se k chatě, kde si s chutí dáváme pivo a rychle sestupujeme až k autu. Z nedostatku lepších nápadů a hlavně špatné předpovědi počasí vyhrává možnost návratu zpět do Prahy.

Musím obdivovat našeho řidiče, který, po všem co jsme nachodili, byl ještě schopný nás bezpečně dovézt domů.

Právě začal pátek. Je hodina po půlnoci a já si jdu lehnout do postele. Jsem absolutně vyčerpaný a okamžitě usínám. Ráno se budím až po jedenácté a nemůžu se zvednout z postele. Všechno mě bolí a jediné na co mohu myslet je, kam pojedeme příště.

Grossglockner

Přečteno 11690x