Románová výprava do Polska

Gdaňsk je dějištěm románu Davídek Weiser od Pawła Huelleho, což je kamarádčina nejoblíbenější kniha (mimochodem, vřele doporučuji). Malbork jsme musely vidět, protože je to nejenom architektonický skvost (kamarádka studuje architekturu), ale i místo, kde se odehrávají Sinkiewiczovi Křižáci. Do Varšavy se jelo kvůli mně, protože tu vyrůstal a psal můj milovaný Isaac Bashevis Singer. Krakov byl sídlem polských králů a později se tu odehrával Schindlerův seznam.

1. den - cesta do Gdaňsku
    Sešly jsme se na nádraží, obtěžkány batohy a spacáky. Když holky viděly, že mám na nohou lodičky, málem se mnou odmítly jet. Přesvědčila jsem je, že člověk nikdy neví, třeba nás tam pozvou na velkou hostinu a já chci být za všech okolností dáma.

    Nastoupily jsme do rychlíku směr Gdaňsk. Měly jsme malé kupé pro tři osoby, se třemi postelemi nad sebou. Prostřední se dala sklopit a vytvořila tak opěradlo, sedadlem byla dolní postel. Obdivovaly jsme krásy české krajiny, která posléze přešla v krajinu polskou. Mně přišla prakticky stejná, ale dvojčata prohlásila, že jsem barbar, který nevidí, že jejich rodné Polsko je mnohem hezčí, tak už jsem pak byla raději zticha. Celní prohlídka proběhla celkem bez problémů. Zavtipkovaly jsme si s celníky o batozích plných drog a uprchlíkovi schovaném v kufru. Měli smysl pro humor. Večer jsme se chystaly ulehnout. Na mě zbyla - jak jinak - postel nejvýše položená. Vylezla jsem po jakýchsi štaflích nahoru, lehla si a vtom... jedna strana postele se svezla dolů, sklouzla po drážce, v níž měla být zachycena. Bojovaly jsme, abychom ji daly zpět nahoru, sháněly jsme správce, který se ale samozřejmě vypařil. Nakonec se nám to podařilo spravit. Vykloubila jsem si přitom rameno, které mě pak celý týden bolelo. Ještě dlouho do noci jsme o tom nepřestávaly vtipkovat. Mně do smíchu moc nebylo. Představa, že vlak prudce zabrzdí a já budu na zemi, není zrovna k popukání… Usnula jsem, jen občas jsem se vzbudila, ale pravidelné dunění kol mě zase uspalo. Cestou jsem také po dlouhé době viděla duhu. Byla nádherná. Je pravda, že je na jejím konci hrnec zlata?

2. den - Gdaňsk
    Dorazily jsme do Gdaňsku. Koupily mapu a vyrazily na průzkum...Gdaňsk je malé přístavní město, které bylo za války téměř celé zničeno stejně jako mnoho polských měst. Většinu památek museli vybudovat znovu. Trosky jedné rozbombardované budovy tu dodnes tyčí nad městem jako memento. Centrum města je malé, ale hezké. Na každém kroku tu narazíte na bleší trhy připomínající směs vietnamského tržiště, pouti a smetiště. Kdo viděl jeden, viděl všechny. Všude prodávají jantary. (Polsko je zemí jantarů.) Vylezly jsme na věž jednoho kostela, měla 390 schodů. Poprvé jsme viděly moře. Mají tu zvláštní optický úkaz. Odplouvající lodi vypadají, jako by pluly do kopce. Dojely jsme na pláž. Sypký jemný teplý písek. Tmavozelená až hnědá studená voda. Hravé vlny. Uklidňující hukot a harmonie. Vikingská loď. Jachty. Surfaři. (Většina je jich ve vodě, některé musí lovit záchranáři.) Mušličky. Molo v dálce. Vítr. Prostě pohoda...

3. den - Malbork
    Udělaly jsme si na výlet do Malborku, kde stojí pevnost Řádu německých rytířů ze 13. století postavená celá z cihel. Skutečná krása. Průvodce si naši skupinu oblíbil a prováděl nás i příkopy, kudy normálně návštěvníci nechodí. Viděli jsme i latríny neboli díry v podlaze, pod nimi 70m propast, kde tekla voda, odvádějíc pryč splašky a spadlé rytíře.
Kdybyste tak viděli, jak nádherný byl takový letní nebo zimní sál... Mají tam i expozici jantarových šperků. Já bych si vybrala.

4. den - Gdaňsk
    Poslední den v Gdaňsku jsme si chtěly vyjet na vyhlédnutou tvrz. Spočítaly jsme ale špatně stanice autobusu, a tak jsme se dostaly až na Vesterplatte, kde probíhaly za války veliké boje. Na vrcholku kopce je tu vybudován monumentální památník v socialistickém duchu. V moři leží betonové desky se zrezivělými dráty - zbytky domů - působí to velice depresivně. Stojí tu tank. Malé pomníčky padlým. Rozstřílený dům.

    Z Vesterplatte jsme sešly pěšky průmyslovou oblastí. Vše je opuštěné, pusté, zarostlé, šedé... Vzduch je plný prachu a pálících slunečních paprsků. Konečně jsme se dostaly až k tvrzi, ale přečetly jsme si, že "objekt prochází rekonstrukcí". To to nemohli napsat už někde dříve? Potkávali jsme spousty výletníků, ale nikdo nás nevaroval, všichni se jen škodolibě smáli. My jsme se konec konců cestou zpět nechovaly jinak.

    Cestou autobusem zpět nás kontroloval revizor. Polské dopravní prostředky se mi vůbec nelíbí. Autobusy jsou starobylé, nové tramvaje mají nemožně řešená sedadla, takže si tam nikdo nesedne, ve starých jsou zase jakási "anatomická" opěradla s rýhou pro páteř, která člověka celou dobu tlačí, a sedadlo přizpůsobené hýždím a stehnům. Chtěla bych vidět člověka, podle kterého to navrhovali.

    Padly jsme na pláž. Dnes bylo krásně teplo, takže tu ležela hlava na hlavě. Navečer jsme si vyjely do čtvrti Oliwa. Je tu nádherný rozlehlý park. Záhony růží. Symetrické ornamenty z různobarevných květin. Alej stromů. Navzájem propojená jezírka - uprostřed socha na kameni, lekníny, kachny, vrby - přecházející ve vodopádek zurčící přes kameny, přes které skáčí děti. Je tu plno romantických míst.

5. - 6. den - Varšava
    Odjely jsme do Varšavy a ubytovaly se, stejně jako v Gdaňsku, na vysokoškolské koleji. Varšava mne velice zklamala, je odporná, špinavá, hlučná. Samé moderní skleněné budovy. To jim samozřejmě nemohu vyčítat, za války tu Němci všechno rozbombardovali.

    Na válku tu člověk narazí na každém rohu. Všude jsou pomníčky, desky, vlaječky. Na zmínku o Židech ale reagují lidé trochu zaskočeně a podrážděně. No, jsme v katolické zemi... Šly jsme hledat synagógu. Vypadala opuštěně. Obcházely jsme ji kolem dokola a narazily jsme na židovskou obec. Pán nás pustil dovnitř. Krása! Všechno bílé a štukované. Ale je moc smutné vidět tak velkou synagógu prázdnou. Představuji si Varšavu plnou chasidských rabínů, jak ji znám ze starých příběhů. Objevila jsem Twardou ulici, kde na začátku století bydleli zloději a prostitutky… Ale to už není ta ulička, na kterou vzpomíná můj miláček Isaac Bashevis Singer ve svých povídkách. Ne, lepší by bylo to tu nevidět a dále se unášet fantazií a starými vyprávěními. Navštívily jsme Historické židovské muzeum. Celé první patro je věnováno ghettu za války. Veliké fotografie ztrhaných a ztýraných tváří, líčení každodenního teroru... Jak strašná to byla doba! A oni si tenkrát mysleli, že je svět civilizovaný... To si myslíme i dnes, ale je to pravda? Z muzea jsme šly k památníku Povstalců z ghetta a na hřbitov, který byl ale už zavřený. V centru jsme narazily i na Staroměstské náměstí, ale pražské je lepší, tady chybí nějaká dominanta, jakou je u nás Hus.

    Druhý den ve Varšavě jsme si prohlédly Královský palác, také po válce rekonstruovaný. Docela mě udivilo, že tu nebyl průvodce, ale mohly jsme se samy, samozřejmě s dozorcem za zády, procházet sály. Je to krásné. Odtud jsme se šly podívat do Lazienek a Wilanowa, kde jsou nádherné zahrady.

    Možná by teď bylo na čase zmínit se i o tom, jak jsme na cestě žily, tedy vlastně přežívaly. Už před odjezdem jsem byla jmenována mistrem Provianťákem. Odznakem mé funkce je batoh plný jídla, který tahám na zádech všude, kam jdeme. Vaříme si samy, ovšem naše jídla byste marně hledali v jakékoli kuchařce. Například naší první snídaní měla být hustá instantní kaše, místo ní vznikl řídký blivajz, který jsme se snažily nastavit vším, co nám přišlo pod ruku (müssli, sušené ovoce, čerstvé ovoce, drcené sušenky atd.) Výsledkem byl originální, leč nepoživatelný, eintopf, na který padla polovina našich zásob. No, abych dlouho nechodila kolem instatní kaše, dost jsem během té cesty zhubla.

7. den -Krakov
    Odjely jsme do Krakova. Město je nádherné! Fascinovalo mě, a okamžitě jsem se do něj zamilovala. Holky už tu byly, ale pro mě je vše nové. Uprostřed náměstí stojí podlouhlá žlutá budova zvaná Sukenica, protože tu kdysi prodávali sukno. Teď je tu spousta malých obchůdků s jantary a krakovskými dřevěnými krabičkami. Šly jsme se podívat do bývalého královského paláce Wawelu, kde se nachází i katedrála s ostatky polských králů. Mně osobně přišla trochu malá - přece jen sv. Vít je sv. Vít.

    Kromě paláce je Krakov proslaven i svým středověkým ghettem Kaziměří. To bylo samozřejmě něco pro nás. Na každém rohu je tu synagóga, dva hřbitovy... V Izákově synagóze promítali pásmo filmů z ghetta. Diskutující skupinky chasidů v kaftanu a s pejzy. Hrající si děti. Tržiště. Ano, to byl Singerův svět, to bylo to, co jsem tu chtěla najít, i když jsem věděla, že je to marné. Hvězdy na kabátech je měly ponížit, ale jim na tvářích stále hrál úsměv. Tenkrát se ještě mohli smát. Tenkrát ještě nevěděli, co je čeká. Já to vím, a tak pláču. Deportace. Smrt. U fotek stál krásný nápis: "Jsou to cizí obličeje, ale dívejte se na ně, mohly by tam být vaše." Na Novém hřbitově stojí pomník, který byl udělán z úlomků náhrobků, které zničili nacisté. Zničené staré náhrobky z hrobů tak vytvořily nový náhrobek těm, kteří hrob ani nemají.

8. den - Osvětim
    Ráno jsem sama odjela vlakem do Osvětimi. Opět jsem věděla, co mě tam čeká, co uvidím, ale přesto mě to opět šokovalo. Mezi těmi tunami vlasů, které ostříhali ženám, než je hodili do pece, a tisíci páry bot nebo obrouček od brýlí mohly být i moje vlasy, moje boty, moje brýle...

    Brána "Arbeit macht frei". Plynové komory. Krematorium. Baráky. Působivé fotografie vězňů, kterými "vyzdobili" zdi. Z jejich tváří čtu strach a hrůzu, prázdnotu a pasivitu i opovržení a vzdor. Tolik různých lidí, tolik různých příběhů - ale jeden stejný konec. Nejdříve jsem chodila sama, ale pak jsem narazila na skupinku s anglickou průvodkyní, a tak jsem se k nim přidala. Šel s námi i jeden starý pán, který byl v Osvětimi vězněn. Ptala jsem se ho, proč se sem vrátil. Jen pokrčil rameny. Nevím, proč chtěl znovu procházet místy, kde musel tolik trpět. Kde v sobě nalezl tu sílu prožít tu vše znovu? Zapálila jsem svíčku u popravčí zdi a modlila se Kadiš sirotků.

9. den - Krakov
    Znovu jsme se procházely ghettem v Kaziměři, kupovaly jsme dárky, tradiční krakovský sýr a slavné preclíky, kterým se nic nevyrovná. Připravovaly jsme se na návrat do Prahy.

Byla to krásná cesta. Jsem šťastná, že jsem to všechno viděla. Už teď plánujeme, kam pojedeme příště.