Rezervace letenek u neexistující společnosti

Úřednice trpělivě poslouchá a pak mi oznamuje, že imigrační je o patro níž, tady že to je jenom nějaká odnož.  Dole se už mačkaly mraky lidí. Samej Asiat, Ind a bůh ví co ještě. Jenom já s Pájou dva Evropani. Vyzvedávám si formulář a vyplňuji. Pak vystát nekonečnou frontu k další úřednici. Doufám že to půjde hladce. Podávám jí formulář, vysvětluju jí situaci a ona jako automat odpovídá. Chce po mě takové věci, které nemůžu splnit. Musím odletět domů s Pájou. Mam zkaženej zbytek dne. Celý den strávený v úřednický mašinérii a úplně k ničemu.

Jdeme si zabookovat letenky, než nám tam zavřou. Jaké je ale překvapení, když přijdeme na adresu sídla letecké společnosti a ona tam není. Jezdíme výtahem od patra k patru a nikde nic. No to je teda průser. Vlezli jsme tedy do nějakých kanceláří, kde se svítilo. Nikde ale žádní lidé. Jdem dál tou chodbou až jsme vlezli do dalších dveří a ejhle. Kouká na nás asijská učitelka angličtiny i se svou třídou. HUPS!? Překvapeně se usmála a ptá se co potřebujeme. Říkám jí, že tu má sídlit let. spol. Eva Air. Chvilku přemýšlí a pak nám oznamuje, že ta tu sídlila před dvěma lety a potom se někam přestěhovala. Jdem zase do infocentra a ptám se jich, kde ta společnost sídlí. Bere si nějaké desky, listuje v nich a říká mi, že takovou společnost nezná. Pak někam volá, hrabe se v počítači a dává nám tu samou adresu, jako jsme byli. Kroutim hlavou, že to je špatně a že už tam 2 roky není. Zas někam dlouze volá a nakonec nám píše jinou adresu, ale jenom ulici a na mapě ukazuje, kde by to tak asi mohlo být. Jdeme tam a nikde tam nic není. Jdeme do jedné budovy, která vypadá, že by v ní mohly sídlit firmy a společnosti. Vyjedem výtahem do prvního patra a HUPS! Vyplivlo nás to v centrále pro kriminální delikty. Všichni na nás koukají, kde jsme se tam vzali a co tam chceme. Ale v tom už se výtah za náma zavřel a my neměli kudy rychle utéct. Všimnul jsem si nouzového východu v případě požáru. V panice prcháme po požárním schodišti ven. Fuj už jsme venku.

Hodiny běží, začínáme se bát, že to nestihneme. Zpátky do infocentra  se nám nechce, tak jdeme do jiného. Tam se situace opakuje, ale píšou nám přesnější adresu. Má to být v prvním patře Hotelu Plaza. Ten jsme viděli cestou sem. Přijdeme před hotel, kde se otáčí samé limuzíny a čekají mladíci v červených uniformách a kloboučcích. Polkli jsme a pravou nohou vešli do obrovského přepychového sálu, který sloužil jako recepce. Díváme se po nějakých nápisech, ale kolem na stěnách jsou jenom drahé originály obrazů a křišťálové lustry. Recepční už na nás koukají. Sklopit oči a honem do výtahu. Mačkám první patro a už se otvírají dveře. Vystrkujem opatrně jenom hlavy ven  a před náma je dlouhá chodba bohatě zdobená obrazy a všelijakýma kýčema a pozlacené kliky dveří. Zastrkujem hlavy zpátky do výtahu a splašeně mačkáme tlačítko přízemí (asi 10 x) než k nám někdo přistoupí. Vylézáme zas v recepci a jdem svižně k východu. Slyším z recepce volání – HALÓ! HALÓ!  Děláme hluchý, slepý a přidáváme do kroku.

Aleluja jsme venku. My zvyklí spát v kempech a v autě, tohle bylo na nás moc. Díváme se přes ulici a přímo proti nám další budova PLAZA WEST. Jdeme zas dovnitř. Tady už není nic přepychového. Je to taková kancelářská budova. Jedeme do 1. patra. Čekáme, co na nás zas vybafne a najednou zaplať pánbůh EVA AIR. Bookujeme letenky a zjišťuji, jak a za kolik by se dal udělat stop over na Taiwanu a stop v Bangkoku. Jsou moc příjemný a domlouváme se, že mi to pošle na email. Stejně se tu ale ještě musíme před odletem zastavit.