Raketou „Meteor“ po řece Angaře

Vystoupili jsme na poslední ze tří železničních stanic města Bratsk. Jeho rozlehlost nás překvapila, i když jsme věděli, že město obývá 280 000 obyvatel. Na nádraží čekal autobus, který nás za 8 rublů na osobu dovezl na centrální autobusové nádraží. Zcela vytrženi z kontextu jsme se soustředili na cestu k přístavu. Nikdo nebyl schopný říct, který autobus tím směrem jede. Vystačili jsme tedy s udáním směru a po půlhodinové chůzi jsme byli v cíli. Před námi se rozprostřely městské pláže angarské přehrady pokryté rudým prachem a odpadky. Mezi koupajícími lidmi popojížděly a kotvily lodě. U přístavních jeřábů tyčících se nad horizontem a mezi opuštěnými sklady, haldami písku a mnoha nákladními loděmi jsme našli vybydlenou nádražní budovu rakety zvané "Meteor" , tj. lodě plující na lince Bratsk-Irkutsk. Loď v přístavu nebyla, ale její existenci potvrzoval platný jízdní řád a 24 hodiny službu konající výpravčí. Ten nám řekl, že loď odjela předešlý den a další jede pozítří. Po chvíli přemlouvání nás ubytoval v noclehárně za čekárnou. Cena 15 rublů na noc za osobu byla velmi příznivá a po předchozích zkušenostech nás ani nezarážela absence hygienického zázemí v domě. Získali jsme neplánované dva dny k poznání města a okolí.

V den odjezdu rakety nás ráno probudily hlasy pasažérů v čekárně, kteří u pokladny "bojovali" o několik posledních jízdenek. My jsme si lístky koupili již den předem, proto jsme se nemuseli klání účastnit a měli dostatek času na sbalení a klidnou snídani s výhledem na plnící se přístav.

Krátce před výjezdem lodě začala tlačenice na nástupním molu. Příplatek 10 rublů za místenku (k jízdence za 398 rublů) nám umožnil přednostní nástup. Místa k sezení byla rychle obsazena. Ještě rychleji se zaplnila ulička, kde byl nepřehledný chumel objemných zavazadel, cestujících a lidí, kteří je doprovázeli. Ti se pak snažili dostat ven a přetlačovali se s lidmi nastupujícími. Když bylo konečně vše poskládáno, naloděno i naloženo, odrazili jsme pomalu od břehu doprovázeni máváním příbuzných a známých.

Raketa nabrala rychlost, hbitě se propletla mezi těžkotonážními nákladními loděmi a vydala se na dvouhodinový přejezd Angarské přehrady. Pak se břehy přiblížily a dál jsme pokračovali proti proudu samotné mohutné řeky Angary.
Angara je jediným tokem, který vytéká z jezera Bajkal, přestože přítoků je 360. V místě, kde řeka jezero opouští lze spatřit kámen čnící z vody, pojmenovaný jako Šamanův kámen. Váže se k němu legenda o otci Bajkal a dceři Angaře, která se jednou rozhodla odejít za svým milým, kterým byl překrásný Jenisej. Otec dceru nechtěl pustit a tak ji cestu zahradil kamenem, Angara však tuto překážku překonala. Dnes je při nedaleké silnici poblíž obce Listvjanka zbudována vyhlídka. Při slunečném počasí se však nad řekou v místě Šamanova kamene tvoří mlha šířící se nad jezero, kde zaniká. Kámen je tak vidět spíše za deště.

Po výstavbě hydroelektrárny v Bratsku stoupla hladina Angary od přehradní hráze až po Šamanův kámen vzdálený cca 600 km. Došlo k zatopení části Transsibiřské magistrály v úseku Irkutsk - přístav Bajkal (cca 70 km). Železnice musela být odkloněna na celé trase mezi městem Irkutsk a obcí Sludjanka. Mezi Sludjankou a přístavem Bajkal zůstala slepá větev původní Transsibiřské magistrály vedoucí po břehu jezera Bajkal v délce cca 70 km. Tento úsek byl vysekán do skal tyčících se nad hladinou a bylo zde vystavěno 52 tunelů. Dnes je tato slepá větev oblíbeným rekreačním a výletním místem Rusů, kteří sem jezdí na prázdniny pod stan či do nemnoha srubů k tomu určených. Velmi příjemná je procházka po celé nebo jen části trasy. Vlak zde jezdí pouze čtyřikrát týdně,staví i na zamávání či na přání pasažérů kdekoli.

Cestu z Bratsku do Irkutska překonává raketa na minutu přesně 12 hodin a 40 minut. Cestou staví v několika malých přístavech, které jsou spíše jen dřevěným molem obleženým snad veškerým nepočetným obyvatelstvem nedaleké vesničky z dřevěných chaloupek. Lidé tak čekají na své blízké, nebo se jen tak přijdou podívat. Zdá se, že raketa je zajímavou událostí v jejich životě uprostřed tajgy a možná jedním z mála spojení s okolním světem.

Po několika hodinách cesty se břehy i voda zbarvená rudým prachem pomalu mění v pískově žlutou. Někdy jsou břehy lemovány skálami, ale většinou jsou jen rovné a klidné, zelené a zalesněné.

Pasažéři se neustále mění, prostoru však stále není nazbyt. Ačkoli jsme tady jediní turisté, nevnímáme žádný ostych či zvědavost z okolí tak, jak jsme se s tím setkali např. v Bratsku či ve vlaku. Je nám tak příjemně a nerušeně pozorujeme lidské hemžení kolem nás. Cesta začíná být zdlouhavá. Ani venku ani na lodi se neobjevují nějaké nové momenty k ukrácení chvíle. Jdeme se tedy občas provětrat ven na miniaturní plošinku, nebo zaháníme hlad instantní polévkou, tzv. lapšou, kterou připravují u okénka s občerstvením. Všude je však mnoho lidí a tak si zase raději zalézáme na svá sedadla, po kterých už pokukují okolostojící cestující.

Konečně raketa přistává v miniaturním přístavu uprostřed šestsettisícového města Irkutsk. U východu z lodního nádraží opět postávají lidé, jen na nás tu nikdo nečeká…až se nám z toho trochu zastesklo. U nedaleké zastávky tramvaje svítí zelená cedule s upoutávkou na plzeňské pivo. Jedno pěkně vychlazené nás pohladilo po srdíčku a tak jsme se, vzdáleni 7 500 km od České Republiky, aspoň chviličku cítili jako "doma".

Jízdní řád rakety Meteor pro období 4. 6. - 29. 9. (v roce 2002):
ve směru Bratsk-Irkutsk 8:00 - 20:40 hod ve středu, pátek, neděli
ve směru Irkutsk-Bratsk 8:30 - 20:50 hod v úterý, čtvrtek, sobotu
cena: 398 rublů + 10 rublů místenka
tel. do přístavu: 47 92 56