Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > On-line cesty > seriály > 7 dní v Libanonu

Quadisha – údolí cedrů a vodopádů

Martin Polák / 17.12.2008

Pro poslední den byl tedy plán jasný: cedrová rezervace poblíž městečka Bcharé, ležící na okraji obřího kaňonu říčky Quadishi. Cesta do Bcharé byla nejdelší, co jsme do té doby na území Libanonu absolvovali a zároveň nejzábavnější.

Kolik jazyků znáš…

Od startu se o nás začala zajímat holčička jménem Jessi a zvláště si oblíbila Niki, které nakonec skončila na klíně, a Niki ji anglicky vyprávěla, co je vidět za oknem, jak se jmenuje které zvířátko, co jsme měli k snídani, odkud jsme přišli a kam směřujeme. Když pochopila, že Jessi nerozumí anglicky ani trochu, plynule přešla do češtiny a pokračovala ve výkladu, čehož si Jess ani náhodou nevšimla. Oba nás to velice pobavilo. Tak nám ubíhala cesta, během které jsme se postupně kamarádili s lidmi v minibusu, z nichž někteří uměli velice dobře anglicky a mnohým bylo upřímně líto, že neumíme francouzsky.

Dechberoucí vyhlídky

Cesta se vinula stále do kopce podle hlubokánského kaňonu říčky Quadishi, která pramení v trychtýřovitém údolí hřebenu nejvyšších libanonských vrcholů a kaňonem míří k pobřeží. V některých místech je kaňon hluboký až 500 metrů a z té výšky jsou z autobusového okénka skutečně dechberoucí vyhlídky. Vše kolem bylo již letně zelené včetně některých šikovně položených vinic a všechna tahle čerstvá zeleň vytvářela nádherný kontrast s přibližujícími se bělostnými horami.

Odvážná architektura

Cestou se opravdu nedali neobdivovat velice odvážné stavby obytných a jiných budov na hraně propasti, na jejím dně a některé dokonce, jako ptačí hnízda, nalepené přímo na jejích stěnách. Na úpatí bílých hor se silnice stočila vpravo a udělala dlouhý oblouk o 180 stupňů. V půli oblouku jsme překonali říčku Quadishu, která v tom místě byla jen pár metrů pod silnicí, což znamenalo, že jsme dorazili na konec údolí a zároveň na konec cesty.

Tibetské městečko Bcharé

Na druhé straně údolí leželo městečko Bcharé a velice nápadně připomínalo tibetskou Lhasu. Jen namísto kláštera tady čněl kopec paneláků a jiných betonových konstrukcí v různém stupni vybydlenosti, což ale výjevu ani trochu kouzla neubíralo. Vystoupili jsme na náměstí a jali se hledat turistické centrum. V místní bance jsme se pak dozvěděli, že cedří rezervace je ještě daleko, že autobusy tam nejezdí a že bude nutné najmout taxi i s řidičem na určitou dobu, totiž pro cestu tam, pobyt na místě a na cestu zpět. Pronajali jsme si tedy za $ 10 řidiče s károu na cestu tam a zpět a na hodinový rozchod na místě, o který jsme museli ještě patřičně smlouvat. Taxi se šplhalo asi dvacet minut, nejdříve křivolakými uličkami Bcharé, pak serpentinami nad městem k zavřené rezervaci.

Rezervace vzácných cedrů

Cedrový hájek čítající něco kolem 100 stromů (nejenom cedrů) bylo možné přehlédnout ze silnice od zamknuté branky. Dovnitř vedlo pár ilegálních stezek a nejspíš bychom se tam, i na popud domorodců, vydali, neležet na nich asi půl metru sněhu. Zapózovali jsme si před jedním z nejstarších cedrů na světě, který – obložen stánky s hamburgery a suvenýry – stojí mimo parčík, a vydali se do kopců na hodinový rozchod.

Sníh a víno

Trekovali jsme kolem kasáren, kde nás zpoza brány sledovala stráž v počtu dvou mužů s nabitými samopaly. Když jsme byli z dohledu, odkroutili jsme si na památku kousek žiletkového ostnatého drátu z plotu kasáren. Dál nás cesta vedla k malému křesťanskému kostelíku, odkud se dala přehlédnout celá horní část údolí Quadisha a nejvyšší hřeben libanonského pohoří s jeho vrcholem - 3089 m vysokou Qornet es Saouda. Hřeben tvoří obrovský nedokončený trychtýř, v jehož dolní části pramenní řeka Quadisha a noří se do kaňonu, jehož dno leží v nadmořské výšce asi 500 metrů. V kaňonu se zelená vinná réva a na vrcholcích leží přes dva metry sněhu. Leželi jsme na kamenném zábradlí kostela, chytali bronz a tohle všechno si uvědomovali… Pak už byl čas vrátit se k taxíku.

Vojáci na lyžích

Cestou jsme potkali pár autokarů se skalními lyžaři, kteří mířili do zdejšího lyžařského areálu, z jehož sjezdovek je možné vidět Tripolis a samozřejmě kus moře. U vojenské brány jsme s foťákem v ruce poprosili vojáky o snímnutí jejich vtipného znaku – soldáta na lyžích, valícího se šusem mezi cedry – a ti nám to s nevěřícím pohledem zatrhli, proti mobilům ale neměli nic, tak jsme si znak nakonec vzali s sebou. Taxikář byl už notně nervózní, i když jsme přišli asi o 5 minut dříve. U stánku jsme ještě vyprosili kousky neopracovaného voňavého cedrového dřeva a nasedli.

Přírodní krásy kaňonu

Nechali jsme se vysadit před začátkem městečka a vyrazili po svých, ošlapat si trochu tu krásnou krajinku. Měli jsme to pořád z kopce, takže procházka byla velmi krátká, ale pohled z výšky na městečko Bcharé a na kaňon byl úchvatný! Vodopády padající z ukrutné výšky do propasti, pohled na mohutný sesuv půdy, kde se utrhlo snad půl protější hory a kamení očividně smetlo prvních pár domů městečka (obrázek do učebnice přírodopisu) a samotný masiv nejvyšších hor Libanonu. Prošli jsme polopustým městem a zastavili před roztomilým vodopádkem. Voda opouštěla zemi asi 15 metrů nad námi a s hukotem dopadala vedle roztomilé hospůdky/kavárny s vyhlídkou. Tam jsme se usadili, popili výborné kořeněné kávy a rozhodli o dalším postupu. Milá stařenka barmanka nám vysvětlila, jak se dostat k vodopádu na druhé straně kaňonu.

Stezka odvahy

Po několika minutách chůze jsme se vnořili mezi domy a našli zkratku, vedoucí k vodopádu – úzký (asi metr) betonový most přes boční údolí, který se stal pro ten den naší zkouškou odvahy, jelikož namísto zábradlí měl jen spoustu překážek, jako například cihlovou zeď napříč a drátěné zátarasy. Dostali jsme se na silnici, která vedla k vodopádu, a za chvíli jsme ho taky uviděli. Docela silný proud, který se vynořoval z pod mostu, obklopeného různě odvážně postavenými domy, padal do kaňonu, kde se na jeho dně, v oblacích vodní tříště a prosvícen barvami duhy, pravděpodobně tříštil o skály. Místo dopadu jsme bohužel neviděli – museli bychom sejít dlouhé serpentiny, které vedly až na dno kaňonu. Vzdali jsme to, udělali pár aktů se zrcadlem a vyrazili směrem k hlavní silnici chytit stopa zpět do města.

Loučíme se s Libanonem

Vydali jsme se zpět na silnici a po chvilce mávání stopli minibus, který nás za obvyklou cenu byl ochotný odvézt do Beirutu. Cestou do autobusu postupně nastupovali všichni naši známí z cesty tam. Malá Jessica, i párek sympaťáků, jehož mužská půlka znala tak dobře Čechy, bohužel ty australské. Všichni jsme se vítali, jako bychom se znali už léta a prožili spolu minimálně dvě občanské války. Vítali jsme se a zároveň se i definitivně loučili (na nějakou dobu) s celým Libanonem...