Putuo Shan - buddhistické království mezi nebem a mořem

  Lidová 5. třída kategorie B byla už dávno beznadějně vyprodána, takže mi nezbývalo, než si koupit jednou tak dražší lístek 4. třídy, zato však s vyhlídkou na rychlý přístup k jedinému záchrannému člunu.

  Minulý rok se přetížený trajekt několikrát potápěl, podpalubí se rychle začalo plnit vodou, takže na použití záchranného člunu docházelo víc než často. Nesl nás tichý proud řeky Huangpu ústící do Východočínského moře, v jehož namodralém oparu nás už netrpělivě očekávala silueta ostrova Putuo shan. Kořen putuo pochází ze sanskrtského slova pro buddhistické obřady a shan značí čínsky ostrov.

  Putuo shan leží odhadem 200 km od přístavního města Ningbo na 29. rovnoběžce východně od zálivu Hangzhou. Je proslaven především neobyčejným bohatstvím buddhistických památek zasazených v nádherné přírodní scenérii. Počátek buddhistického vlivu se datuje na rozmezí dynastie Tang a Liao okolo roku 916. Od té doby sem začaly proudit zástupy buddhistických mnichů a ostrov se stal na tisíc let poutním místem buddhistických věřících. Místní pohoříčko je uctíváno jako jedno z nejposvátnějších v celé Číně. Při pohledu na jeho vysoké rozeklané útesy začínám chápat, proč mu Číňané říkají "buddhistické království mezi Nebem a Mořem". Jeho nejvyšší kopec se jmenuje Putuo a ční do výše necelých 200 metrů. Od roku 916 byl zaslíben Guanyinovi, bohovi milosrdenství, o němž se říká, že se zde již několikrát zjevil v lidské podobě.

  Pět nejvýznamnějších pozoruhodností tvoří chrámy, ženské kláštery, divoce rozeklané útesy, zlaté pláže, zvuková kulisa přílivů a mořské fatamorgány. Jejich působivost umocňovaly další místní klenoty, bizardní kamenné sochy, zdobené obloukové mosty a leknínová jezírka mezi nízkými fíkusovými alejemi. Na vrcholku hory Putuo se otvírá na to bohatství barev a tvarů pohádkový výhled: v dálce se rýsují mořské obzory, z vln se noří divoká skaliska a jejich svahy se černají prohlubněmi nádherných jeskyní.

  Když jsme brzy ráno dorazili do přístavu na jihu ostrova, uvítala nás usměvavá dlouhovláska s žádostí, abychom si na ostrov zakoupili vstupné za 60 juanů (240 Kč). Na plážích kolem přístaviště se tyčily vysoké zdi hotelů přeplněných čínskými a taiwanskými turisty. Před nimi se krčily pouliční stánky prodavačů, kteří prodávali úlovky místních rybářů a přebytky pěstitelů subtropických plodin z vnitrozemí 13.93 km2 velkého ostrova. Mé první kroky vedly k posvátnému místu na jihovýchodním výběžku ostrova, kde stojí nepřehlédnutelná třicetimetrová měděná socha boha Guanyina, postavená teprve v roce 1997, nepochybně za peníze turistů a nehorázné vstupné. Od ní vedla cesta přímo do centra k buddhistickému chrámu Puji, pokládanému za největší atrakci ostrova.

Chrám Zhejiang Nanhai Puji
Chrám Puji byl postaven v roce 867 n. l. za vlády císaře Qiandeho v období dynastie Song a je věnován bohu milosrdenství Guanyinovi. Ostrov obývá přes pět set mnichů, ale málo jich pamatují dávnou historii. O ní by mohl zasvěceně vyprávět jediný poslední pamětník osudů ostrova z dob dynastie Qing (1644 - 1911), který zemřel před čtyřmi lety. Ostatní mniši se zde objevili až po ústavní legalizaci uctívání buddhismu na počátku 80. let. Část památek a mnoho historických písemností chrámových archívů byly zničeny živelnými výstřelky vlajkonošů "kulturní revoluce".

  V chrámu nás uvítala velká dvorana, jíž vévodila 8,8 metrů vysoká socha boha Guanyina. O ní se traduje, že se ji kolem roku 916 pokusil jeden japonský mnich uloupit a odvézt na lodi z ostrova. Jenže bůh Guanyin nesouhlasil a na mnicha vyhlížejícího břehy ostrova seslal bouři, která smetla jeho koráb do vln oceánu. Potom se mu zjevil v nočním vidění a nabídnul. mu vysvobození: "Necháš-li mne na pokoji, bouřné mraky nebe se rozplynou a ty budeš žít." Mnich padnul pokorou k zemi a sliboval, že o sochu nebude nikdy usilovat. Od té doby jezdí Japonci na ostrov Putuoshan už pouze jako turisté.

  Odpoledne jsem se krátce občerstvil a vydal jsem se pěšky na sever ostrova. Vybral jsem si cestu podél západního pobřeží a kochal jsem se malými, ale luxusně vybavenými hotýlky, zasazenými v úhledných parcích střižených v anglickém stylu. Aby si jejich zeleň anglický turista spletl s londýnským Hampton Courtem, chybělo snad jen deštivé počasí. Místo dešťových krůpějí mi však do čela pražilo slunce, že by se na něm daly opékat klobásy. Úlevu přinesl teprve stinný tunel na konci řídké vesnické zástavby. Zařezával se do vysokých skal a vedl zkratku přibližující rýžová pole, jež sloužila místním vesničanům za hlavní zdroj obživy. Ze staré mapy jsem si lehce domyslel, že tyto velké mokřady o ploše asi 3 km2 vznikly přehrazením velké zátoky. Zbudované hráze zároveň posloužily k napojení zabydlené jihozápadní části na silniční okruh vinoucí se kolem celého ostrova. Přilehlé pláže opět lemovaly řady restaurací s nedostavěnými rekreačními domky, jež měly vbrzku sloužit turistickému ruchu.

  Konečně jsem se blížil k neobydlenému severnímu cípu ostrova, kde se mezi rýžovými poli tu a tam rýsoval shluk několika bambusových chýší. Tradiční čínský oděv stařen přenášejících na tyči vědra s vodou na mne dýchnul vůní nefalšovaného čínského venkova. V těchto končinách byl turista velkou vzácností, jinak by moje opálená postava s těžkým báglem nemohla budit takový rozpačitý údiv. Za chvíli mne obsypali patnáctiletí výrostci a táhli mne směrem k přístřešku nabízícím na prodej kupu melounů a na tyči zavěšené sušené ryby. Nechal se umluvit ke koupi jednoho melounu a odbelhal jsem se s ním k chladivým vlnkám průzračně modrého moře. Starci na lavice u svých přístřešků dál nevěřícně pokukovali a na dálku krotili divoké pobíhání svých vnuků. Obrátil jsem pohled na trolej lanovky mířící k výšinám nejvyšší hory Putuo.

Poutní stezka na horu Putuo 
   Vystoupil jsem z nebezpečně vyzírající lanovky a uvědomil si, že dál už musím po svých. Po pár doušcích zteplalé vody jsem sebral odvahu k strmému klikatému stoupání, jež vedlo až ke skaliskům obvlého vrcholku hory. Do tváře mi cestou šlehaly větve s plody fíkusovníků (Ficus carica), patřícím spolu s datlemi k nejsladšímu jižnímu ovoci místních svahů. Okolo cvrlikali mnohobarevní zpěváčci, mezi žlutým kvítím bzučel hmyz a do toho ukolébavajícího cvrkotu burácely příbojové vlny vrhající se sebevražedně proti pískovcovým skálám. Namáhavý výstup nízkými křovisky mne odměnil úchvatným pohledem na čarokrásné panorama skalnatých útesů, jež se řítily do propastných hloubek modrého oceánu. Ulehl jsem na záda pod strom, zavřel oči a jazykem olizoval rty olepené od nezralých fíků.

  Hora se svažovala mírným klesáním podél hřebenů svírajících údolíčko s poutní stezkou, již dominovaly tři velké kamenné chrámy zasvěcené Guanyinovu božstvu. Spočinul jsem u skalní stěny, která měla uchovávat jeho stopu obtisknutou v kameni, a začal jsem si ze zmačkaného papírku odříkávat slova buddhistické modlitby. Litoval jsem, že jsem se zde nemohl zastavit 19. února nebo někdy v červnu a září, kdy po poutní stezce postupují procesí zbožných mnichů. Dovíte se, že toto místo navštíví za rok okolo miliónu poutníků. Z náboženského rozjímání mne vytrhnula ženská postava v buddhistickém hábitů. Chtěl jsem, aby mi ukázala, jak vystoupat po sedmi stupíncích askeze vedoucích k buddhistické nirvámě, ale postava jen něco odmítavě zamumlala a ztratila se v chrámových prostorách. Sestoupil jsem strmým úbočím a nechal se vést stezkou do chladivých útrob převisu vedoucího do temnot skalní jeskyně.

  Odvahu pokračovat a prozkoumat tajemství jejích temných chodbiček mi vzal děsivý skřek, který se ozval z křoví okolo jeskyně. Napadlo mne, že na okolních opuštěných ostrůvcích žijí jen opice a komáři a zde mne k jejích návštěvě volá jejich vyslanec. Zahleděl jsem se směrem k tmavými tečkám na severním obzoru, kde končilo Buddhovo a začínalo opičí království. Na ostrov se pomalu stahoval soumrak a já jsem se najednou musel rozhodnout mezi Nebem, Mořem a atavistickým voláním opičí džungle. V dálce na jižním přístavišti se rozvítila první světla a já jsem omámen jejich svitem jako slepec klopýtal kamenitou stezkou dolů ve vidině objetí chladivých mořských vln.