První dny na Novém Zélandu - koupě auta

Přísné kontroly

Novozélanďané si pečlivě hlídají, abychom jim nedovezli nevítané hosty. Zkušenosti z minulosti je naučili, že přivážet do země nepůvodní zvířata z jiných kontinentů se nevyplácí. Vždyť jediným původním savcem (kromě těch mořských), který před příjezdem prvních lidským obyvatel Nového Zélandu tento ostrov znal, byl netopýr. Maoři, a později Evropané, s sebou v průběhu staletí dovezli několik katastrofálních inovací pro místní přírodu jako byly kočky, myši nebo třeba lasičky. Štěstí Novému Zélandu nepřinesl ani dárek Franze Josefa - kamzíci, kterým zde spokojeně devastují místní vegetaci. Proto již v letadle obdržíme obsáhlý formulář, kde musíme odpovědět na spoustu otázek týkajících se hlavně dovozu potravin. Straší nás tučnou pokutou, ale i vězením, což je vzhledem k modernímu přístupu k trestnímu právu Novozélanďanů celkem tvrdá výhrůžka. Raději přiznáváme pomalu i to, co nemáme – a děláme dobře. Když čekáme v řadě na prohlídku zavazadel, objeví se celník s  přátelským teriérem, který svého pána upozorní na potraviny, které máme v batohu. Stačí ale ukázat vyplněný formulář a celník odejde věnovat se někomu jinému. Následuje podrobná prohlídka batohu, kdy většinu potravin musíme na letišti zanechat. Zbylo nám jen pár instantních polívek. Prohlížejí nám i stan a trekové boty. Naštěstí jsme s tím počítali, a tak máme vše pěkně vyčištěné. Dostáváme vytoužené razítko a vstupujeme na území protinožců.

Jiný kraj, jiné ceny

Autobusem odjedeme z letiště do centra města, kde již máme podle Lonely planet vyhlídnuto několik hostelů. Hned u prvního to vyjde. Pokoj sdílíme s dalšími šesti lidmi a vzpomínáme na předchozí týdny strávené v jihovýchodní Asii, kde bychom za stejnou cenu mohli pohodlně pobývat týden v dvoulůžáku s vlastní koupelnou.

První plány

Potřebujeme co nejrychleji sehnat auto. Cestování po Zélandu bez auta si nedokážeme představit. Autobusem se nedostaneme všude, dálková hromadná doprava je poměrně drahá a naproti tomu benzín a ojetá auta jsou levné. Ideální je pořídit si takzvaný sleeper van, který se stává pro většinu cestovatelů domečkem na kolečkách. Takový chceme i my, abychom s ním hned mohli odjet přes městečko Kaikoura, kde již máme delší dobu zaplacenou vyjížďku na sledování velryb, dál do Blenheimu. Tam bychom pro změnu rádi sehnali práci na místních vinicích. Ještě večer obcházíme okolní hostely a pročítáme inzeráty s ojetými auty. Druhý den se vydáváme do speciálního autobazaru pro baťůžkáře, kde si lidé, co odjíždějí, pronajímají místa a snaží se svoje auta před odjezdem prodat. Cenu přizpůsobují tomu, kolik dní jim zbývá do odletu. Několik prodejců také garantuje zpětnou koupi auta za určitou cenu. My bohužel odlétáme zpátky ze Severního ostrova, takže tahle varianta pro nás nepřichází v úvahu.

Koupě auta

Celý den trávíme chozením po nabídkách na prodej auta, ale ne a ne si vybrat. Až večer na ulici uvidíme stát auto, které se má stát na další tři měsíce naším domovem - sleeper van Toyota Townance v hippie provedení. Na hippie provedení si sice přijdeme už trochu staří, ale v průvodci píšou, že takhle tady jezdí  spousta backpackerů. Často jsem si na tento blábol vzpomněla, když jsem opakovaně slýchávala, že máme opravdu zvláštní auto. Nám se však líbí hlavně cena – v přepočtu asi 25 000 Kč. Je již téměř noc, tak nechceme majiteli volat, ale vlastně ani nemůžeme. Nemáme zatím ani vlastní mobil, což je zejména pro lidi, co chtějí na Novém Zélandu pracovat, skoro nutnost. Necháváme za stěračem lístek se vzkazem, že zítra v jedenáct budeme u auta čekat. Druhý den se opravdu na stejném místě potkáváme s postarším Kiwi. Následuje zkušební jízda a zároveň autoškola jízdy nalevo. Po cestě se ještě stavíme u automechanika (zřejmě známý prodávajícího), aby nám řekl, co si o autu myslí, a následně si plácneme. Má to ale jeden háček - v autě je spaní jen pro jednu osobu. Kiwi říká, že to není žádný problém, ať se stavíme odpoledne u něho doma, že prý nějakou dvoumatraci najde a pomůže nám stlouci konstrukci na postel. Následuje ještě krátká návštěva na poště, neboť to je vše, co je zde nutné k převodu motorového vozidla. Pak ještě dojednáváme pojistku, kupujeme vařič, v Salvation army nádobí a vyrážíme s naším novým domečkem hledat místo k spánku za městem.

Zvykáme si na vady

Probouzíme se v přírodě do krásného rána, ale má to jeden háček - auto nechce nastartovat a jedna osoba ho nemá sílu roztlačit. Po chvíli se objeví ranní běžec a pomáhá tlačit. Auto škytá, ale nejede. Nakonec tlačíme my a běžec se snaží nastartovat. Tentokrát to vyjde. Vracíme se zpět do Christchurch vyřídit ještě několik formalit a pak chceme navštívit našeho vypečeného prodavače. Celý den však startuje auto bez menších problémů, a tak nakonec odjíždíme rovnou směr Kaikoura. Problémy se startováním tím však neskončili. Naštěstí se vždy našel někdo, kdo nám pomohl tlačit. O pár dní později jsme auto museli dát do opravy. Výměna svíček autu prospěla, ale studená rána mu nesvědčila. Nějak jsme si na to ale zvykli a nakonec s ním po Zélandu najezdili přes 10 000 km.

Tipy na koupi auta

Auta doporučuji kupovat na „backpackers car market“, které najdete jak v Aucklandu, tak v Christchurch nebo na víkendových trzích s ojetými automobily. Má to tu výhodu, že většinou prodávající brzy zemi opouští, a tak auto prodat musí, což dává poměrně velký prostor ke smlouvání. Určitě si nechte zkontrolovat stav vozidla u nějakého nezaujatého automechanika. Přesto se možná nevyhnete špatné koupi. Na Zélandu se auta opravdu „točí“, což má za důsledek bohužel nejenom dobré ceny, ale i to, že zde jezdí spousta aut s různými vadami, které ani při podrobnější prohlídce neobjevíte. Platí zde jako všude jinde, že to chce kus štěstí.