Přepředprogramování cesty

    Cestování po Asii je levné a bezpečné a s trochou odvahy a základními informacemi jej zvládne v podstatě každý, komu nevadí horko, komáři, špína a trocha nepohodlí v přeplněných vlacích a autobusech. Nejde o to, jestli budete mít štěstí - svět kolem vás bude vždy stejný. Jde o to, co v něm vlastně chcete najít a jak k němu přistupujete. Zatímco jedni si Asii nemohou vynachválit a po první návštěvě se sem už neustále znovu a znovu vracejí, druzí o ní mluví jako o kontinentu "špíny, svrabu a neštovic" (což je doslovný citát jednoho ze zklamaných českých cestovatelů).

Existují dvě protikladné možnosti, jak k cestě do cizí země přistoupit:
   V prvním případě si toho o ní nejdřív co nejvíc přečtete, opatříte si cestopisy těch, co tam byli před vámi, nastudujete aktuální politickou a ekonomickou situaci, seženete všechny dostupné průvodce a mapy a připravíte si podrobný na minuty rozplánovaný itinerář cesty a všech zajímavých míst, která chcete navštívit.

   Druhou možností je prostě se na vše výše uvedené vykašlat, nic předem nečíst a nestudovat a vydat se do cizího světa s jasnou, čistou a ničím nezatíženou hlavou. Tento cestovatelský přístup ne každému vyhovuje, my sami ho ale můžeme jen vřele doporučit. Než překročíte hranice, zkuste prostě zapomenout na všechno, co jste kdy o Asii slyšeli a četli. Vyhnete se tak mnoha zklamáním, protože to, co uvidíte, se bude nejspíš od vašich představ velmi lišit. "Pokud se chcete v Indii něčemu naučit, musíte nejdřív svou mysl vyprázdnit od všech předem získaných názorů," řekla kdysi indická premiérka Indíra Gándhíová.

    Tady je ale třeba zdůraznit jednu velmi podstatnou věc, která je s výše uvedeným jen zdánlivě v rozporu. Jednou z největších chyb, kterou může člověk udělat, je vydat se na cestu bez základní znalosti kultury, náboženství a historie dané cílové země. Když totiž aspoň částečně nechápete, o co tam jde, proč tam lidé žijí právě tak jak žijí, proč se třeba nemají rádi se sousedy atd., pojedete do cizího světa vlastně jen "na čumendu", podobni slintajícím divákům peepshow. Není samozřejmě třeba před odjezdem vystudovat indologii, sinologii či mongolistiku, ale přečíst si veškerou dostupnou populárně naučnou literaturu (nikoli tedy povrchní mystické bláboly!) o dané zemi by mělo být základem. Vaše zážitky pak totiž zapadnou do nějakého kulturního rámce, přestanou vás vzrušovat nepodstatné povrchní hlouposti a turistické senzace a z civících turistů se stanete aspoň částečně vědoucími poutníky. Pak se už jen můžete smutně pousmát plánům nejrůznějších hospodských "dobrodruhů": "Ty vole pocem, voni tam fakt u tý jejich Gangy pálej mrtvoly? Voni v tom chrámu fakt podřezávaj mladý kůzlata a mažou jejich krev po nějaký soše? Voni si fakt tetujou celý tělo, brousej si zuby do špičky a jejich ženský jen tak mýrnix týrnix štrádujou džunglí s nahejma kozama? Voni fakt tancujou bosky přes voheň a mlátěj přitom do bubnů? Voni fakt bydlej ve stanech ze sobích kůží a lověj harpunama mrože? No neblbni vole, nekecáš náhodou?! No to mi poser! To teda musim vidět, to musí bejt maso!"

    Co byste ale měli v každém případě nechat doma jsou předsudky a falešné představy. Obyvatel ze Západu přijíždí na Východ "mediálně předprogramován" - veze si sebou soubor falešných představ o Asii, které mu doma vnutilo školní vzdělání, knihy, časopisy a televize. Filozof Umberto Eco kdesi píše, že lidé už jsou tak zblblí mediálními obrazy reality, že je mylně považují za realitu samu. Ve světě kolem sebe jsou pak schopni vidět jen to, o čem si už dřív přečetli, nebo co jim někdo ukázal v televizi.

    Do podobné pasti vás svým způsobem snadno vtáhnou i všechny ty skvělé průvodce pro nezávislé cestovatele typu Lonely Planet. I naše stránky vás do ní může vtáhnout. Ti, kdo se totiž na jakéhokoli průvodce bezvýhradně spolehnou, pak v cizině objíždějí jen místa v něm popsaná. Zdá se jim, že nemá cenu jezdit nikam jinam, protože "všechno je přece tady v knize". V Indii či Tibetu pak máte radost, že je to tam skutečně takové, jako v průvodci (pokud tomu tak není, cítíte se naopak zklamáni a podvedeni). Máte slastný pocit, že jste našli "skutečnou" realitu", a zatím jste si jen potvrdili svůj falešný mediální předprogram. A netušíte, že pravá Indie či pravý Tibet je možná úplně někde jinde, než na Tádžmahálu či ve Lhase a že možná vypadá úplně jinak, než na barevných fotografiích ve vaší chytré knize. V Thajsku není každá žena prostitutka, íránští "fanatičtí muslimští fundamentalisté a náboženští teroristé" jsou ve skutečnosti ti nejpřátelštější a nejpohostinnější lidé na světě, v Indii nepotkáte jen žebráky, slony a svaté muže.

    Svět se za posledních pár let obrovsky změnil (termín, který dnešní stav některých asijských měst docela přesně charakterizuje, zní: coca-kolonizace). V mnoha "duchovních" asijských zemích včetně Indie, Nepálu a Thajska má člověk na první pohled pocit, že jediné, o co tu opravdu jde, je obchod a prachy. Někdy se vám dokonce může zdát, jakoby euroamerické hodnoty Asii zcela ovládly a převálcovaly. Jack Kerouac o tom v Dharmových tulácích říká: "Zatímco kluci jako my jsou strašně odvázaný z toho, že jsou praví orientálci a nosí různý roucha, tak skutečný orientálci si čtou surrealistický knížky, Charlese Darwina a blázní po západních vycházkových oblecích".

    Skutečný pohled do asijské reality přichází velmi pomalu. Abyste se k němu propracovali, je třeba prožít v některé z asijských zemí několik měsíců a především se jí vnitřně zcela otevřít, k čemuž je nezbytné zahodit veškerá západní měřítka a způsoby hodnocení. První okouzlený pohled cestovatele, který právě vystoupil z letadla, je úplně jiný, než skutečná asijská realita. "Za kulisy" můžete nahlédnout jen pomalu a postupně.