Porta Portese - brána do světa zlodějů

Římský trh bez Italů

Obchodovat se na Porta Portese začalo na konci druhé světové války, kdy vzrostla poptávka po levném použitém zboží. Původně se tedy jednalo o bleší trh. Od té doby se mnoho změnilo - dnes se zde prodávají levné nové výrobky z Východu a staré věci se tu dají nalézt jen výjimečně. Kromě zboží se změnili i obchodníci – pravého Itala mezi nimi téměř nenajdete. Majiteli stánků jsou především přistěhovalci z Afriky.

Zaručené originály

Jakmile vstoupíte na tržiště starověkou branou, ihned se vnoříte do obchodní atmosféry. Prodavači se italsky překřikují: „solo due euro, signora!“a hlouček straších žen se přehrabuje v oblečení za babku. Procházíte uličkou dál a zahltí vás nekonečný počet stánků, které se táhnou po obou stranách daleko dopředu. Jsou zde k mání indické šátky a záclony, levné oblečení a boty (pravděpodobně z Číny, i když vám prodavač samozřejmě bude tvrdit, že jsou italské), „kožené“ bundy, náramky a náušnice, stánky s cédéčky, rychlé občerstvení a tak dále. S přibývající dobou dav zákazníků rychle houstne a prodírání se dopředu je čím dál obtížnější. Je tu mnoho černochů, křiklavě oblečených cikánek, žebráků, anglicky mluvících turistů a Italek, které se nebojí o cenu smlouvat. Přidávám se k nim a nakonec se mi podaří usmlouvat náramek z patnácti na šest euro. Dá se tu udělat docela slušný obchod. Na trhu nechybí ani hazardní hry. Mnoho turistů se tu už nechalo nachytat na „skořápky“, hru, kdy si vsázíte, pod kterým z kelímků se skrývá malý peníz.

Sametové ruce nebo dlouhé prsty?

Přicházím ke stánku s africkými hudebními nástroji a chci si jeden z nich koupit. Sáhnu si do kapsy a – peněženka nikde. Zběsile prohledávám všechny kapsy, ale je mi jasné, že tentokrát jsem se obětí stala já. Vydávám se do okolních uliček podívat se, jestli ji nenajdu v některém z kontejnerů. Šance je ale mizivá, protože trh je obrovský a nepochybuji, že by se tu daly prodat i moje doklady. V řadách za hlavní tepnou trhu se jen tak na zemi nabízí úplně všechno: staré boty, hračky, mobily a peněženky (nejspíš taky kradené). Napadá mě, že příští týden bych tady svou peněženku našla, ale tou dobou už budu muset být zpátky doma. Později se od Italů dozvídám, že na Porta Portese se pohybují ti nejšikovnější zloději z Říma. Říká se, že mají „mani di velutto“ neboli sametové ruce, které ve své kapse zaručeně neucítíte.

Loupežnická místa

Porta Portese ale není jediným místem v Římě, kde se krade o sto šest. Na stránkách českých cestovních kanceláří se dozvíte, že nejkritičtějšími místy jsou dopravní prostředky (především autobusová linka 64 do Vatikánu), nádraží Termini a známé památky jako Koloseum a Forum Romanum. Důvod je jednoduchý – soustřeďuje se tu největší počet turistů. Podle webové stránky romanhomes.com připadá v Římě na každých 20 000 turistů asi 350 aktivních zlodějů. Tento poměr prý není vyšší než v jiných velkoměstech, jako jsou Londýn nebo New York, ale na rozdíl od nich přijíždí každoročně do Říma mnohem větší počet návštěvníků (asi 8 - 10 milionů). Nejčastějšími zloději jsou chudí přistěhovalci a ke krádežím jsou nuceny i děti, protože do 14 let jsou beztrestné.

Kapsářské techniky 

Na stejné internetové stránce se můžete dočíst i o známých kapsářských technikách. Obvykle se krade v tlačenici v dopravních prostředcích, kde na svoje věci nevidíte, nebo v obchodech, mezitím co si prohlížíte zboží a nedáváte pozor. Dalším trikem je, že vás kdosi požádá, abyste mu udělal fotku. Poté co si odložíte batoh, někdo vám ho zezadu ukradne. Známí jsou také jezdci na mopedu, kteří vám vytrhnou kabelku nebo kameru za jízdy a zmizí ve spletitých uličkách. Osvědčených způsobů je několik a zloději je neustále dovádějí k dokonalosti, takže to, že jste byli okradeni, často zjistíte až po pár hodinách. A pak už se jen můžete strachovat o svou platební kartu a o to, jestli není vás účet o pár tisíc hubenější. V každém případě je vhodné si na své věci dávat pozor, abyste si nemuseli kazit dovolenou čekáním na policejní stanici.