Po jižním Peru až do Údolí vulkánů

Cesta s koulemi

Nastal čas odjezdu, a tak se blížíme k nádraží. Všude se to jen hemží Peruánkami, které vypadají jako koule. Brzy máme přijít na to proč. Železničáři odhánějí tlačící se ženy s nadupanými ošatkami a říkají: „Nejdříve turisti“. Procházíme celní kontrolou a jdeme do jakési krabice, které tu říkají vlak. Jen co se usadíme v přední části vlaku, dovnitř se hrnou Peruánky a začínají ho ládovat taškami a ošatkami plnými oblečením a cetkami. Cpou je všude - nahoru na poličky, pod nohy a do uličky. Sundávají kabátky a najednou je nám jasné, proč všechny vypadají jako klubíčko. Pod kabáty mají na sobě navázanou spoustu oblečení přepásaného šňůrkami, aby jim nepadalo.

Závratnou rychlostí do Tacny

Vlak se vydává za hrozivého skřípení, drkotání a naklánění se ze strany na stranu šílenou 20kilometrovou rychlostí z nádraží. Myslel jsem, že trochu zrychlí, ale při pohledu na stav kolejí před klepoucím se vlakem jsem nakonec obdivoval odvahu mašinfíry za takovou závratnou rychlost. Asi po dvou hodinách přijíždíme do městečka Tacna v Peru. Strojvedoucí troubí jako vzteklý, aby lidi uhnuli z kolejí, a někdy musí dokonce průvodčí vystoupit a jít je přesvědčit, aby kolej vyklidili.

Ženský klášter v Arequipě

Konečně jsme na místě. Turisti zaplaťpánbůh vystupují a jdou k celní kontrole opět jako první. Nějakým způsobem se stalo, že v jednom pase nám nedali výstupní razítko z Chile. Nejprve to vypadalo, že budeme muset jet zpátky, ale nakonec se úřednici podařilo přesvědčit a mohli jsme opustit nádraží. Přespáváme v hostelu a následující den se přepravujeme do podstatně zajímavějšího města Arequipa. Jednou z nejzajímavějších památek je zde ženský klášter Monastería St. Catalína, což je takové městečko ve městě. Jedná se o klášter, kam posílali evropští šlechtici své dcery. Ty byly zcela odděleny od okolního světa zdí kláštera. Komunikace s blízkými probíhala pouze přes zeď, nicméně každá měla jakýsi svůj domek s vlastní kuchyní a služebnou vybavený luxusním zařízením z Evropy.

Obří kaňon Colca

Město je zajímavé, ale nás to více táhne do hor. Proto ještě téhož dne odpoledne sedíme v autobuse směr vesnice Cabanaconde, která je jedním z klíčových bodů pro návštěvu impozantního údolí Colca Canyon. Můžete zde pozorovat létající kondory nebo si sestoupat pár stovek výškových metrů dolu do údolí k řece. Jít se podívat na krásné vodopády či navštívit malé vesničky či ruiny - pozůstatky Inků. 

Na korbě za sopkami

V recepci hostelu v Cabanaconde mě zaujala ručně kreslená mapa, na které byly namalované sopky a u nich název Valle de los Vulcanos. Hned jsem začal zjišťovat, jak je to daleko a jak se tam dostat. Původní varianta byla, že je to výlet na dva dny. Jeden den tam a druhý zpátky. Prvně se prý musíme dostat do vesnice Choco, žádný autobus tam ale nejede. Po chvíli vyptávání se nám nakonec podařilo zjistit, že snad ještě dnes odjíždí náklaďák do vesnice Soro, která leží na samém dně kaňonu na řece Colca. Začal jsem obcházet lidi okolo náměstí, až se mi podařilo konečně natrefit na řidiče a domluvit s ním odvoz. Původně to vypadalo, že pojedeme jenom my, ale těsně před odjezdem tu najednou byly spousty lidí a korba byla v mžiku plná. Náklaďák se najednou otáčí a vrací se na náměstí, kde nabírá ještě 3 chlapíky. Ti se pro nás nakonec ukázali jako velice důležití. Jeden z nich byl totiž patriot vesnice Choco a místní průvodce. Ti druzí dva byli z televize.

Šnek z televize

Projíždíme mezi poli a lidé postupně vystupují. Cesta se začíná vinout jako had a klesá po strmém úbočí kaňonu serpentinami dolů k řece a také k vesnici Soro. Stále ještě netušíme, kudy do vesnice Choco, ale věřím, že se nakonec nějak doptáme. Najednou náklaďák staví a ti tři muži vystupují. Ostatní říkají, ať jdeme s nimi. Jdou prý také do vesnice Choco. Vypadá to, že nás čeká cesta nepříjemným, skalnatým terénem. Gábina si přezouvá boty a mezitím nám trojice mizí z dohledu. Už si myslíme, že jsme je ztratili nadobro, když je zahlídnu přes roklinu. Mávají na nás, ať jdeme. Moderátor z televize není zrovna moc zdatný chodec, a tak je za chvíli doháníme.
Záchrana reportéra
V jednu chvíli špatně šlápl a už se sune po štěrku dolů k řece. Sundávám narychlo bágl a vytahuji ho zpět na stezku. Následuje ošetření poraněné ruky a od té chvíle ještě k mému, ne zrovna lehkému batohu, přibírám jeho kameru. Bojí se ji nést. Kdyby s ní sletěl, tak by asi celý rok pracoval zadarmo. Asi po dvouhodinovém pochodu po proudu přicházíme k rozestavěnému mostu přes řeku Colca. Ostatně reportáž o stavbě tohoto mostu je jedním z důvodů, proč se sem ti televizáci trmáceli. Zatímco natáčejí, my se vydáváme po stezce do vesnice Choco. Asi po jedné a půl hodině nás dohánějí na mulách. To zrovna trhám plody kaktusů, abychom se trochu najedli. Pro Gábinu je to novinka a moc mi nevěří, ale nakonec ji šťavnaté a sladké plody chutnají. Po další půlhodince jsme konečně na místě.

Dobrodružná cesta do Valle de los Vulcanos

Na místní radnici se ptám, jak se dostat do údolí Valle de los Vulcanos. Cesta prý vede přes sedlo Passo Serrani (5100 m n.m.). Nejprve se ale musíme dostat do vesnice Mina. Má to být asi 2-3 hodiny. Druhý den ráno jsme se tedy vydali do vesnice Mina. Z avizovaných 2-3 hodin to bylo ostrou chůzí 5,5 hodiny s tím, že nás taky čekalo několik brodů přes řeku. Když jsme dorazili na místo, ptám se místních, kudy vede stezka do Passo Serrani. Všichni ukazují, že je to přes kopec, ale vydat se na cestu je prý už pozdě. Zůstáváme tedy přes noc s tím, že se zítra ráno se rozhodne podle počasí, kam půjdeme.
Po několika hodinách se ve vesnici nečekaně objevují dva Kanaďané. Tolik „Gringos“ (tak lidé v Latinské Americe oslovují bělochy- cizince. Původně to bylo oslovení pro Američany, ale postupem času se vžilo pro jakékoli cizince bílé pleti) tu pohromadě zřejmě ještě neměli. Kluci mají také namířeno do Passo Serrani, a dokonce mají jakési mapy, kde je naznačena stezka. Brzy ráno již společně stoupáme po stezce směr Passo Serrani. Ta se asi po hodině chůze začíná s nabírající nadmořskou výškou vytrácet, protože sem už vesničané skoro nechodí. Víme jen, že se musíme dostat do údolíčka s potokem a pokračovat dál proti proudu. Tvoříme rojnici a hledáme stezku nebo alespoň její náznak. Konečně jsme našli něco jako cestu, po které se dostáváme na hřeben. Na jedné straně je údolíčko s řekou, opuštěnou pastouškou a ohradou na shromažďování lam. Na druhé, teď již tak maličká, vesnice Mina.

Vzhůru do průsmyku

Scházíme k pastoušce a pokračujeme vzhůru údolím podél říčky. Stezka opět záhadně mizí pod nohama. Rozhlížíme se kolem sebe a odhadujeme, kde by asi ten průsmyk mohl být. Jediné, co víme jistě, je, že to má být vlevo. Opět se z nás stávají stopaři, co hledají každý náznak ošoupané skály, něčeho, co by indikovalo, kudy jít. Jedno místo vypadá nadějně, musí se ale vylézt na skálu. Jakmile jsem nahoře, vidím na skále světlejší pruh. Pruh ošoupaný gumovými botami vyrobenými ze starých pneumatik, které jsou typické pro místní lidi, pastevce. Stezka nalezena, můžeme pokračovat dál. Nad námi se začínají stahovat šedivé mraky a foukat silnější vítr. Netrvá to dlouho a z nebe se začíná sypat sníh. Máme tu sněhovou vánici. Sníh s protivětrem štípe do tváře a my spíše tušíme, než vidíme, kde asi bude sedlo. Kroky těžknou a dech se s nadmořskou výškou zkracuje. Silný vítr výstup neulehčuje, a tak po chvilkách odpočíváme, abychom popadli dech. Konečně jsme v sedle, Passo Serrani je pokořeno.

Provizorní přístřešek

Minutový odpočinek a rychle dolů. Asi po hodině chůze přicházíme na místo, kde místní shromažďují stáda lam v ohradách z kamení. Z ocelových profilů a desek, které tu jsou zřejmě připraveny ke stavbě pastoušky, narychlo stavíme přístřešek. Do toho začíná silně pršet a foukat ledový vítr, takže když jsme s prací hotovi, jsme celí promočení a zmrzlí až na kost. Rychle převléknout do suchého a do spacáku. Pokusit se v té zimě alespoň na chvíli usnout.

Úprk k autobusu

Ráno nás čeká sestup do vesnice Chachas. Odsud prý jezdí autobus do městečka Andagna. Cestou pozorujeme v dálce údolí a dvě menší sopky v něm. To musí být naše Valle de Los Vulcanos. Začínají se objevovat políčka. Sestupujeme dolů k jezeru, na jehož břehu vidíme vesnici. Ve vesnici se ptáme, odkud jezdí autobus. Je 13:40 a vesničané říkají, že autobus odjíždí v 14:00 z vesnice Chachas, která je půl hodiny chůze. Jsme totiž jinde. Běžíme po silnici jako zběsilí a zkracujeme serpentiny, abychom stihli autobus. Podařilo se. Měl stejně zpoždění, a tak jsme si ještě v nedalekém krámku stihli koupit Inca-colu a pečivo k obědu.
Autobus objel jezero a ocitli jsme se na cestě, které vedla lávovým polem. Tu se objevil kopeček vlevo, tu vpravo. Zjišťujeme, že silnice se klikatí mezi desítkami malých sopek. Ocitli jsme se uprostřed údolí Valle de Los Vulcanos. Asi po půlhodině cesty mezi sopečnými kužely stoupáme po svahu údolí až do města Andagua. A když se jde kousek z města, tak se můžete krásně rozhlédnou po téhle vulkanické hříčce přírody.

Co vás čeká příště:

- petroglify Toro Muerto
- Nasca – akvadukt a spirálovité studně
- město Pisco zdemolované zemětřesením
- ostrovy Balleas Islas
- Lima