Pivní bar U Švejka v polovině Transsibiřské magistrály

Ten poslední večer jsme se toulali po přístavu Listvjanka a vzpomínali na vše, co jsme u něj prožili. Když jsme Listvjanku navštívili na začátku našeho cestování, patřili jsme mezi několik málo turistů ve městě. Sezóna ještě nezačala a tak jsme potkali jen několik cestujících Rusů a Poláků. Koncem července jsme se sem vrátili, město však už bylo zaplaveno turisty ze Západní Evropy a Ameriky. V noclehárně jsme se ubytovali na dvanáctimístném pokoji s Němcem a Francouzem. Zastesklo se nám po klidu na opuštěných plážích Bajkalu, s večery u ohně, ke kterému se jen občas přišel ohřát někdo z místních lidí nebo děti po lovu ryb.

Ten poslední večer se s námi jezero i s okolím loučilo nádherným nebem se siluetami ptáků unášených vzdušnými proudy nad temně zbarvenými vodami. Přiopilí dechem večera i ruským pivem Baltika No.3 jsme se vrátili na ubytovnu, kde už leželi ve svých postelích naši spolunocležníci ze "západu". Zatímco my jsme poznávali realitu kolem, oni četli knižní průvodce. Nabroušení, že jim rušíme noční klid nám neopomněli vmést do tváře naše požití alkoholu. Neuvěřitelné. Se zatuhlými slovy na rtech jsme zajeli do peřin. Zlatý stan…

Ráno se nás, mezi svým hovorem o akciích a vývoji ekonomie obou států v následujícím období, zeptali, kam máme namířeno v Irkutsku, když tam není nic k vidění. My na to, že bychom rádi navštívili českou hospodu U Švejka. Tím jsme tomu pomohli: když si to poskládali, byli jsme pro ně prostě ochmelkové. Při první příležitosti, tj. v autobusu z Listvjanky do Irkutska, nás bez rozloučení opustili a přidali se k jim podobným lidem.

V Irkutsku jsme nasedli na tramvaj č. 4 (za 4 ruble na osobu), v centru přesedli na č. 1 (taktéž za 4 ruble na osobu) a nechali se zavézt k vlakovému nádraží. Tam jsme uschovali baťohy. Odlehčeni jsme zamířili na Ulitsu Karla Marxa, kde měl být Pivní bar U Švejka. Ulitsa Karla Marxa je však několik kilometrů dlouhá a tak nám přece jen trochu trvalo, než jsme došli k cíli. Konečně jsme našli starý dům zakrytý lešením s předzahrádkou k posezení venku. Vydechli jsme. Tak tady pobýval pan Hašek…

Vchod do baru je označen zelenou svítící cedulkou nabízející plzeňské pivo. Teď teprve jsme si byli jisti, že jsme tu správně. Po cihlovém schodišti jsme sestoupili do sklepů s klenutými stropy. U paty schodiště jsme narazili na dveře s označením 00, za kterými, jak jsme později zjistili, byl ukrytý pravý evropský záchod! V prostoru restaurace jsme nedříve minuli poněkud zastrčený bar s dvěma fešnými servírkami a pak se před námi otevřel rozlehlý prostor se spoustou těžkých dřevěných stolů a lavic. Mohli jsme si sednout prakticky kdekoli, protože spolu s muslimskou rodinou jsme byli jedinými hosty. Ještě než jsme se stačili rozhlédnout po zdech a klenbách z režného zdiva, už tu byla obsluha. Naše objednávka byla předem dána, a tak jsme se ani nemuseli rozmýšlet. Zanedlouho (vždyť neměli nic jiného na práci) již servírovali na umělohmotné prostírání s logem pivního baru, kterému dominuje usměvavý obličej Ladova Švějka: ženě, jak je v Rusku zvykem, ve vysoké štíhlé sklenici, pánovi v půllitru s uchem. A k zakousnutí, jako pozornost podniku, suchariky, tj. chleba nakrájený na kostičky, opražený na tuku a řádně prosolený.

Bylo příjemné chvilku posedět v hospůdce. Vždyť je první svého druhu, kterou jsme v Rusku potkali! Ulice jsou plné nočních barů i venkovních zahrádek s mobilním výčepem, ale restauraci či hospodu, které známe my, v Rusku nemají. Stravovat se dá většinou na ulici u stánků, v mléčných barech a v jídelnách nazvaných stolovaja.

I když jsme během toho odpoledne zůstali jedinými hosty, věříme, že v noci se prostory zaplní a české pivo teče proudem. Přestože už asi málokdo ví, kdo byl pan Hašek se svým Švejkem, místní lidé vám spolehlivě ukáží, jak se do Pivního baru U Švějka dostanete.