Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > Evropa > Portugalsko

Park Montesinho

Redakce, Vladimír Kočí / 2.04.2001

"Boa tarde. Tudu bem?" Snažím se pozdravit portugalsky stařenku v tradičním černém oděvu. Nese na hlavě veliký koš chrastí a roztomile se usmívá. Aneb "O putování po jedné malebné části Portugalska."

Odpoví mi jazykem, kterému sice nerozumím, ale rozpoznávám v něm portugalské kořeny s prvky španělštiny a jazyka mě naprosto cizího. Naznačím jí, že nerozumím, ukážu na domky vesnice hluboko pod námi v údolí a ptám se: "Nome?" Stařenka pohladí pohledem břidlicové střechy, na kterých se odrážejí poslední paprsky zapadajícího slunce a zvesela povídá: "Guadalkivir, Guadalkivir!" Usměje se na mě na rozloučenou a vydá se rázně cestou k nově opravenému kostelíku nad vesnicí.

Tak se mi přeci podařilo nalézt správnou cestu přes hory a dostal jsem se k nejzapomenutější portugalské vesničce v severovýchodním rohu země, v malebných horách národního parku Montesinh o. Usedám pod vzrostlý eukalyptový strom a vzpomínám na poslední kilometry své pěší pouti. Ráno jsem vyšel z obce Rio de Onor a po namáhavém hledání cesty v těžce prostupném terénu jsem Guadalkivir našel. Celý den jsem nikoho nepotkal, jen fenka polodivokého horského psa s blankytně modrýma očima mi dělala společnost. Smluvili jsme se snadno: Ráno ke mně přiběhla a olízla mi nohu, já ji podrbal za ušima a bylo ujednáno. Tak jsme se společně vydali na cestu. Prodírali jsme se trním, přelézali skály a chvílemi zoufale hledali směr. Co chtěla fenka v Guadalkiviru nevím, ale já se nemohl dočkat na obec, o které jsem slyšel sice jen od několika horalů, ale zato tak hezké věci, že bylo pro mě nemyslitelné nevidět toto místo na vlastní oči. Tak teď tu konečně sedím, vyndávám si trny z paty a odpočívám. Fenka se na mě ještě jednou podívá, štěkne na rozloučenou a zmizí za stařenkou. "Olá!", loučím se s ní.

Portugalsko je díky své středomořské květeně pro nás velmi exotické, ale zdejší kout země nápadně připomíná středoevropskou krajinu. Možná to byl důvod, proč si tento kraj vybrali jedni z prvních příslušníků vizigótských kmenů, které sem zavítali v neklidné době stěhování národů. Usadili se v zemi, kterou po staletí obývali Keltiberové, později pod nadvládou Římanů. Do nepřístupných hor bez cest však římský vliv hledal cestu jen stěží a i v dnešní době sem přijde málo cizinců. Snad proto si zdejší lid uchoval mnohé ze své osobitosti, snad proto v jazyce zdejších obyvatel tak často zní stará keltská i vizigótská slova.

Rovněž způsob hospodaření se nehodí do tohoto století. Přetrvává tu forma komunálního hospodaření. Kdo vlastní nějaké ovce, nabídne je obci a stává se rovnoprávným členem společenstva. Ti, kteří nabídli do společného stáda nejvíce ovcí nebo ti nejstarší a nejzkušenější, rozhodují o rozdělování úrody z obecních polí. Společné hospodaření se snaží být ke každému spravedlivé, zároveň však i tomu nejchudšímu poskytne nezbytné minimum. Komunální systém nespravuje jen úrodu a dobytek. Lidé se tu společně starají i o společné domy, hospodu či komunikace. Jedná-li se kupříkladu o opravu mostu uprostřed obce, sejdou se nejprve všichni v obecní hospodě. Nejprve se posilní sklínkou portského, v Rio de Onor je oblíbená značka Ferreira, v Guadalkiviru tradiční Cálem, poté všichni odejdou na dotyčný most. Venku se nejprve probere otázka počasí, pak přijdou na řadu ovce, a když již nikoho nenapadá žádná veselá historka, přistoupí se k projednávání opravy mostu. Debata může být bouřlivá i poklidná, záleží na momentálním rozpoložení obyvatel. Dříve či později však k dohodě dojde. Úspěšné rokování bývá opět završeno společnou sklínkou portského.

Podle mínění zdejších lidí neexistuje žádné lépe fungující společné soužití, než je komunální systém. Žijí tu takto již mnoho staletí a nehodlají nic měnit. Dokonce i různé totalitní režimy nedokázaly narušit zažitý způsob života zdejších lidí. Polovina Rio de Onor je dnes na španělské straně hranic, polovina patří Portugalsku. Někteří obyvatelé mají státní občanství španělské, jiní portugalské, co je však všechny spojuje je jejich komunální společenstvo. Dokonce i když byly země ve válečném stavu, žila si tato zapomenutá komuna svým poklidným a vzájemným způsobem dále.

Park Montesinho se rozkládá na rozloze 75 000 hektarů. Jeho západnější část tvoří masiv Serra da Corôa. Je to svěží a hodně zelený kraj připomínající svým zvlněným terénem Střední Čechy. Jen zdravých lesů, opuštěných palouků a čistých bystřin je tu více. Východní část parku tvoří Serra de Montesihno. Zde je i nejvyšší bod celého parku ve výšce 1481 m.n.m, kde pramení Rio Sabor. Tato říčka vytváří svými meandry mezi skalnatými horami překrásné scenérie, které lze obdivovat po několik kilometrů až k vesnici França. Odtud již říčka teče otevřenější krajinou až do provinčního městečka Bragança, kde opouští národní park.

Flora i fauna je tu velice rozmanitá. Lesy tvoří převážně duby a divoké třešně, ve vyšších polohách borovice a břízy. Podél říček a v údolích si lze odpočinout ve stínu olší či vrb, na mezích rostou duby a lísky. Úhory pokrývají koberce vřesu a janovce. Zejména na jaře to zde voní na každém kroku. Tak jako i jinde v Portugalsku je zde možno spatřit nebývalou druhovou rozmanitost ptactva. Kromě běžných koroptví a poštolek patří mezi rarity orel královský či čáp černý. Ze zvěře tu kromě srnčí či zaječí můžete potkat divoká prasata a největší vzácnost zdejšího kraje, iberského vlka. Ten býval ve všech dobách obávaným škůdcem a tak není divu, že byl na Pyrenejském poloostrově téměř vyhuben. Jeho početní stav se dnes odhaduje na 200 kusů. Většina vlků žije právě v parku Montesinho. Ačkoli je vlk zákonem chráněn, bývá ročně pytláky či vesničany uloveno asi 20 kusů. Na ochranu vlků byla v roce 1985 založena organizace Grupo Lobo, jejímž cílem je ochrana volně žijících vlků a záchrana ulovených či nemocných zvířat.

Kromě pěšího putování je zdejší kraj přímo ideální pro cykloturistiku. Vesničky čítající okolo sta obyvatel jsou propojené uzounkými silničkami či prašnými cestami podél malebných úvozů. Terén tu není nikterak dramaticky zvlněný a potůčků k osvěžení lze najít také dost. Pro opravdové znalce romantiky je však ideální zastavit se ve vísce França, kde půjčují koně a organizují vyjížďky do blízkého i vzdálenějšího okolí.

Slunce již téměř zapadlo. Zvedám se zpod eukalyptu a scházím pěšinou dolů do vesnice. Za chvíli budou odbíjet klekání, tak ať už jsem někde pod střechou. K večeři bych si rád dal místní specialitu, uzenou slaninu s černým chlebem a výborný sýr. A kdo neměl med z parku Montesinho, neví jak dokonalé umělecké dílo dokáží včely vytvořit. Že se více nezmíním o cíli své cesty, o vísce Guadalkivir, kde nejen lišky, ale i vlci dávají dobrou noc? Opravdu stojí za návštěvu, ale chcete-li strávit noc v obecní hospodě a povídat si do rána s vesničany, musíte se sem podívat sami. "Boa voagem!"

Přečteno 814x