Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > On-line cesty > seriály > 7 dní v Libanonu

Ostnatý drát Beirutu

Martin Polák / 5.11.2008

Do Beirutu jsme přiletěli kolem 4 ráno, ubytovali se a naším prvním a – jak jsme se dohodli – také jediným úkolem pro první den bylo najít turistické informační centrum, jelikož Mako zapomněl doma Lonely Planet! A protože se informační centra většinou nachází i v městských centrech, namířili jsme si to k slavnému Náměstí hvězdy, na kterém stojí hodinová věž.

Do centra i bez pasu

Centrum bylo ale obehnáno ostnatým drátem a hlídáno vojenskými patrolami vybavenými obrněnými vozy s hrozivě vyhlížejícími těžkými kulomety. Na rozdíl od informací, které jsme dostali doma, nás vojáci po osobní prohlídce nechali projít a ještě nám poradili, kde bychom mohli najít informační kancelář. Naštěstí nechtěli vidět pasy – ty byly totiž v bezpečí na hotelové recepci.

Město vojáků

Okolí hodinové věže tvoří soubor luxusně restaurovaných domů s fasádami ze žlutého pískovce, s množstvím kaváren a barů s letními zahrádkami. Chodníky jsou nově vydlážděné ve stylu pěší zóny, všude se to zelená stromy a palmami a … nikde ani človíčka! Po zjištění, že i informační centrum je zavřené (byla totiž sobota!) jsme se rozhodli přesunout se z pustého centra do živějších částí Beirutu. Cestou jsme obdivovali nádhernou katedrálu sv. Jiřího i sousední stavbu – velkou mešitu Amira Assafa, která byla obtočená ostnatým drátem, jako nějakým parazitem. Všude kolem stály vojenské hlídky, ale o pár metrů dál už jsme kráčeli opět sami mezi prázdnými stany protestujících přívrženců Hizballahu.

Fotky nezveřejňovat!

Fotit se nesmělo. Na to nás upozornili až vojáci, ale fotky jsme smazat nemuseli. Stačilo je přesvědčit, že nejsme novináři. Z bludiště stanů a drátů bylo těžké najít cestu ven, takže jsme se za chvíli zase ocitli na náměstí s hodinami a náhodou narazili na otevřenou cestovní kancelář, kde nás ochotně vybavili mapami a různými průvodci. Venku jsme se pověsili na spěchající paní a ta nás bezpečně vyvedla za dráty do žijícího města.

Tištěné průvodce nepotřebujete

To odpoledne na nás Beirut udělal dojem zpola vybydleného města, aspoň tedy podle stavu domů, které jsme míjeli. Některé byli postižené loňským bombardováním, jiné musely být opuštěny již dávno. Jakmile jsme se ale dostali k moři naše nálada změnila barvu v růžovou. Široké nábřeží bylo plné korzujících lidí, posedávajících a diskutujících, holek i kluků, chytajících bronz na kamenech, omývaných mořem. První hospoda, kterou jsme potkali bylo Hard Rock Café Beirut, kde jsme si dali pivo a k němu dostali mraky užitečných informací od personálu, jako třeba kde jsou stanoviště mikrobusů, kolik stojí taxi a co se vyplatí v Libanonu vidět. Lonely Planet je pro líné huby!

Moře v bludišti

Po nábřeží jsme vyrazili směrem k Holubím skálám, vzdáleným cca 5 km. U majáku Manara jsme se usadili na terase útulné hospůdky přímo na břehu moře. O patu majáku a zdi hospůdky se tříštily vlny tak vysoké, že jsme jenom čekali, kdy nás vezmou s sebou i s židlí a jídelním lístkem v ruce. Jenže! Asi metr vysoké zdi chránící terasu byly postavené v důmyslný labyrint, přes který když jste se natáhli, mohli jste se vln dotknout, ale pokud jste nechtěli, nepadla na vás ani kapka!

Je libo šíšu?

Pojedli jsme soté z různých druhů mas s obrovitou oblohu, složenou z roztodivných různobarevných kyselých jakookurek a výtečnou arabskou kávu, kterou nám natočil kolemjdoucí prodavač. Šíšu (vodní dýmku) jsme s díky odmítli, i když ji kouřili snad ob každý stůl. I dámy a dívky, zahalené i prostovlasé.

Impozantní Holubí skály

Pokračovali jsme k Holubím skalám a cestou jsme narazili na Leilu, cca 40letou milou ženu, která nám udělala ke skalám průvodce. Vyvarovala nás drahých restaurantů, zařídila nám koupi výborné kořeněné arabské kávy u pouličního prodavače a ukázala nám pěšinku, po které jsme se dostali až k vodě. Dvě obří asi 50metrové vápencové skály se tu tyčily z rozbouřeného moře – jedna ve tvaru nepravidelného kužele a druhá tvoří gigantický most, pod nímž se valily mocné vlny. Impozantní pohled! Skály se dají obejít po stezce, která vede nad zálivem obtékajícím skály. V létě se zde prý pořádají závody ve skocích, no to musí být adrenalin, čapku dolů!
Na skále nad zálivem stojí starý obydlený rybářský domek obehnaný chatrnou hradbou. Vedle něj se tyčí dva zrezlé jeřáby, které kdysi spouštěly lodě na hladinu přes dva obří tunely, vyhlodané ve skále mořem. Při stavu hladiny, který jsme zastihli při naší návštěvě by to byla pravděpodobně sebevražda – zpěněné vlny v kotvišti připomínaly kotel bouřlivě vroucí vody.

Náš hlad po nedotčené přírodě byl pro ten den ukojený. Na vyvýšenině nad dalším starým přístavem, zakouslým do skal jsme si za asistence zapadajícího slunce dali u stánku nealkoholické pivo a vyrazili zpátky k hotelu.

1. Týden v Libanonu

3. Turisté a ropa ve starodávném Byblu
4. Lyžovačka v Libanonu
5. Saida – pevnost na moři
6. Beirut – slavné letovisko
7. Baalbeck – největší Jupiterův chrám
8. Quadisha – údolí cedrů a vodopádů

Přečteno 1362x