On the road ve Venezuele

Slečna na informacích je už čtvrt hodiny zabrána do hovoru s kolegyní, ale lidem ve frontě to očividně nevadí. Typičtí Venezuelané. Nejen, že nikdy nikam nespěchají, ale i jejich pojetí času je pro našince neobvyklé. Například skutečný význam slova manana (zítra) se pohybuje někde mezi "teď" a "za pár let". Autobus vám jede manana, obchody otevírají manana, období dešťů začíná manana.

Pitná voda je dražší než benzín
"A ké óra sal el autobůs a san francisko de juraní?" zkouším na dívku větu ze španělského průvodce. Šest přátel mi postává za zády. Máme už svůj rituál: Já si ve slovníku najdu potřebné fráze, zeptám se a dohromady se potom snažíme pochytit odpověď. Funguje to vždycky. Dívka cosi vychrlí, všichni se maximálně soustředíme. Po pár dalších dotazech spokojeně odcházíme. Hlavní jsme pochytili - autobus jede v šest večer, spoj je bez přestupů. Lístky nám prý prodají u pokladny číslo šest a budou pekelně drahé. Chvíli postáváme před zavřenou kasou. Náhle se otevře okénko a objeví se hlava asi patnáctiletého chlapce. "Sijete bilec a san francisko de juraní, por favór." Moje španělština slaví úspěchy. Mladík vytahuje sedm formulářů a požádá o naše pasy. Do počítače naťuká příšerně zkomolená jména a prodá nám lístky. Ještě jednou se ujišťujeme, že opravdu pojedeme celých 1100 kilometrů bez přestupů. "Kláro ke sí, jen řekněte řidiči, aby vám nezapoměl zastavit. Normálně tam autobusy nestaví a jedou o sedmdesát kilometrů dál na jih." dodává. Na lístku je upozornění, aby se cestující dostavili na nádraží nejpozději hodinu před odjezdem.

První poschodí terminálu připomíná letiště. Spousta východů, u každého zřízenec kontrolující místenky. Krátce před pátou jednomu z nich nutíme své lístky. Chvíli nechápe a pak nám trpělivě vysvětluje, že autobus jede až za hodinu. Upozornění na lístku ho rozesměje. Máme přijít manana. V 17:45 zkoušíme štěstí znovu. Bohužel, "autobus ještě není přistavený, přijďte v šest". V šest hodin se situace opakuje: dá nám vědět. Kolem nás se až teď začínají srocovat další cestující. Konečně můžeme nastoupit. "Porvíja usted parár a san francisko de juraní?" prosím jednoho z řidičů, aby nám ve vesničce zastavil. Z přívalu slov ale chápeme, že jede jen do Ciudad Bolívar, kde přestoupíme na jiný autobus.

Místenky tu nehrají roli. Sedáme si tedy úplně dozadu a doufáme, že celý noční přejezd nerušeně prospíme. Krátce po sedmé autobus opouští nádraží, na ulici ještě zastavuje několika opozdilcům. Stačí mávnout. Cestujícím zdržení nevadí, naopak na dobíhající ještě upozorňují řidiče.

Okna autobusu nejdou otevřít, protože kdysi tu bývala klimatizace. Možná před třiceti lety. V době, kdy byla Venezuela bohatou prosperující zemí. V době, ze které nepochybně pochází i náš autobus. Vzduch v něm zatím nepříjemně houstne. Spolucestující už dávno spí. Nevnímají nesnesitelně hlasitou hudbu, kterou zdejší řidiči s oblibou pouští "na plné pecky" po celou noc. Nevadí jim, že starý motor rozpálil podlahu autobusu natolik, že není možné udržet nohy na zemi. Díky spánku také netuší, že se řítíme stokilometrovou rychlostí, předjíždíme kde se dá a dopravní značky ignorujeme. Stejně tak semafory na křižovatkách - stačí zatroubit a pořádně to rozjet.

Konečně jsme venku z města. Ani jízda po dálnici však není tak stereotypní, jak by se mohlo zdát. Jet co nejrychleji a předjet co nejvíc aut - to je moto každého venezuelského řidiče. Míjíme kdysi luxusní fordky a chevrolety. Teď jim chybí dveře, palubní deska, nebo třeba "espézetka", místo které mají nakresleného Mikymauze. Nikdy ale neschází klakson a reprobedny. U benzínové pumpy, kde máme půlhodinovou pauzu, se všichni motoristé potkávají. Benzín teče proudem. Starší pán právě tankuje. Z prasklé hadice kape palivo na zem, louže pod autem napovídá o děravé nádrži. Vezme koště, rozpatlá benzín po ulici a zaplatí. Litr benzínu tu stojí stejně jako třeba dvě deci balené stolní vody - v přepočtu tři koruny.

Nafta je srdcem venezuelské ekonomiky. Od roku počátku minulého století, kdy byla objevena, se Venezuela stala jednou z nejbohatších zemí Jižní Ameriky a v 70. letech byla největším světovým vývozcem nafty. Lidé kupovali drahá americká auta, tankovali levný benzín a zapomínali na ostaní sféry hospodářství. Celosvětová recese v osmdesátých letech výrazně srazila cenu nafty. Pro Venezuelu to znamenalo nekontrolovatelný zahraniční dluh a následnou politickou nestabilitu. Ty přivedly zemi do nynější krize. Zůstala jen dosluhující auta a podhodnocené ceny benzínu.

Noční bojovka po (jiho)americku
Během přestávky se v autobuse nic nezměnilo. Stejné vedro, stejný hluk. Venku se už dávno setmělo a dálnice je skoro prázdná. Monotónní jízdu náhle přeruší kvílení brzd a nepříjemné drncání. Že by řidič špatně zahnul? Ne, ale dálnice z ničeho nic zmizela a my se drkocáme po polní cestě. Podél trasy jsou zapálené ohně, široko daleko ani auto. Domorodci si klidně spí a vůbec je nezajímá, kam s námi řidiči zamířili. Určitě nás vezou někam do lesa, kde nás okradou a nechají napospas divoké zvěři. Jako ten Němec, kterého minulý týden unesl caracaský taxikář, v horách ho svlékl do naha, okradl a nechal být.
Po půl hodině naštěstí ohně mizí, z neznáma se vynořuje dálnice a šťastný řidič vyhání ručičku tachoměru zpátky ke sto třicítce. Motor ale kvílí a rachotí a náhle, jakoby mávnutím kouzelného proutku, autobus zpomaluje. Že by další zastávka? Těžko, vždyť jsme v naprosté pustině. Všichni tři řidiči vystupují a za chvíli už je můžeme sledovat zpoza zadního okna. Otevírají motor a nehnutě ho pozorují. Někteří spolucestující stále spí, jiní venku ve spěchu zapalují cigarety. Ale není kam se honit, řidiči svůj svérázný postoj k porouchanému motoru nemění ani po půl hodině. Stojí v půlkruhu a koukají. Za tu dobu kolem nás projelo jediné auto. Vždyť je jedna hodina ráno.

V půl druhé konečně někdo staví. Také autobus. Z něj vylézá jeden z řidičů, v náručí hromadu klínových řemenů. Shodí je na zem vedle otevřeného motoru, zařadí se do půlkruhu mezi naše řidiče a mlčky jim pomáhá hypnotizovat motor. Pomalu se začínají objevovat naši spolucestující, kteří až teď zaregistrovali, že se něco děje. Je nám to jasné, oni počkají a "maňána" se to vyřeší.

Manana tentokrát trvá asi devadesát minut, ve tři hodiny ráno se objevuje náhradní autobus. Je už téměř plný, takže se rozesazujeme mezi ostatní cestující. S povděkem konstatujeme, že klimatizace funguje. Naše nadšení ale brzy opadá, radostné úsměvy střídají drkotající zuby. Potmě lovíme z batohů teplé ponožky a mikiny a závistivě pozorujeme domorodce, kteří mizí pod peřinami či dekami. Kamarád, který o místních hned při příletu tvrdil, že "tady úplně každej vypadá jak masovej vrah", se ve spánku nevědomky tulí ke svému sousedovi.

O kouzelném dědečkovi
V osm ráno se budím. Autobus je prázdný, nade mnou se sklání cizí chlap a sahá mi na rameno. "Jegáda terminál, bachen por favór!" Pomalu rozeznávám řidičovu uniformu, za okny je autobusové nádraží v Ciudad Bolívar. Odtud nám před hodinou navazoval spoj do San Francisca.

Nádraží je plné lidí. Někteří spěchají chytit spoj, jiní mají na zemi rozprostřené hadry a na nich snídají. Po celém nádraží pobíhají desítky relativně slušně oblečených mužů. "Mérida, Mérida, Mérida!" vyřvává jeden z nich. "Barkisimeto, Barkisimeto!" překřikuje ho jiný. Jsou to řidiči autobusů. Každý pracuje pro jinou společnost a snaží se pro sebe získat co nejvíc pasažérů. Snažíme se jim vyhýbat, někteří jsou však hodně dotěrní. "Karáka, Karáka, Karáka!" snaží se nás jeden z nich nalákat do autobusu směr Caracas. Na sobě má tmavé kalhoty, z rozepnuté bílé košile "přetéká" chlupaté břicho. Smrdí potem, ale to my ostatně asi taky.

Jdeme po sluchu. "Santa Eléna!" ozve se konečně vedle nás. Starší pán poznává naše místenky. Ano, patří té samé společnosti, ale autobus už je dávno pryč. "Tuvémos un aksidente," vysvětluji a vedu ho za řidičem, který mě před chvílí probudil. Po chvilce stařík pochopí a vydává se s námi hledat obchodního zástupce společnosti. Stojíme před starou tlustou černoškou, která si na bílé plastové židli stříhá nehty. "No posíbl," rozčiluje se, když se dozví, že bychom rádi nasedli na další spoj. Děda má ale vyřídilku. Asi půl hodiny obíhá všechny své známé, křičí na ně přes celé nádraží a pak už nás vítězoslavně vede k autobusu. Tlustá černoška, která mezitím opustila plastovou židli a kontroluje tu místenky nás probodává pohledem. Všichni do jednoho jí to oplácíme, předbíháme frontu a zabíráme poslední volná sedadla.

Evropa? V Severní Americe
Opouštíme město Ciudad Bolívar, pojmenované po slavném osvoboditeli. Simón Bolívar, původem Španěl, připlul do Jižní Ameriky v polovině šestnáctého století. Jeho rodiče brzy zemřeli na žloutenku a Simón byl poslán studovat zpět do Evropy. Tam se seznámil s vůdci Velké francouzské revoluce a po krátké návštěvě tehdy také rozbouřených Spojených států se vrátil zpět do Venezuely. V té době byla severní část jihoamerického kontinentu pod nadvládou Španělů a Bolívar se stal vůdcem boje za nezávislost. V roce 1819 osvobodil Kolumbii, po ní následovaly Venezuela, Ekvádor, Peru, Bolívie a Panama. V roce 1830 byla podepsána venezuelská Ústava. Téhož roku Bolívar, opuštěný a chudý, zemřel. Dnes je po něm pojmenováno nejen mnoho měst a témeř všechna náměstí, ale i venezuelská měna, letiště, nejvyšší hora,... Přesně, jak Osvoboditel kdysi předpověděl ve svém deníku: "Mé jméno nyní patří do historie. Ta mě posoudí spravedlivě."

Autobus náhle zastavuje na kraji dálnice. Praskl klínový řemen, řidiči jej, oproti našemu očekávání, nezkoušejí hypnotizovat. Vytahují nářadí, náhradní řemeny a po půl hodině už zase jedeme.

Právě křižujeme řeku Orinoco. Končí období sucha, takže špinavý tok se jen líně plazí několikanásobně širším korytem. Podél silnice jsou sady mandarinkovníků. Větve stromů obsypaných plody jsou tíhou skloněné až k zemi. Mezi spoustou oranžové barvy se občas cosi zablýskne. Jsou to kusy vlnitého plechu, který místní chudina zatěžkává kameny a používá místo střechy. Polonahé děti si hrají na zaprášené silnici, dospělí sedí před boudami a pozorují projíždějící auta.
V malé vesničce řidiči zastavují. Všichni cestující se okamžitě hrnou ke stánku s nápoji a objednávají všudypřítomné pivo Polar. "Typo de Pilsen" čteme na etiketě. Neděláme si naděje, že by domorodci tušili, kde Plzeň leží, doposud jsme neuspěli ani s Českou republikou. Na dotaz odkud jsme odpovídáme jednoznačně Evropa. "Á, está a Amériká," reaguje většina domorodců a bez rozmýšlení řadí Evropu ke Spojeným státům.

Ani my pivem nepohrdáme, ale protože už jsme asi šestnáct hodin nejedli a zavazadlový prostor, kde máme zásoby, nám řidiči nechtějí otevřít, rychle ještě utíkáme do místního krámku. Majonézové saláty a smažené placky okamžitě zavrhujeme, žloutenka může být všude. Protože nechceme dopadnout jako rodiče slavného Simóna, volíme sušenky. Chvilku trpělivě čekáme, až pán u pokladny dočte noviny. Konečně se pohnul. Zvedá oči, naučeným pohybem zabíjí novinami mouchu, která lezla po pultu a znovu se začte. Začínáme pokašlávat a cinkat mincemi, ale marně. Chvíli to ještě trvá, než dočte celý článek a může se nám věnovat. Máslové sušenky chutnají jako každé jiné. Jediný rozdíl je v tom, že v půlce balíčku nacházíme několik brouků, kteří se nám očividně prokousávají naproti.

Ptám se jednoho z řidičů, za jak dlouho budeme v San Franciscu. "Manana," zní stručná odpověď. Zkouším to tedy jinak. "Jedeme pomalu a do San Francisca je to ještě čtyři sta kilometrů," dozvídám se nakonec. Natrefili jsme snad na jediné řidiče v celé Venezuele, kteří nespěchají. Celou cestu se plazíme sotva padesátikilometrovou rychlostí, takže v San Franciscu budeme nejdřív v devět večer.

Ten Zlatý
Nasedáme zpět do autobusu. Ten se od Ciudad Bolívar dost vyprázdnil, nikdo už nemusí stát. Na dvojsedačce za námi sedí manželský pár s třemi malými dětmi. Asi dvacetiletá maminka kojí nejmenší, které je, nahaté, zabalené do kusu látky. Jen pár minut po odjezdu ze zastávky se miminko pokaká. Nemusíme se ani otáčet, cítí to všichni, protože okna se nedají otevřít (ano, i tady bývala klimatizace). Intuitivně se nakláníme co nejdál, tedy dopředu. Teprve teď se všímáme páru na sedadlech před námi. Dívka vybírá svému příteli - vojákovi z hlavy vši a ledabyle je rozhazuje kolem sebe. Asi budeme koukat z okna. Zhruba před hodinou jsme opustili vyprahlé stepi a vjeli do deštného pralesa. Tady, uprostřed nepropustné džungle, žijí Pemóni, jeden z mnoha indiánských kmenů roztroušených na území Venezuely. Indiáni tvoří zhruba jedno procento dvaadvacetimiliónové populace.

V protějším směru se vyklopil náklaďák plný banánů, žluté šlupky jsou všude podél cesty. Vjíždíme do jedné z "neindiánských" vesnic schovaných uprostřed pralesa. Nikde nikdo, kdysi krásné patrové domy se rozpadají doslova po cihlách. Uprostřed opuštěného náměstíčka si hrají dva malí chlapci, jakmile vidí autobus, běží se schovat do jedné z ruin. Na oprýskaném štítu nad vchodem louskáme špatně čitelný nápis. "El Dorado" Tak tady byl zavřený slavný Motýlek. Po vyhlášené věznici teď není ani stopa, ale silnice, kterou v nesnesitelném vedru pomáhal stavět je bezpochyby ta, po které jedeme. (Jiná tu není.) El Dorado doslova znamená Ten Zlatý - městečko vzniklo v dobách zlaté horečky v 19. století a některé doly tu fungují dodnes.

Jasně zelené barvy pralesa mizí, znovu se ocitáme uprostřed pustých stepí. Nikde ani strom nebo keř, tráva podél silnice je spálená od slunce, země popraskaná až metr do hloubky. Období sucha už trvá téměř pět měsíců a průměrná denní teplota se zde pohybuje okolo 32°C.

Po pašerácké cestě ke stolovým horám
V pět odpoledne nás zastavuje hlídka. Ozbrojenci vstupují do autobusu, dva kontrolují doklady, dva na nás míří zbraněmi. Silnice se v tomto bodě dotýká guyanské hranice a navíc jde o hlavní tah pro pašeráky narkotik do Brazílie. Po rychlé prohlídce nás pouští dál, ale během padesáti kilometrů následují ještě dvě takové. Při poslední kontrole musíme vystoupit z autobusu. Řidiči otevírají zavazadlový prostor, vytahujeme všechny batohy a řadíme se do front. Muži napravo, ženy vlevo. Vojáci otevírají každou tašku, kufr i batoh a doslova se prohrabávají hromadami oblečení. Prohlídka se nekonečně vleče. Jakmile na nás dojde řada, ozbrojenci jen zkontrolují pas s vízem a posílají nás zpět do autobusu. Uklízíme zbytečně vyndané batohy a čekáme na ostatní pasažéry. Po hodině opuštíme i tuto kontrolu.

V dálce rozeznáváme první stolové hory, které vyčnívají z rovinaté krajiny La Gran Sabana. Ta, kvůli které sem jedeme však ještě vidět není. Největší z takzvaných tepuis, jak jim říkají Pemóni, a zároveň jediná, na kterou se dá vylézt - Roraima. Její náhorní plošina zasahuje ve výšce kolem 2700 metrů kromě Venezuely a Guyany i Brazílii.

Tma a tiché mručení autobusu nás pomalu všechny uspává. Slunce ve Venezuele zapadá s úderem šesté. Celý den se drží nahoře a v šest večer se z prostředka oblohy "skutálí" až za obzor. Žádný romantický západ Slunce se nekoná. Jsme přeci jen na rovníku.

Budí nás opět řidiči. Rychle vystupujeme, autobus okamžitě zmizí ve tmě. Na protější straně silnice rozeznáváme asi deset domků se slaměnou střechou. Jsme v San Franciscu de Yuruaní, indiánské vesnici, odkud začínají všechny výpravy na Roraimu.