Německé stopy v Namíbii

Příznačným dokladem německé minulosti, ale také přítomnosti a snad i budoucnosti, jejích stránek architektonických, jazykových, folklórních a mnoha jiných, jsou jak osamělé misie a osady roztroušené v jižní polovině země, tak i větší přístavní města, např. Swakopmund, kde jsem zůstal dva dny.

Druhý večer byl obzvláště barvitý. Po vydatném odpoledním steaku z přímorožce jsem zapadl do beznadějně přeplněné nálevny na Lazarett Straße. Naštěstí zrovna odcházeli dva štamgasti a zanechali po sobě uvolněný stůl poblíž barového pultu, jemuž vévodila mohutná pípa. Na zdech jsem již od dveří zaznamenal německé trikolóry a v rozhovorech hostů německý akcent. Z mého místa pak byla vidět neobvyklá nástěnka slávy, kde visely svastiky různých velikostí, nacistické válečné kříže a fotografie pohlavárů „třetí říše“. Trošku jsem znejistěl, a když jsem se ještě jednou, tentokrát více soustředěně, rozhlédl po celém lokále, přišlo mi, že většinu mezi mými spolustolovníky netvoří nikdo jiný než potomci, následovníci a obdivovatelé Hitlera, wehrmachtu a všeho, co s tím souvisí. Měl jsem se k odchodu, když tu se nade mnou naklonil holohlavý hospodský s dlouhým, nahoru zakrouceným knírem, v pruhovaném námořnickém triku a strašně nahlas, nejspíš aby překřičel hluk, co se rozléhal barem, zavolal: „Co si dáš mladej?“

Nejdřív jsem se chtěl skutečně spakovat a vytratit, ale pak jsem si vzpomněl na své rakouské příbuzné, pokusil jsem se napodobit korutanský přízvuk a objednal si, co jiného než pivo. Chlápek v trikotu byl očividně spokojen a do minuty přede mě postavil orosený produkt. Dal jsem si ještě jeden, vlastně dva tři kousky, a pak zaplatil. Když mi hostinský vracel drobné, jen tak mimoděk prohodil: „Škoda, žes nezaheiloval, mohl jsi mít pivo zadara!“