Ta vás již pak neopustí po celou cestu mezi vrcholy, vedoucí k samotnému výstupu na bájný Olymp, nebeské sídlo řeckých bohů, místo Diova trůnu ve výšce 2917 m.n.m.
Když jsme s mým kamarádem plánovali cestu po Řecku, nemohli jsme nepomyslet na Olymp. Po třítýdenním putování po jižněji orientovaných zajímavostech jsme tam skutečně dorazili. Unavení a plni zážitků, tak trochu už leniví, jsme na pláži u vesnice Variko načerpali síly i potřebné informace, zanechali v kempu zbytečnou zátěž a s věcmi na přespání a trochou jídla se nechali přáteli dovézt na dálnici, odkud jsme dostopovali do obce Litochoro, výchozího bodu do hor. V informacích, situovaných přímo na hlavní silnici procházející vesnicí, jsme sehnali amatérsky malovaný plánek cesty, naproti v potravinách vodu a suchary (chléb lze v Řecku koupit pouze v obchodech na pečivo do 12:00 hodin).
Vyrazili jsme nahoru nad vesnici, kterou již začínal zahalovat soumrak. Výchozí pěšina do hor je jen jedna a každý vám ji ochotně ukáže. Nedivte se, když dostanete odpověď v češtině, protože právě Češi patří mezi jedny z nejčastějších návštěvníků Olympu i celého přilehlého pobřeží. Z hlavní stezky je možné hned kousek od vesnice odbočit vpravo a pokochat se řekou s kaskádami jezírek, nad kterými se zvedají prudké svahy hustě porostlé listnatými stromy. Za plůtkem, ohraničujícím jezírka, jsme objevili mezi okolními balvany oblázkové ostrůvky, které jsme využili k přenocování. Vstali jsme ještě za tmy, vrátili se na hlavní stezku a vyrazili nahoru. Energický start se rázem rozplynul v několikahodinový výstup na bezvýznamný vrcholek. Jediné značení v horách jsou červené puntíky vytvořené sprejem na kamenech a jednotlivé trasy nejsou barevně rozlišeny. V celém pohoří navíc chybí jakákoli označení konkrétních míst a důležitých křižovatek. Není tedy divu, že první orientační omyl nastal u potoka, kde jsme váhali kudy dál, stejně jako většina procházejících lidí. Rozhodovali jsme se, zda se dát po cestě vlevo (bez překročení potoka) nebo vpravo přes potok. Správná cesta je právě ta vpravo, my šli vlevo. Původně jsme chtěli zdolat vrchol Mytikas a vrátit se k moři během jednoho dne, což se při hbitém tempu výstupu i sestupu dá zvládnout. Přestože jsme to již nemohli stihnout a trápil nás nedostatek jídla (suchary a 125gramové rybičky na dva lidi a dva dny), rozhodli jsme se pokračovat dál. Lesnatými svahy se stády koz, voňavými loukami a stezkami vedoucími podél skal okolo ukryté malé kapličky jsme došli na chatu Prioňu ve výšce cca 1000 m.n.m. (až sem vede z jiné strany silnice!). Odtud jsme se - již po jedenáctihodinovém pochodu - vyšplhali na chatu Refuge A (2000 m.n.m.), nad kterou jsme ve stráni, zapřeni o pařez, přečkali druhou, původně neplánovanou, noc. V klidu, v tiché horské krajině s Mytikasem nad hlavou, ovšem se spousty centimetrových mravenců ve spacáku. Je možné přespat i v chatě, cenu si již nepamatuji, ale vím, že mě příjemně překvapila. My jsme však měli peníze akorát tak na jídlo na cestu domů.
Ráno jsme se sbalili a bez snídaně vyrazili nahoru. Šlo to pomalu, hlásila se únava z předešlého dne. Na cestě jsme však byli sami a tak jsme mohli plně vnímat probouzející se horstvo, které má v této výšce docela chladný dech. Krajina byla zprvu ještě tu a tam porostlá silnými vzdorovitými jehličnany, vzápětí však převzalo vládu kamení, suť, prach a lišejník. Od Refuge A šlo o samotný výstup, nejprve podél hřebene na vrchol Skala (2866 m.n.m.), odkud se dá pokračovat na jednu stranu na Skolio (2911 m.n.m.) - příjemný nenáročný terén, nebo na druhou stranu na Mytikas. Málem jsme se omylem vydali na Skolio, nějak se mi nechtělo věřit, že na první pohled neschůdná skaliska mohou být stezkou. Začala tak poslední hodina k cíli. Střídal se výstup a sestup hodně členitým terénem. Naši pozornost zaměstnávaly nečekané, úžasné průhledy, jako i celé panorama okolních vrcholků. Byla to nejfantastičtější část celého putování, kdy se adrenalin z náročné cesty snoubil s netušenou krásou okolní přírody. Na vrcholu jsme se samozřejmě nezapomněli zapsat do vrcholové knížky, udělali jsme pár fotografií a honem pryč. Na vrcholu začalo být těsno, nebyl ani pořádně čas vychutnat si výhledy. Přicházeli stále noví turisté, a to nejen po naší trase, ale i z dalších stran. Zpátky jsme sestupovali východním štítem (na vrchol jsme přišli od jihu). Také z této strany jde o zhruba hodinu dlouhý složitější terén, prakticky se slézá svislá nakloněná členitá stěna. Mnoho turistů šlo proti nám nahoru a několik s námi dolu, zkušenější pomáhali slabším, ti s lepším výhledem ukazovali cestu ostatním. I když se člověk pořádně zapotil, sestup zpříjemňovala přátelská atmosféra. Po hodině jsme sestoupili na stezku, která se napojila na cestu odkud jsme ráno přišli. Poslední část výstupu, spolu s asi hodinovou cestou zpět z vrcholu, jsou velmi obtížným terénem, ať si vyberete kteroukoli cestu. Zkušený horal zde nebude mít problém, ale trpíte-li závratí, nebo nejste-li v dobré fyzické kondici, je lepší si vybrat okolní vrcholy a Mytikasu se vyhnout. Vhodnou alternativou je např. výše zmíněný sousední vrchol Skolio, který je o pouhých 6 m nižší a nabízí podobný výhled nejen na krásu kolem, ale i na samotný Mytikas. U chaty Refuge A jsme si vyzvedli věci ponechané tady před výstupem. Stejnou cestou jako při výstupu jsme se vrátili k chatě Prioňa, kde jsme přemluvili mladý pár, aby nás svezl autem někam dolů, k moři, které nás na obzoru provázelo při návratu stejně jako Mytikas při cestě do hor. |