Moje jízda na hory...

Příjíždí autobus s nízkými sedačkami. Zevnitř na mě mrká žlutá štípačka na lístky MHD. Čekám až řidič zavře dveře a udělá místo našemu autobusu, který by měl jet do Jánských lázní. Lyžaři vrhají tázavé pohledy na řidiče, který sedí a láká nás do autobusu. První odvážlivec nastupuje a ptá se na zavazadlový prostor. "Lyže dejte dozadu ke dveřím," velí mohutný řidič, muž nepřítomného pohledu s pleškou a culíkem na krku, otevíraje rádoby zadní, ale v realitě prostřední dveře. Přistupuji ke kase a zmrzlým drkotavým hlasem hláskuju naši cílovou stanici. Připravuju si dvě stovky. Na Šumavu to stojí ani ne stovku, to mi musí stačit. "To máme dvakrát za 120, plus dva bágly, dvě stě padesát", počítá si nahlas snad rozespalý pán za volantem. "Vy si počítáte za bágly, když nemáte zavazadlový prostor?", reagujeme a ukazujeme na své nevelké batohy. "Helejte se, tohle je městský autobus, který jezdí po Praze a teď jede do Jánek. Jedete nebo ne?" brání se řidič a vrhne na nás tupý pohled zakalených očí. "Tisícikorunu? Nemám drobný, máte to za dvě sta padesát, pamatujte si to," vyřeší problém drobných, vezme si tisícikorunu a nastavuje ruku jízdnému dalšího nastupujícího.

Sedačku vzadu necháváme skupince a sedáme si na sedačky přímo na kolech. Sedací poloha s koleny u brady a opěrkou končící v polovině zad mě donutí přesednout si o dvě místa více dopředu. Až později mi dochází kupící se hromada stojících lyží po mé pravici. Ta se mi připomene při výjezdu z Florence, kdy autobus zatočí doprava a lyže mi spadnou do náručí. Běžky bez obalu s vražednými hroty hůlek naštěstí zůstaly stát. Vší silou narvu lyže zpět na hromadu a neodpustím si pár poznámek na řidičovu apatii vůči dění v autobuse, přehlížejíce desetiminutové zpoždění hned na začátku jízdy. 

Pomalu usedám a s hrůzou pozoruji, že při jízdě se možná topí, ale teplo v autobuse rozhodně není. V nepravidelných intervalech profoukne celým autobusem ledový průvan, zřejmě ze střešní rozbité "klimatizace". Cestující si oblékají ze zvyku odložené bundy a čepice, někdo se ještě zachumlá do šály. Na levém okně si pročítám výňatek z jízdního řádu pražské integrované dopravy. Na Černém mostě neodbočujeme na Hradec, ale míříme do Mladé Boleslavi. Začínám řidiče podezírat, že si spletl cíl cesty. Nespletl, my si pořádně nepřečetli jízdní řád. Po chvilce sjíždíme z dálnice a "vracíme" se do Brandýsa nad Labem, kde přistupují další fandové sněhové nadílky. Řidič otevře oboje dveře a teplo, které jsme si v autobuse tak pracně vlastním dechem vytvořili, je během pár vteřin venku. Nikdo nevystupuje. "Zavřete ty zadní dveře" křičíme vztekle na řidiče. Nic. Zařveme ještě víc. Nic. Využijeme výdobytek MHD a zmáčkneme signalizační tlačítka nade dveřmi. Řidič sebou škubne a zamumlá: "No, co je"?

Tlačítkové upozornění na řidiče použijerme i na následujících zastávkách. Hromada lyží se rozšiřuje. Děkuji těm, kteří zvolili krátké lyže zvané bigfooty. Přijíždíme do Jičína. "Deset minut," zařve řidič hrubým hlasem. Vystřelíme z autobusu s nadějí na teplý čaj nebo kafe. Na prázdném autobusovém nádraží s pěti zastávkami, obklopeném bankami a pojišťovnami, najdeme dobře skryté záchody až po deseti minutách. Dveře nejdou zevnitř zavřít, charitativní příspěvek na vstup nefunguje. Poklusem se vracím do autobusu, nasedám a rozjíždíme se. Přede mnou jsou prázdné sedačky. "Nejsme tady všichni," řveme na řidiče. Desetiletá holka se svým otcem vyděšeni nastupují do autobusu. "Napila jsi se aspoň trochu toho čaje?" vyzvídá dcerku starostlivý otec. "Ne, čaj byl moc horký a já ten rozpálený kelímek neudržela v ruce,"odpoví klidně drobná holčina. "No, tu polívku si tam dá nejspíš někdo za nás".

Sedačky jsou po důkladném jičínském větrání ledové. Vytahuji z batohu náhradní polartecovou bundu a sedám si na ní. Mezi okno a sedačku si dáváme jeden z batohů, nyní sloužící jako izolační vrstva. "Zeptám se řidiče na jméno, zapíšu si poznávací značku, a ČSAD třes se," utěšuji se pohlasně. Vždyť ten řidič nám ještě dluží 750 Kč. Zbytek cesty rezignuji na pomstu a sním o vaně plné horké vody. Po třech hodinách a dvaceti minutách úspěšně překonáme vzdálenost 130 km. "Starý pán vypadl z tramvaje do příkopu a děkuje pánu bohu, že jízdu přežil," vzpomínám na konec povídky Šimka a Grossmanna. Vypadávám také z autobusu, ale rychle si vzpomenu na oněch 750 korun. Vracíme se předními dveřmi a řekneme si o ně.

Odjíždějící autobus pražské hromadné dopravy, na jehož zamrzlá okna si před námi sedící děvče během jízdy malovalo a hromadilo tak okenní sníh na jedno místo, měl mělnickou poznávací značku.