Mezi krtky aneb Mezi hledači drahokamů

    Do města Ratnapura, ukrytého v džungli nedaleko západního pobřeží Cejlonu, jsme přijeli autobusem z hlavního města Colomba o více než sedm století později. Rani si k nám přisedl v hospůdce, kde jsme se zotavovali z mnohahodinového kodrcání po rozbitých horských silnicích. Tušili jsme, že je to krtek. V tomhle zvláštním cejlonském městě jsou totiž krtci skoro všichni. Okolí Ratnapury se podobá louce poseté stovkami obrovských krtinců - v rýžových polích a v džungli zejí jizvy jam a kolem nichž se vrší haldy vytěžené žlutavé zeminy. Jako by se čísi nestvůrná ruka chystala postupně převrátit celý kraj naruby.

    Rani sáhl do kapsy a vytáhl igelitový sáček s barevnými kamínky - čeká nás prý nejlepší obchod našeho života. Mohli jsme si vybrat, zda koupíme raději diamanty, safíry, beryly nebo kočičí oka... Nikdo z nás ale drahokamům nerozumí. Jak se nenechat napálit? Anglicky proto překupníkovi vysvětlujeme, že bychom si nejdřív rádi prohlédli naleziště. A za chvíli už stojíme před jednou z krtčích nor.

    Okolí cejlonské Ratnapury je odedávna jedním z největších a nejbohatších nalezišť drahokamů na světě. Někteří historikové proto věří, že Cejlon je tím bájným ostrovem Serendib, odkud prý biblický král Šalamoun kromě drahokamů dovážel i koření a drahé kovy. Právě v Ratnapuře tady byl před dvaceti lety objeven dosud největší známý světový safír, vážící devatenáct kilogramů. Tady našli domorodí prospektoři i padesátikilový krystal korundu, kámen, jehož cenu (kdyby se ovšem dostal na světové aukce) nelze vůbec odhadnout. Oproti jiným světovým nalezištím drahokamů je Ratnapura zvláštní tím, že se tu v jednom dole běžně nacházejí drahokamy mnoha druhů: safíry modré, žluté, růžové i rudé, rubíny, tygří oka, alexandrity, akvamaríny...

    Seděli jsme před chatou důlních dělníků a srkali čaj. Rani vyprávěl, že nejdůležitější ze všeho je najít v hlubinách země vrstvu náplavové horniny illam, do níž kdysi drahokamy uložily horské řeky. Dělá se to tak, že se do země zatluče kovová trubka, kterou se kroutí ze strany na stranu. Podle toho, jak se trubka chvěje, pozná cvičený prospektor, že je u cíle.Pralesní důl patří Raniho rodině. Jeho otec před třiceti našel vrstvu illamu, pronajal si pozemek, vypůjčil vodní pumpu a najal dělníky. Od té doby se krtkováním živí celá rozvětvená Raniho rodina. V okolí Ratnapury jsou desítky podobných rodinných dolů a celé město žije obchodem s drahokamy. Kameny pohádkové ceny odtud plynou do Německa, Japonska, do Ameriky. Před bambusovými chatrčemi parkují mercedesy západních překupníků, obchody probíhají přímo v džungli.

    Mezi vyprávěním sáhl Rani za trám, vytáhl zavařovací sklenici a nastavil ji proti světlu. Obsah sklenice vzdáleně připomínal zavařené maliny a borůvky - rudé a modré safíry měnily ostré sluneční světlo v kouzelný rej barev. "Tohle jsou kameny mých dělníků, vlastně odpad. Sám si beru jen ty větší, a co je menší než nehet, nechávám jim. Jejich parťák vozí tyhle bezcenné střípky do Kolomba a nabízí je před hotelem turistům."

    Raniho dělníci nedostávají žádný plat, jen jídlo a cigarety. Přesto si ale nikdo z nich nestěžuje - prodejem "bezcenných" kamínků, o které překupníci nestojí, si totiž přijdou na deset tisíc rupií mesíčně, což na Cejlonu odpovídá platu manažera zahraniční firmy. Stejně jako Rani navíc i oni věří, že se na jejich důl jednou usměje štěstí v podobě pohádkového nálezu. Historky o šťastlivcích kolují krajem. "Před dvěma lety našli v nedaleké vesnici Kuruvita obrovské kočičí oko v ceně dvaceti milionů rupií," říká Rani zasněně. "Všichni dělníci si za to postavili domy a majitel dolu si koupil Mercedes. Dolů pod zem už nikdo z nich v životě nemusel."

    Snědí muži mezitím nahodili starý naftový agregát, pohánějící vodní pumpu. Rani, oblečený jen v bederní roušce, sešplhal do tmavé čtvercové jámy, aby zjistil, kolik toho včera jeho muži vykopali. Svlékli jsme se do slipů, sevřeli do zubů baterky a začali se po břevnech výdřevy spouštět za ním. Stupně pokrývalo mazlavé bláto a každou chvíli proto hrozilo, že nám ujedou nohy a zřítíme se dolů. Na dně dvacetimetrové šachty bylo po kotníky vody, kdesi zurčel podzemní pramen a plazil se dolem, větvícím se do několika bočních chodeb. V pekelném horku tu několik špinavých postav ve světle olejových lampiček nakládalo do proutěných košů vytěženou horninu.

    Nahoře si zatím domorodí prospektoři chystají svá rýžovací síta. Žlutá kamenonosná hornina illam, plná bahna, se pod jejich krouživými pohyby mění v hrubozrnný štěrk. Muži pak sepnou ruce k modlitbě (prý to přináší štěstí) a začnou se probírat drobnými kamínky. "Skoro v každém sítě se najde nějaký drahokam, ale kvalita bývá různá," vysvětluje Rani a oči mu žhnou vzrušením. "Zatím to stačí jen tak na provoz dolu, ale jednou snad přijde naše chvíle..."Žluté kočičí oko, které jeden z mužů po chvíli vylovil ze svého síta, nám Rani věnoval. Podobalo se zrnku hrachu a temně se třpytilo v poledním slunci. Bezcenný kamínek... Bojovali jsme v tu chvíli s pokušením zapomenout na všechno kolem, zůstat v Ratnapuře a stát se krtky. Třeba by se na nás časem usmálo štěstí. Mělo by podobu modrého safíru, velikosti kachního vejce, nebo spíš rudého rubínu jako dětská pěst?