Malgaši – lidé Madagaskaru

Rýžová polévka nebyla ničím jiným než vodou svařená s připálenou rýží, která se pila ke každému jídlu. Nebylo v ní ani zbla alkoholu a specifickou chuť ocenili jen někteří z nás, ale člověku po ní bylo tak podezřele dobře. . .

Domov Malgašů
Prales Vohimana je součástí posledního většího lesního komplexu, který na Madagaskaru ještě zbývá. Není to prales původní, ale sekundární, tzn. v minulosti již vykácený a znovu obnovený. Na jedné straně sousedí s původním pralesem, který je vyšší a méně hustý a chráněný v národním parku Mantadia – Andasibe. Na straně druhé přechází v holé kopce, tolik charakteristické pro vnitrozemí. Podél řek protkávající celý prales, leží několik malých vesnic, ale i v hloubi pralesa jsou osamocené domky s malými políčky manioku, ananasu a s banánovníky. Tyto vesnice a domky mají své obyvatele – Malgaše.

Původ Malgašů
Oni lidé z Vohimany sice žijí v pralese, ale jejich předkové nebyli s přírodou srostlí lovci, ale zemědělci. Jak vypadalo skromné osídlení Madagaskaru do třetího století před naším letopočtem není zcela jisté, ale výrazná vlna přistěhovalců, která po tomto datu připlula, byla prokazatelně z Indonésie. S Afričany se smísili asi až ve století jedenáctém, a tak vznikla dnešní podoba i řeč Malgašů. Příslušníci vyspělých námořních civilizací začali hned, jak se pobřeží příliš zalidnilo, pěstovat rýži v hornatém vnitrozemí. Pralesa se však báli, byl místem duchů ztělesněných v lemuří podobě. Tomu člověk při pohledu na kulaté oči svítící do tmy a poslechu tklivého lemuřího nářku uvěří snadno. Lemury se tak zřejmě zachránily před vyhubením, protože zabít je znamená strašné neštěstí. Dnes je ohrožuje především ztráta životního prostoru.

Malgaši na duchy předků věří stále a těch cizích, kteří mohou být zlí, se v lese po tmě bojí. Když už musí putovat po setmění, zpívají si. Báli se snad víc než my, a to jsme si museli na dvanáct hodin dlouhou a většinou černočernou noc plnou neznámých zvuků pěkně zvykat.

Nadějná genereace?
Jeden z nejvýraznějších rozdílů oproti minulosti je ten, že Malgašů je stále víc. Však za plaňkovým plotem dřevěné školy neustále povykoval chumel dětí. Nás provázely pokřikem Bonjour, vaza, což mělo znamenat cosi jako nazdar bělochu. Ovšem jak jsme se později dověděli, titul „vazaha“ nebyl určen výlučně bělochům, ale i malgašským zazobancům. Asi to vyjde nastejno. Ostatně v očích vesnické komunity byl prý už i Christopher, dvacetiletý Malgaš vypadající na patnáct, velmi podezřelým živlem, když uměl anglicky a navíc dostal práci jako manager kempu, tedy našeho tříchatičkového kempu o pěti lidech. No, přátelé Američani to se zapojováním místních vzali vážně.

Všechna drobotina však „vaza vaza“ nepokřikovala, všechna také nechodila do školy. V pralese, na stezce do Ambavaňás, jsem často potkávala tři děti - nejmilejší, nejhodnější děti, jaké si můžete představit. Dvě malé sestry chodili s bráškou pro vodu k prameni, tekoucímu z pralesa v dřevěném žlábku. Na provázku si nesli PET lahve, na sobě neměli víc než roztrhané hadříky. Mávali jsme na sebe, povídali si – oni malgašsky a já česky, krásně jsme si rozuměli. Měli zvláštní, silný výraz, jakoby už byli dospělí. Snad odraz nesnadného života v pralese, kde se odmala starají spíš sami o sebe, než aby se o ně starali rodiče. Prý byli menší, než by být měli. Jenom z rýže člověk nevyroste…

Naši průvodci lesem i místní mentalitou
S rozpoznáváním ptačích podob a především hlasů pomáhali nám, českým zoologům, kromě atlasů i dva domorodí průvodci – Virginie a Rakutu. Nebyli to žádní profesionálové, jací pracují v národních parcích. Měli jsme si v rámci zapojení vesničanů do začínající turistiky pomáhat spíše vzájemně. Svoje pralesní zpěváčky naštěstí znali celkem dobře, i když všechno se jim věřit taky nedalo.

S Virginií, která byla naší vrstevnicí, byla domluva trochu obtížná. Naši přátelé Američané z jejího broukavého přikyvování nabyli dojmu, že anglicky docela rozumí, jen se trochu stydí. .My měli však hodně příležitostí přesvědčit se o opaku. I tak jsme se s pomocí naší i její chabé francouzštiny občas něco dověděli. Francouzština se tu ve školách vyučuje stále a ve městě se s ní domluvíte s každým. Drobounká a roztomilá Virginie k nám každý den chodila z asi osm kilometrů vzdáleného domku, kde bydlela s rodiči. Měla sedmiletou dceru, a jak je zvykem skoro na celém Madagaskaru, žádná svatba se nikdy nekonala, protože je to příliš nákladná záležitost. Přicházela pokaždé s jiným originálním copánkovým účesem, které tady letí už pár století. Když cosi podobného vytvářela na hlavě jedné z nás, jenom jsme zíraly na rychlost a šikovnost, s jakou účes na těch neobvyklých světlých vlasech vykouzlila. Ostatně umně pletené košíky a ošatky, kterých byla na každém tržišti barevná záplava, musely být dílem rukou neméně šikovných. Ovšem uvažování měla Virginie trochu nepraktické, a tak po našem odjezdu přibrala k věcem, které jsme jí darovali, ještě všechno, co v kempu našla. Tedy nebylo to skoro nic jiného než lambaván tj. velký mnohoúčelový barevný šátek. Tento byl z hrubé látky, za pár franků z krámku ve vesnici, a nesloužil na rozdíl od jiných jako oblečení, ale jako zástěna na kadibudce. Virginie čekala, až bude kemp prázdný, aby mohla ten poklad ukrást. Ztratila tak poslední zbytky důvěry nešťastných Američanů a tím i práci, kterou by si vydělala na deset lambavánů. A tak s trochou nostalgie vzpomínám, jak se smála děravými zuby a pražila nám kávové boby, které po rozdrcení chutnaly spíš jako černé uhlí. . .

Virginie si však možná spíš oddechla, protože práce obyvatelům pralesa, jak už to v teplém podnebí bývá, asi moc nesvědčila. Náš druhý průvodce, Rakutu, byl chlapík kolem čtyřicítky, s uhrančivě černýma a velice chytrýma očima. Když bylo potřeba někde připevnit síť či cokoli jiného, vždycky nás překvapil nějakým geniálním řešením. Byl opravdu inteligentní a hodně šikovný, proto jsme si marně lámali hlavu nad tím, proč svým hezounkým dětem ani nepostaví postel, aby je v noci na zemi nekousaly krysy. A k tomu nám přátelé Američané líčili, jak donedávna bydlela jeho rodina v boudě 2 x 3 metry, než konečně postavil trochu slušnější obydlí. Přitom materiálu zdarma měl všude kolem habaděj. A byl to Rakutu, kdo postavil naše kouzelné chatrče u řeky Vohimany. Zrovna tak nesnadné bylo pochopit, z čeho většina lidí žije. Pár banánovníků měl sice každý, ale to bylo většinou všechno. Rýže byla levná, tak se asi vždycky nějaká našla. Ale že člověk, který nejí nic jiného než rýži, je po delší době jaksi bez energie, jsme si ozkoušeli na vlastní kůži. Snad i proto bylo pro mnoho Malgašů heslem dne „mouchy, snězte si mě“.

Pralesní pohled na svět
Vzhledem k tomu, že obyvatelé Vohimany neměli skoro nic, byli velcí pohádkáři. A proto když našeho kolegu entomologa někdo viděl „krást“ z pralesa jejich brouky, a zanedlouho potom z Ambavaňás dojíždět do severnějších oblastí, celé Vohimaně bylo jasné, že jel broučky prodat za stovky dolarů a nikdo jim to nedokázal vymluvit. Sice se dál usmívali, ale mysleli si svoje. A z břehu řeky mi, možná na oplátku, ukradli sandály, takže jsem domů po kolejích pochodovala bosa a mluvila přitom dosti neslušně.

Ne že by snad byli lidé nepřátelští. Chovali se k nám velmi mile a vstřícně, vypadali stále veselí. Ale měli svůj pohled na svět, vzděláním takřka nedotčený, a těžko ho někdo mohl měnit, což se asi při obdobných pokusech v různých koutech světa potvrzuje často.