Los Llamos - hra na Američany

Samotný název Los Llamos nám zůstal dlouho utajený. Cestopisy z předchozích let nic takového nezmiňují, Lonely Planet South America tajemně mlčí, a LP Venezuelu nemáme. Postrádáme také dobrou mapu, takže jen odhadujeme, že tato bažinatá oblast na jihozápadě Venezuely leží asi 100 km od hranic s Kolumbií, mezi rameny řek Rio Apure a Rio Arauca.
O čtyřdenním výletu jsme se dozvěděli v cestovateli vyhledávaném hotelu Italia v Meridě (Calle 19, Avenida 3). Původně jsme nabídku hned zamítli, cena 68 USD se nám zdála dost vysoká. Později jsme ale zjistili, že obvyklá cena je kolem 130 USD. Naše denní náklady se vyšplhaly na 10 až 15 USD, ne nadarmo se Venezuela počítá mezi jednu z nejdražších zemí Jižní Ameriky. Po konzultacích s lidmi, kteří se z výletu právě vrátili, jsme se rozhodli pro nás netradiční nabídku přijmout.
Kromě miliónů komárů, vedra na zdechnutí a smradlavých bažin kam až oko dohlédne, nás čekal lov pirani, chytání kajmanu, hledání anakond, projížďka na koních a spousta nádherných neznámých zvířat. Na zájezdu nechyběli ani známí venezuelští průvodci: Polár (nejoblíbenější pivo) a rum.

Účinkující
Brzy ráno, 23. listopadu, vyjíždíme Land Cruiserem směrem ke kolumbijským hranicím. Džíp sdílíme s ještě dvěma amíky, řidičem a průvodcem. Řidič Vincente je ohromný sympaťák, ale jižanský temperament se ve stylu jízdy projevuje. Doma pěstuje asi 60 kohoutů určených ke kohoutím zápasům, které jsou ve Venezuele oblíbeným "sportem". Průvodce Esteban je Němec, snad z tohoto důvodu nemá typickou flegmatickou povahu a snaží se nám hodně věcí vysvětlit, tedy aspoň zpočátku:). Chvílemi se nám sice zdál pod vlivem bůhví čeho, ale byla s ním sranda, a tak jsme mu to odpustili.

Místní speciality
Na desetihodinové cestě jsme zahlédli překrásné obrovské modré motýly, co je u nás prodávají v Praze na Václaváku jako suvenýry, a vánoční růži v podobě velkého keře, který se červená po celý rok. Juka, která u nás dorůstá kolem 1 metrů, tu dosahuje i 15 metrů. Z jejich kořenů se zde připravuje velice chutná příloha podobná chutí, barvou i konzistencí našim vařeným bramborám.
Na zdejších trzích jsme zvažovali nákup místního unikátu – psa Muchiceros. Tento druh se vyskytuje pouze zde, ve vesničce Mucuchies. Jako maličké štěňátko je tento pejsek velice roztomilé klubíčko, dorůstá však do velikosti menšího bernardýna, a i vzhledem je mu trochu podobný. Snáší dobře nepříznivé klima, hlavně zimu a je velmi bystrý a ostrý. Není tedy divu, že je to zde oblíbená rasa. Dokonce sám generál Simon Bolivar vlastnil jednoho z těchto psů. Cena za psa s originálním původem je kolem 80.000-200.000 bol (cca 10 000 Kč). Vesničané je prodávají na trzích, které se konají od pátku do neděle. Při představě, co by z něj za čtyři měsíce vyrostlo, jsme od takového doprovodu na cestě po Jižní Americe pro jistotu upustili :) .
Další zajímavostí je nápoj z Frailejonu, rostliny, která roste ve 46 druzích ve venezuelském státě Merida, dále je zastoupena asi v 18 druzích v Peru a Kolumbii a malých oblastech v Africe. Nejčastěji používaný je výtažek tzv. Červeného Frailejonu, vyhledávaný pro svou vysokou koncentraci účinných látek. Nápoje se užívá k léčbě astmatu, kašle a k vykašlávání. Já sama – astmatička, mám s tímto nápojem velice dobré zkušenosti.
Večer dorážíme do kempu uprostřed mokřin, kde nás vítají mračna hladových moskytů.

Pirani, kajmani, anakondy a jiná zvířena
Hned z rána vyrážíme na lov pirani. Výbavou je nám neznalost, odvaha, „total sun block“, klacek omotaný vlascem, zakončený masivním háčkem, a flák krvavého masa. Z mostu nahazujeme vlasec s návnadou jen pár metrů před sebe. Ta je lehce nesena proudem řeky, takže je velmi dobře cítit každý záběr. Pak už stačí jen najít ten správný okamžik a parádně zaseknout. Musíme přiznat, že zpočátku jsme byli oba dost „volšoví“, ale nakonec se úspěch dostavil a my jsme s Alenkou dohromady nachytali asi deset dravých ryb se zoubky ostrými jak pila. Už se těšíme na večeři. Začíná být nesnesitelné vedro, takže se někteří členové výpravy uchylují do stínu stromů a užívají si přítomnosti přítele Polára.
Odpoledne se bavíme lovem kajmanů a odchytem anakondy. Vypadá to jako scéna vystřižená z amerického filmu.
První scéna: Čtyři džípy plné Američanů a jim podobným se řítí po prašné cestě savanou vstříc novým dobrodružstvím. Každý zatížen nezbytným foťákem, dalekohledem a pivem v ruce. Savanou zní hlasitě Bon Jovi a jeho It is my life.
Další scéna: Místní průvodci se prodírají křovím a nahání chudáka mravenečníka. Na silnici už čeká asi 30 připravených foťáků. Podařilo se, mravenečník vylézá, pózuje fotografům a jde si dál svou cestou.
Při odchytu kajmanů to vypadá obdobně. Hrdinní Američané se fotí s velice dobře svázaným kajmanem a všichni spokojeně pokračují za vrcholem dne - anakondou. Scénář se nemění.
Poslední střih: Místní průvodci, po pas ve vodě, dlouhými tyčemi prošťouchávají dno mokřiny. Jdou v rojnici a vypadají při tom fakt zapáleně. Už jsou na konci mokřiny a anakonda se za chvíli objeví. Teda to je spíš naše zbožné přání… Anakondu, která v této mokřině žila, už zřejmě nebavilo dvakrát týdně mrkat na turisty. Smůla.

Na suchu i ve vodičce
Místní průvodce se v bludišti kanálu a mokřin dobře vyzná. Právě si užíváme výlet na lodi, je příjemně. Během chvíle vplouváme do větší laguny. A už se tu kolem nás prohánějí sladkovodní delfíni. Jsou o něco ošklivější než jejich mořští bratři a mají růžová břicha. O něco dál vidíme spoustu želv, kajmanů a ptáků. Daří se i lov prehistorické želvy. Její ocas připomíná ocas ještěra a pěkně smrdí – i skunk je slabý odvar. Na koních si to odpoledne klušeme mokřinou, plašíme spoustu ptáků, mezi nimi i několik zvláštních orlů s oranžovou čepičkou. Nás průvodce se opět osvědčil - na louce rostou lysohlávky. Bez ostychu sesedáváme, pár si jich dáme a je nám fajn.

Takže jaká byla komerce? Já osobně jsem si to dost užil a zaplacených peněz rozhodně nelituju, Alenka můj názor ne zcela sdílí. Dost záleží na vaší kondici, průvodci a době, ve které se do Venezuely vydáte. Anakondy se prý lépe chytají v období dešťů.
A rozhodně se nezapomeňte vybavit dobrým repelentem. Máme pocit, že nám ubylo slušného půl litrů krve. Teda aspoň některým, že Alenko?