Ledovec Jostedalsbreen a Musikfest v Oslu

Ubytováváme se a uvidíme jak to dopadne. Večer si grilujeme párečky na ohništi ve stylovém srubu. Ještě jsme ani nevylezli ze spacáku a už těsně u nás v prachu cesty „wostře jako břitwa“ brzdí auto. Rozčílená správcová divoce gestikuluje rukama a vyžaduje po nás 160 norských korun za nocleh a použití srubu s ohništěm. Ze spacáku jsme vylézt nestihli a kolem ohniště je takový svinčík, že nemůžeme ani zapírat, že jsme ho nepoužívali. Co se dá dělat, platíme v eurech a bez protestů.

Jostedalsbreen je s výjimkou islandských ledovců největší ledovec v Evropě. Mocnost jeho ledu dosahuje až třista metrů. A právě k němu, respektive k jeho splazu Briksdalsbreen, míříme pěkně po svých. Kyvadlová doprava v podobě koňských drožek je přetížena návalem japonských turistů. Japončíci jsou tak zhýčkaní, že když mají projít kolem čerstvé ještě teplé koňské kobližky, a že jich tady je, zarývají nos do vlastního podpaží. Ti vybavenější dokonce nasazují na ústa a nos nemocniční roušky. Od ledovce vane chlad. Chůze po ledovci je bez maček na botách absolutně nemožná. „Klouže to jako svině.“ Splaz končí v bleděmodrém jezírku po jehož hladině plavou ledové kry. Tak vzhůru do naha a do vody, ať mají Japončíci co fotit. Koupel je sice krátká, hodně bolestivá, ale nakonec příjemně osvěžující. S hřmotem se v dostatečné vzdálenosti nad námi utrhuje lavina. Horolezecké výpravě na ledovci určitě zatrnulo, vždyť i my jsme se lekli.

Následující etapa by se dala už nazvat cestou domů. Ve městečku Lom stavíme na prohlídku Stavkyrkje, dřevěného kostela jako z ruské pohádky Mrazík. Z jedoucího auta na nás pořvávají dva opilí puberťáci. Na noc bivakujeme v kempu v lesíku u dravé říčky. Funguje to celkem jednoduše, z jedné plechové schránky se vyndá prázdná obálka, vloží se do ní peníze za nocleh podle vyvěšeného ceníku. Na obálku se napíše adresa ubytovaných a hodí se do druhé plechové schránky. Nikde žádná recepce, žádný vrátný, nic. Mám takové tušení, že v Čechách by tento systém neobstál.

Přichází k nám totálně opilý chlápek, představuje se jako „Boss kempu“ a zakazuje nám, abychom zde nocovali. „A proč?“ Ptáme se udiveně. „Jsme tady s partou známých a chceme mít kemp jen pro sebe. Nechceme se nechat rušit,“ zní jeho odpověď. „Hoši, tohle snad ani nemůže myslet vážně.“ Rozděláváme si ohníček. Na scénu se vrací Boss a tentokrát už chce od nás jenom nějaký alkohol. Bohužel už nemáme.

Spacáky si rozkládáme kolem ohniště a za doprovodu mihotající záře žhavých uhlíků usínáme. Hlavním tématem večera byla klíšťata, správné téma před nocí strávenou pod širákem v lese.

Noc byla hodně chladná a proto hned po ránu rozděláváme oheň. Pítrse pobolívá v krku. Tintí na tom je podobně. Balíme a vyrážíme směrem na Oslo. Na drsné zasněžené planině překvapujeme početné stádo sobů, které se promenáduje přes silnici. Čím blíže Oslu, tím více cyklistů na silnici. Projíždíme placeným úsekem dálnice, karty neberou, norské koruny nemáme, a tak dostáváme složenku. Situace jako stvořená pro připravené vychytralce.

Oslo, hlavní a s téměř pěti sty tisíci obyvateli i největší město Norska. Zahajujeme pětihodinovou prohlídku města. Spousta lidí všech možných barev pleti. Žebráci, hudebníci, umělci i nejrůznější podivíni. Máme štěstí, nebloudíme. Stánek s coca colu, která se rozdává v nějaké reklamní akci zdarma. U královského paláce předpisová výměna stráží působí místy až komicky. Kousek od přístavu stojí dominanta Osla, radnice a její věže vysoké 63 a 65 metrů. Na nábřeží se koná „Musikkfest Oslo.“ Diváků plno, točí se pivo. Lidé posedávají na lavičkách, ale většinou jsou rozvaleni ve skupinkách na trávě v parku. Reproduktory vyřvávají tak nahlas, až mi to cloumá nohavicemi kalhot do rytmu. „Nevíte kdo teď bude hrát?“ Ptá se blonďatá Norka Tintího. „Nevím,“ odpovídá on. „Ach, promiňte, já myslela, že jste novinář,“ zakončuje dívka rozhovor. Co z toho vyplývá za ponaučení? Že norští novináři jsou zarostlí, špinaví, propocení a s mastnými vlasy. Přesně jako Tintí a vlastně jako my všichni.

Opouštíme Oslo a začíná to být jednotvárné. Dálnice, celnice, Švédsko, dálnice, celnice, přístav, nocleh na trajektu v chodbě mezi kajutami, celnice, Německo, dálnice, celnice a Česká republika. Jedno malé zpestření však ještě nastalo. Při stotřiceti kilometrové rychlosti se nám na dálnici v Německu otevřely zadní dveře u transportéra. Až ke stropu byly zabarikádované bagáží, takže mohlo být ještě veselo, kdyby nám začaly bágly létat za jízdy z auta. Naštěstí to Spído včas zpozoroval a žádný malér se nekonal.

Expedice SCANDAL 2004 skončila úspěšně v neděli 6. června. Během našeho putování jsme ujeli překrásných 8000 kilometrů. „Hoši, mě to Norsko připomíná místama Rakousko.“ „Co blbneš, správně je to přeci obráceně. Rakousko mi místama hodně připomíná Norsko.“ „A proč?“ „Protože Norsko je mnohem hezčí, ne?“