Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > ČR > Ústecký kraj

Lednový výšlap na Radobýl

Milan Silný / 12.07.2008

Do Litoměřic jezdím často a on tam stojí od nepaměti. Nevím proč, ale nikdy předtím mě ničím neupoutal, až nyní. Radobýl, kopec s nadmořskou výškou 399 metrů, téměř holý a skoro z poloviny chybějící. S velkým kovovým křížem na vrcholu. Nepřehlédnutelná dominanta těsně za litoměřickými humny.

Cesta do Litoměřic

Brzy po ránu opouštím město Slaný, silnice jsou mokré a pofukuje chladný větřík. Je leden a podle předpovědi by se dnes měly teploty pohybovat od 7 do 10 stupňů. Vítr fouká přátelsky do zad a chvílemi mám pocit, že mě úplně poponáší. Silueta Českého středohoří na obzoru se přibližuje poměrně rychle a díky větru nemusím vyvíjet žádné nadměrné úsilí. A po chvíli se na obzoru objevuje silueta města Litoměřic a kopce Radobýl, cíle mé výpravy. Cestou se ještě ale na skok zastavuji ve městě Terezíně se stejnojmennou pevností. Pak přejíždím řeku Labe a za chvíli už se proplétám systémem jednosměrných uliček v historické části Litoměřic.

Tvrdá škola přírody

Radobýl dosahuje nadmořské výšky 399 metrů. To není zas tak moc, ale nad údolím řeky Labe celkem vyčnívá. Stoupání na Radobýl začíná ještě v Litoměřicích. S chutí do toho a půl je hotovo. Zpočátku funím do kopce po úzké asfaltové silnici. Když stoupání trochu povolilo, navádí mě žluté turistické značení „do přírody“, na zatravněnou cestu nasáklou vodou jako houba na stírání školní tabule. Šlape se o poznání obtížněji než při stoupání po asfaltce. Dlouhá stébla trávy a bahno se začínají nabalovat na pláště a vše se uchytává v oblasti brzdových čelistí. Ve vyjeté koleji teče z kopce dolů stružka vody z tajícího sněhu. Snažím se jet v ní, aby se kolo od bahnité směsi průběžně omývalo, ale moc to nefunguje. Začínají se objevovat plotny rozbředlého sněhu, který ředí trávu a bahno usazené na kole, a vzniká tak světle hnědá průjmová hmota, která stéká dolů po vidlicích a rámu kola. Moje boty už také nepatří mezi nejčistší, do tanečních by mě s nimi asi nepustili. Vrchol kopce neleží ani moc daleko ani moc vysoko, už to nějak vydržím.

Borec Blbec

Závěrečné stoupání se klikatí vzhůru svahem „cik-cak“ mezi stromy. Stezka je úzká a kamenitá. Chvíli jedu, chvíli tlačím, chvíli kolo poponáším. Povrch stezky je blátivý a boty kloužou. Občas je stezka pokrytá zledovatělým sněhem a boty kloužou ještě víc. Dech se krátí, ale stoupání není dlouhé a vrchol se nezadržitelně blíží.
Kolem poledního jsem po 53 najetých kilometrech na vrcholu. Fouká docela ledový vítr, přesto tady nejsem sám. Dvě maminky a šest dětí jsou na Radobýlu na výletě. Klučina, věkem tak do třetí třídy, si mě všimnul jako první, loktem drcnul do svého vedle stojícího vrstevníka a bradou mlčky ukázal na mě. Ze mne sjely jejich oči na kolo opřené o vrcholový kříž, pak se podívali významně mlčky po sobě a měli ve všem úplně jasno. Jediný, kdo z jejich pohledů a mimiky nic nevyčetl, jsem byl já. Buď jsem v jejich očích borec anebo blbec, obojí si je docela podobné a vyzvídat na nich moc nehodlám, abych nebyl zklamán. Takhle můžu žít v domnění, že mě mají třeba za borce.

Tajemná podzemní továrna

Stojím na vrcholu a bezvýsledně přemýšlím. Každý kopec má nějaké své Nej, ale u Radobýlu mě žádné nenapadá. Kopec s nejromantičtějším názvem? Asi ne. Nejvyšší kopec Litoměřic? Leží spíš za litoměřickými humny než ve městě. Nejtajemnější kopec České republiky? Pod Radobýlem se nachází „B5-Richard I-VI“ neboli supertajná několikapatrová podzemní továrna Richard, kterou za druhé světové války využívali nacisté pro zbrojní výrobu a těsně před koncem války všechno s německou důkladností zaminovali. Odhaduje se, že délka chodeb podzemního komplexu dosahuje přes 100 kilometrů a poté, co se po válce ztratila v podzemí celá jedna rota Rudoarmějců, bylo nebezpečné mapování a odminování továrny zastaveno. Dostupné plány zobrazují asi jenom jednu čtvrtinu všech podzemních prostor. Háček je v tom, že továrna Richard leží více pod sousedním vrchem Bídnice než pod samotným Radobýlem, takže ani tohle Nej moc nesedí.

NEJ kopce Radobýl

Z vrcholu je nádherný výhled na okolní kopce Českého středohoří, na Žernosecké jezero s několika ostrůvky, na řeku Labe a úrodnou rovinu v jejím okolí i na město Litoměřice. Možná právě kvůli nádherným výhledům se sem vydal hledat inspiraci pro svou báseň i Karel Hynek Mácha. Jak si tak lelkoval na vrcholu, čučel do krajiny a čekal, až ho osloví Múza, spatřil něco, co se mu stalo osudným. Svými slovy to následně popsal takto:
„Večer jsem ležel na Radobylu v neděli, na jednom velkém vrchu za Litoměřicema, už bylo tma a v tom vyšel v Litoměřicích oheň. To jsem viděl s toho vrchu. Tak jsem běžel honem do Litoměřic, asi třičtvrtě hodiny jsem měl co běžet, než jsem tam doběh, a přece jsem byl jeden z nejprvnějších u ohně. To byl ale oheň. Jedenáct stodol, samé obilí, najednou hořely, a vítr do toho foukal až hrůza.“
V tento moment se znalci historie dělí na dvě skupiny. První skupina se přiklání k variantě, že se Mácha uřícený od dlouhého běhu k ohni napil studené vody, čímž si přivodil zápal plic, na který následně zemřel. Druhá skupina zastává názor, že se Mácha po vysilujícím běhu napil vody, která byla infikovaná, čímž si přivodil tyfus, kterému záhy podlehl. Ať to bylo, jak to bylo, Karel Hynek Mácha zemřel a podle tehdejší úřední zprávy byl oficiální příčinou úmrtí „Brechdurchfall“, neboli průjem a zvracení. Z toho mi jasně vyplývá, že se návštěva Radobýlu stala Máchovi osudnou. Kdyby nešel na kopec, neviděl by hořet stodoly, neběžel by pomoci hasit, nemusel by se občerstvovat vodou a nezemřel by. Místo toho mohl v klidu sedět v hospůdce u piva dumat nad druhým dílem Máje a být v pohodě. A proto je Radobýl „Nejosudovější kopec básníka Máchy“. A mám to. Jsem spokojen a můžu zahájit sestup někam do Litoměřic na oběd.

Hladový a sám

Po rychlém blátivém a mokrém sjezdu mám hrudky bláta úplně všude, přes brýle pomalu nevidím a v ústech mezi zuby mi křoupe. Z kola vydloubávám bahno klacíkem a sebe čistím zběžně rukou, abych nepřišel do restaurace jako úplné prase. S hlady kručícím žaludkem prohledávám kapsy, vysypávám obsah batohu na zem, ale peněženku nikde nevidím. Říká se: „Bez peněz do hospody nelez,“ jenže já nemám ani žádnou tatranku, nemám sebou vůbec nic k jídlu. Co teď? Naposledy jsem snídal a trápit se dalších padesát kilometrů domů bez jídla se mi moc nechce. Nouzové řešení a záchranná varianta se jmenuje Křesín. Tahle vesnice leží asi třicet kilometrů od Litoměřic a to snad ještě ujedu. Ostatně nic jiného mi stejně nezbývá. V Křesíně mám babičku, babička má jídlo a jídlo je to, co potřebuju. Lepší řešení mě nenapadá.