Mekong - laoská tepna života

Do Chiang Kongu jsme dorazili na přelomu listopadu a prosince 2006 z thajského Chiang Mai. Druhý den ráno asi v 8 hodin si u snídaně zamlouváme ubytování v naší plánované zastávce v Pak Bengu v Laosu, kam bychom měli dorazit až potmě, a tak si tím ulehčujeme starosti s hledáním ubytování. Odjezd se oproti původním 9 hodinám ranním zpožďuje, ale nakonec odjíždíme na korbě pick-upu k celnici na thajské straně řeky. Odtud přeplujeme Mekong na velmi chatrném člunu a jdeme na Laoskou celnici v Huai Xai. Naše předpoklady, že na stejném člunu pojedeme celou cestu se nakonec nepotvrdili, za což jsme byli neskutečně vděční až když jsme po několika kilometrech cesty proplouvali divočejšími partiemi řeky. Z pasové kontroly na laoské straně nás převezl pick-up do místního přístaviště. Zde nás čekala další pasová kontrola a další čekání. Nakonec vyrážíme ve 12 hodin, místo v původně avizovaných 9! Jedem tzv. slowboatem což je asi 30 m dlouhý, zastřešený člun s centrální uličkou uprostřed a dřevěnými lavicemi po stranách. Máme před sebou takřka 300 km a dva dny plavby. Posádku lodi tvoří téměř výhradně zahraniční cestovatelé. Jedou tu s námi lidé různých národností skutečně z celého světa. Zajímavé je, že se však rapidně zvýšil věkový průměr všech cestujících v porovnání s podobným cestováním např. v sousedním Thajsku. Laos je zřejmě pro mladší, dosud nepříliš zkušené, cestovatele přeci jen asi trochu odrazující vzhledem ke své chudobě a politickému zřízení.
Okolí řeky má v prvních kilometrech po vyplutí z Huai Xai spíše rovinný charakter. Řeka je v těchto místech široká až 300 metrů. V době naší plavby byl navíc o dost nižší stav hladiny oproti období monzunu. Vyšší kopce se objevují až ve větších vzdálenostech od břehu. Pomalu se z břehů vytrácejí domky a chatrče místních obyvatel a nastupuje všudypřítomný monzunový prales. I když slovo všudypřítomný není asi zcela na místě, protože na četných místech jsou ještě patrny stopy po plošné těžbě dřeva. Po několika kilometrech a hodinách cesty se však charakter okolní krajiny začne radikálně měnit. Řeka se začne výrazně zužovat a protéká úzkými soutěskami. Po stranách koryta vystupují z vody ostré skalnaté výběžky a v některých místech se na hladině tvoří obrovské víry. Při pohledu na ně jsme opravdu rádi, že sedíme ve větší lodi než v té, kterou jsme pluli na Laoskou celnici. Představa toho být vtáhnutý takovým až 6 metrů širokým vírem někam do hloubky nás zrovna moc neoslovila. Příkré svahy soutěsek jsou většinou porostlé hustým a jistě stěží proniknutelným pralesem. V takovýchto zúžených místech jsou na říčních náplavech dosti patrné stopy po oscilacích výšky hladiny vody. Nejvyšší úrovně jsou patrny i ve výškách přes 15 metrů nad současným stavem hladiny. Celou cestu má barva vody v Mekongu sytě hnědou barvu, která je způsobena unášenými mikročástečkami půdy. Cestou se pravidelně zastavujeme u několika malých osad tvořených malým množstvím chýší místních obyvatel. Téměř u každé takové zastávky se do naší lodě nahrne několik malých prodavaček téměř čehokoli a snaží se přesvědčit  posádku, že určitě potřebuje právě jimi nabízené zboží.
Do Pak Bengu dorážíme skutečně až večer a je již tma. Po vystoupení z lodě nás začnou okamžitě oslovovat místní nahaněči a nabízet odvoz, ubytování a dokonce i marihuanu. My jdeme do námi objednaného guesthausu a zde nás čeká šok. Před odletem nám jeden náš známý barvitě líčil jak mu v tomto „městě“ lezly krysy v noci po moskytiéře. Okamžitě si zde začneme vybavovat jeho popis toho místa a jen velmi neradi si začínáme připouštět, že jsme skutečně přímo tam. Je to starší dřevěné stavení ve kterém téměř nefunguje elektřina a tak se svítí svíčkami. Pod dveřmi je obrovská škvíra a na záchodě na mě ze stropu koukala asi 40 cm dlouhá ještěrka či co. Krysy se naštěstí přes noc nedostavili, a tak jsme si dost oddechli.
Druhý den ráno odjíždíme trošku větší lodí a netušíme co se stalo přes noc s tou ze včerejška. Nad hladinou se ještě chvíli drží mlžný opar, který se s přibývajícím časem pomalu rozpouští. Toto ráno je asi nejchladnější za celou naši cestu po jihovýchodní Asii. Dokonce si musím vzít i mikinu, což mi připadalo po tropických vedrech v Bangkoku či Chiang Mai neuvěřitelné. Okolí řeky se již téměř nemění a tak dál proplouváme úzkými soutěskami a obdivujeme neporušenost místního pralesa. Občas se na břehu mihne nějaký druh divokého skotu a dokonce jsme zahlédli i dva slony. Lodní motor je však dosti hlučný a tak většina divokých zvířat okamžitě mizí v husté džungli ještě dříve než se stačíme přiblížit. Opět se zastavujeme na několika spoře obydlených místech a několik lidí vždy nastoupí a několik loď opustí. Při jedné takové zastávce se však cosi stane s naším motorem. Opakovaně odmítá na nastartovat a kapitánovi nepomohou ani rady snad půlky cestujících, kteří se k němu hned seběhli. Zůstali jsme tak vlastně uvězněni uprostřed džungle s srdci severního Laosu. Nic příjemného. Naštěstí tato situace netrvala dlouho a panika nestačila ovládnout mysl a chování většího počtu pasažérů. Připlula totiž další loď a tak jsme pouze přelezli na druhou palubu a jelo se dál. Na této lodi však již nebyly žádné lavičky a tak jsme si jen tak lehli na dno. Nakonec to vlastně byla příjemná změna, protože několikahodinové sezení na tvrdé dřevěné lavici se mi již pomalu začalo zajídat.
Zároveň se setměním připlouváme do Luang Phrabangu a zde naše dvoudenní plavba po úžasném Mekongu končí. Tuto část naší cesty z Thajska přes Laos do Kambodži můžeme zcela oprávněně označit jako jeden z jejích vrcholů.