Krvavý ráj

Naše měsíční putování opuštěným údolím himálajské řeky Zanskaru skončilo v Ladakhu, oblasti nazývané "Malý Tibet". Nedaleko buddhistického kláštera Lamayuru jsme navečer unavení a hladoví stopli vojenský náklaďáček. "Do Šrínagaru? A to se nebojíte o život?," ptal se s údivem snědý indický oficír.

Po několika hodinách jízdy horskou silničkou se okolní svět prudce změnil. I když to podle mapy byla stále stejná Indie, jako bychom vjeli do jiné země. Buddhistické kláštery obklopené záplavami modlitebních vlajek vystřídaly štíhlé věže mešit a zahalené postavy žen v černém. V ulicích města Kargilu se nad žhavým uhlím opékaly lahodně vonící muslimské kebaby a z minaretu se ozývalo volání muezina, zvoucího k večerní modlitbě.

JAK SE LOVÍ TERORISTA
Napětí a nenávist jsem poprvé ucítil při ranní cestě autobusem. Visely ve vzduchu všude kolem a od té doby jsem se jich už v Kašmíru nezbavil. Nebyla to klidná jízda. Autobusu plnému muslimů v turbanech se každou chvíli postavil do cesty hlouček mužů v uniformách a se samopaly přes prsa. Hovor a smích uvnitř okamžitě ustal a hlídka kontrolující doklady procházela v hrobovém tichu doprovázena mrazivými pohledy cestujících.

V poslední horské vesničce pod sedlem Zoji La stál už týden jarní zásobovací konvoj, spojující Ladakh se zbytkem Indie. Byl první tohoto roku. Před několika dny projely náklaďáky z vnitrozemí do hor, pak ale bouře znovu zasypala sedlo sněhem. Desítky aut teď čekaly, až jim sněžné frézy a dynamitové nálože uvolní zavátou cestu zpátky dolů do Indie. "Před dvěma lety přišla sněžná vichřice," vyprávěl Ali, řidič, která nám za mírný bakšiš slíbil odvoz do hlavního kašmírského města Šrínagaru. "Kamarády v několika autech to chytilo nahoře v sedle. Našli je až na jaře."

Chudák Ali netušil, do jakých potíží se kvůli nám dostane. Hlídky stály totiž všude a my byli jako cizinci velice podezřelí. "Nejsi náhodou pákistánský terorista?", zněla pravidelně první otázka. Co se na to dá odpovědět? Vojáci nás pak vyzkoušeli, jestli známe nazpaměť svá jména a data narození. Byla to dost nesmyslná buzerace, protože naše batohy je vůbec nezajímaly. Kdybych si s sebou vzal do Kašmíru atomovou pumu, nikdo by si toho nevšiml. Občas byly ale prohlídky docela zábavné: šarže jsou jak známo všude na světě stejné a vtipy o policajtech, kteří neumějí číst a psát mají zřejmě v Indii reálný základ. Když první z nich pečlivě zkoumal naše pasy vzhůru nohama, smáli jsme se. Při dvacátém zapisování do kontrolní knihy už ale legrace končila. Nezbylo, než abychom se zabavili sami. Do kolonky "BYDLIŠTĚ" jsme proto napsali snad všechna sprostá slova v češtině, která nás v tu tesknou chvíli daleko od domova napadla.

VÁLKA NA STŘEŠE SVĚTA
Proč se vlastně v Kašmíru střílí? A tuší to ještě vůbec někdo? V kašmírském údolí žíjí odnepaměti muslimové. Roku 1819 jej ale dobyl sikhský panovník Randžít Singh a vyhlásil zde samostatné knížectví. Když se pak roku 1947 Indie dělila na muslimskou a hinduistickou část, chtěl si Radžítův potomek maharádža Hari Singh uchovat nezávislost. Pákistánské horské kmeny, které zemi vzápětí napadly, jej ale donutily zavolat na pomoc posily z hinduistické Indie. Kdyby tehdy pákistánští vojáci neztráceli čas rabováním, mohli mít dnes možná Kašmír celý. Takhle ale stačili obsadit jen menší část země. Válečný konflikt posloužil Indům k obsazení zbytku Kašmíru a od té doby se odtud nehnuli.

Kašmírští muslimové se s násilným rozdělením své země a přičlenění její největší části k hinduistické Indii nemohou smířit. Většina z nich sní o nezávislém státě, menší část by se ráda spojila s Pákistánem, který sem prý přes hranice vysílá dobře vycvičené záškodnické bandy a dodává separatistům zbraně. Kašmírské ohnisko nestability dnes ohrožuje celý svět, protože oběma na smrt znepřáteleným velmocím se chvěje prst na jaderné spoušti.

Na většině map Himálaje objevíte přerušovanou červenou čáru - nikdo totiž pořádně neví, kudy vlastně v Kašmíru vedou hranice. Linie klidu zbraní, vytyčená v roce 1949 vyjednavači z OSN, se uprostřed zasněžených himálajských štítů často posouvá. V pustých horách doutná už desítky let tajná válka. Speciální horské jednotky ozbrojených indických a pákistánských alpinistů v ní bojují o strategická skaliska a ledovce. Nejvíc životů má prý na svědomí výšková nemoc, laviny a vichřice.

STRACH NAD MĚSTEM
Na první pohled vypadá ve dne Šrínagar jako obyčejné město. Člověk si jen musí odmyslet všudypřítomné vojáky v neprůstřelných vestách, zátarasy z ostnatého drátu, pytle s pískem, bunkry a kulometná hnízda. Před pár lety bývalo překrásné kašmírské údolí magnetem západních turistů a výprava do Indie byla bez jeho návštěvy nemyslitelná. V okolí Šrínagaru totiž vládne věčné jaro. Na rozdíl od plání střední Indie se mu vyhýbají smrtící vedra i deštivý monzun, v okolních kopcích se dají podnikat báječné horské treky a kašmírští muslimové jsou fantasticky pohostinní. Na šrínagarském jezeře Dál můžete bydlet v romantických hausbótech, kouřit laciný hašiš, chytat ryby a lenošit v barevných Šalimarských zahradách plných květin. Kašmír byl proto až donedávna rájem na zemi.

"Ještě před patnácti lety to tady žilo celou noc. Pak odtud ale Indové vyhnali turisty. Udělali to schválně, abychom pochcípali hlady," zlobil se majitel jediné otevřené restaurace na břehu šrínagarského jezera. V jeho lokále jsem byl jediným hostem a on se mi před chvílí omlouval, že nemá na jídelníčku skoro nic. Hostů prý je málo a maso by se mu zkazilo. Stažené rolety okolních starožitnických krámků svědčily o tom, že ani jim kšeft právě nekvete.

Proč se sem běžní turisté bojí jsem se přesvědčil hned první noc. Po západu slunce jsem se vracel pustými ulicemi na hausbót, když ozval ostrý kovový zvuk. Sotva jsem si uvědomil, že tak nějak asi zní natahování závěru kulometu, proťal tmu záblesk reflektoru. "Stůj! Kdo tam?" křikl kdosi. Chvíli jsem mžoural do oslepujícího světla. Pak se mi povedlo vysypat ze sebe anglicky cosi o tom, že jsem neškodný cizinec mířící do pelechu, který bohužel netuší, že ve městě platí stanné právo. Postavy v uniformách mne prošacovaly a kužely bílého světla si mne podávaly od bunkru k bunkru až k hausbótu. Na dobrou noc ke mně pak do spacáku zdáli zazněla série výstřelů.

HAZRATBALSKÉ DRAMA
Bělostné mramorové zdi šrínagarské mešity Hazratbal byly celé posekané od kulek. Voják hlídající u zátarasu si nás nedůvěřivě prohlížel. "Indové tu chtěli zničit posvátný Prorokův vous, kus naší historie," vyprávěl mi ráno s nenávistným ohněm v očích majitel hausbótu. Co se vlastně tehdy v mešitě semlelo se dodnes přesně neví. V indických novinách se dočtete, že se tu zabarikádovali ozbrojení teroristé s rukojmími. Kašmírští muslimové naopak tvrdí, že tu jejich bojovníci za svobodu bránili ohroženou svatou relikvii. Hazratbalská krize trvala měsíc. Vzbouřenci se nakonec vzdali a indická vláda jim za to prý zaručila beztrestnost. Bála se opakování masakru v Amritsaru, za který ji před lety odsoudil celý svět.

Seděl jsem před mešitou na břehu jezera Dál a přemýšlel o tom, kde je vlastně hranice mezi terorismem a bojem za svobodu. A existuje vůbec, nebo záleží jen na úhlu pohledu? Indie vidí v Kašmíru část svého území, kterého se nehodlá vzdát. Má pravdu. Kašmířané vidí v Indii okupanta a vyhlásili jí proto svatou muslimskou válku džihád. I oni mají pravdu. Pákistánská vláda mluví každou chvíli v Ženevě o porušování lidských práv v Kašmíru. Ministerská předsedkyně Benazir Bhuttová prý dokonce chtěla po USA, aby se v Kašmíru zasadily o jejich dodržování. "Protože tam ale není nafta, Američany to vůbec nezajímá," napsal pákistánský list Weekly pulse. I on má možná kus pravdy.

V pákistánských novinách se píše o tom, že indická armáda přepadá při pátrání po "osvobozeneckých silách" muslimské vesnice, krade, znásilňuje a nechce prý do Kašmíru pustit inspektory nezávislé organizace Amnesty international. V indických novinách se pro změnu píše o tom, že Pákistán do Kašmíru vysílá zabijáky z afghánské války a separatisté vypalují hinduistické vesnice a policejní stanice.

Neviditelná a nepochopitelná válka je na obou stranách stále víc bojem proti nevinným civilistům. Jen během posledních pěti let jich prý bylo v zemi zabito 1200. Časté jsou únosy západních turistů. Aby upozornili svět na kašmírský problém, uřízli muslimové jednomu z nich hlavu. Taky řešení.

V ZAJETÍ OSTROVA
Hasan, muslimský kluk který unesl mě, neuměl anglicky ani slovo. Chytal na břehu jezera Dál ryby. Když jsem přišel blíž, usmál se, ukázal na sebe prstem a řekl jméno. Udělal jsem to po něm. Pak hodil prut do loďky a pokynul, abych nasedl.
Jeho rodina bydlela v dřevěnném domku na miniaturním ostrůvku. Měli tu dvě krávy, pár kachen a plovoucí zeleninovou zahradu z rákosových rohoží. Otec, matka a osm Hasanových sourozenců mi jeden po druhém potřásli rukou. Pak mě usadili na kobereček do parádního pokoje pod vyšívaný obraz Mekky. Ze zajetí jsem byl propuštěn teprve poté, co jsem vypil konev čaje s mlékem a spořádal mísu koláčků. Hasan mě naložil do loďky a na břehu mi ještě jednou stiskl ruku. Uklonil se a beze slova zmizel v zátoce.