Království zadávené penězi

    "Nesnaž se měnit Nepál. Hory jsou tady proto, aby změnily tebe," říká staré nepálské přísloví. Bohužel už ale dávno neplatí. Kdysi hrdé himálajské království se totiž otevřelo turistům natolik, že tu jejich boty zašlapaly do země co se dalo.

    První věc, kterou si musíte po příjezdu do nepálského hlavního města Káthmandú zařídit, je zaplacení "trekking permitu", jakéhosi vstupného do hor. Pokud jej nemáte, pošlou vás policejní hlídky bez pardónu zpátky. Trekové povolení, opatřené vaší fotografií, je důležitý dokument. Opravňuje vás totiž k tomu, abyste po přesně určené trase za přesně určený počet dnů obešli přesně ty himálajské kopce, které jste si dole ve městě zaplatili. S povolením v kapse stoupáte vstříc horám a dobrodružství. Stále přitom čekáte, kdy už konečně skončí záplava hotýlků a hospod, odkud na vás v pravidelných intervalech vybíhají překřikující se nadháněči a agresívní komanda prodejců suvenýrů. Nedočkáte se.

   Američané a Němci vyzbrojení dalekohledy a turistickými paraplíčky si v Nepálu nemohou všudypřítomnou péči vynahradit. Doprovázeni najatými domorodými nosiči a průvodci se rozvážně sunou od hotelu k hotelu, pokřikují na sebe své "wonderfull!" a na verandách horských hospůdek splachují únavu vychlazeným lahvovým pivem. V legendárním základním táboře horolezců pod Annapurnou se pak s cepínem v ruce vyfotografují v pozici pokořitele Himálaje. I oni si přece svým namáhavým výstupem po vydlážděném chodníčku vysloužili kus slávy Hillaryho a Messnera.

TRAGICKÁ KRÁLOVA CHYBA
   Od doby, kdy se roku 1869 tehdejší premiér Ráma vyhlásil dědičným panovníkem, byl Nepál sto let uzavřeným královstvím. Cizinci sem neměli přístup. Izolace země byla tak dokonalá, že sem nevedly cesty a první králův automobil musel být do Nepálu přinesen přes hory na zádech nosičů.

   Teprve v padesátých letech našeho století dostaly první západní horolezecké expedice od krále povolení ke vstupu do hor. V šedesátých letech objevili malou zemičku pod Himálajem američtí hippies. Svobodomyslné děti květin sem přilákal vysoce kvalitní hašiš, módní hinduističtí svatí mužové a fantasticky laciné živobytí.

   V patách hippies šli turisté. A stalo se, co se stát muselo: turistické peníze v Nepálu odpálily hrozivou populační explozi. Po staletí žilo v horských vesničkách jen tolik lidí, kolik jich chudá kamenitá políčka uživila. Díky přitékajícímu cizímu bohatství si ale Nepál rychle začal žít nad poměry - za posledních třicet let se počet jeho obyvatel zdvojnásobil. Jenže co se stane, až jednou módní treková vlna pomine a všichni ti západní výletníci se jako poslušné stádo přesunou za jiným cílem, který jim vsugerovaly barevné katalogy cestovních kanceláří? Kolik lidí pak pomře v nepálských horách hlady?

UMÍRAJÍCÍ HORY  
    Úzkým údolím, které vede do základního tábora pod Annapurnou, projde ročně asi třicet tisíc západních trekařů. Ta spousta lidí samozřejmě spotřebuje spoustu jídla a palivového dřeva. Jen na uvaření jídla pro turisty prý padne v jediné vesnici s několika hotýlky hektar panenského rododendronového pralesa ročně. Podle některých ekologických studií prý rozvrat křehkého himálajského ekosystému už překročil nevratnou úroveň.

   "Dej mi pero, dej mi bonbon!," pokřikují na mne na každém kroku nepálské děti. Za fotografování nekompromisně požadují bakšiš. Bohatí turisté, léčící si v chudé asijské zemi nabubřelou dobročinností své vlastní komplexy, vychovali v Nepálu celou generaci profesionálních žebráků. Tyhle děti přitom nemají hlad. Žebrají jen tak, ze sportu. 

   Na stěně Sidiho horského hotýlku se skví obrovitý rudý srp a kladivo. "Svrhneme boháče a jejich půdu rozdělíme lidem," vysvětluje bojovně Sidi a chlubí se legitimací Jednotné nepálské marxisticko-leninské strany. Varujeme ho, že mu pak jeho hotýlek seberou a on že skončí jako kapitalistický podnikatel v kriminále. Nevěří. V zemi, kde tři čtvrtiny obyvatel neumějí číst a psát, sní Sidi svůj blouznivý sen všech naivních chudáků světa.

   Průměrný roční příjem na hlavu je v Nepálu pouhých dvě stě dolarů a království pod Himálajem tak patří mezi deset nejchudších zemí světa. Hlavním motorem nepálské ekonomiky tu jsou turistické peníze. Zisky z turistiky jdou především na stavbu nových a nových hotelů. Na řadě míst už dnes hory připomínají centrum Bratislavy. Jenže bohaté cizince dnes začíná z Nepálu vyhánět právě nadbytek turistů a nedostatek dobrodružství. "Musíme přestat sedět na zadku a věřit, že nám bude Everest přinášet peníze navěky," varuje v novinách šéf místní hotelové asociace pan Shakya. "Je třeba okamžitě začít se silnou reklamou a marketingem, jinak mám turisty přetáhnou hory v Indii, Pákistánu a Thajsku!"

   Představte si ale dobrodružství uprostřed nejdivočejších hor planety, které vám nabídne úlisný manažer s kravatou... V Káthmandú už dnes existují cestovky, jejichž horští průvodci vás za několik desítek tisíc dolarů připojí na kyslíkovou lahev a doslova "vynesou" na vrchol Mt. Everestu. Svět devalvuje, marketingové "dobrodružství" ztrácí smysl.

   Seděl jsem v hospůdce na náměstí Durbar v centru Káthmandú a snažil se zahnat výčitky svědomí. Nedařilo se mi to. I když jsem si na rozdíl od ostatních západních turistů odpustil uprostřed hor teplou sprchu (na ohřátí vody by padla půlka stromu), i když jsem nerozdával dětem propisky a cukrovinky a neodhazoval v horách papírky, stejně jsem téhle krásné zemi ublížil. Už jen tím, že jsem se vůbec do Nepálu vypravil, jsem přispěl k jeho zničení.