Kolo - černý pasažér

    "Ano, kola můžete vzít s sebou do autobusu, jen musí být ve speciálním vaku pro přepravu kol..", přesvědčila mě zaměstnankyně nejmenované cestovní kanceláře o bezproblémové přepravě kol v autobuse. "Ne, ty kola nepojedou", překvapil mě svým suchým konstatováním řidič mezinárodní linky Praha - Řím, která má na našem trhu monopolní postavení v přepravě osob do Itálie. "Bez kol nejedem", bylo naše okamžité a spontánní rozhodnutí. "V prostorách pro zavazadla je místa dost", snažila jsem se oponovat. "V Brně mi přistoupí dalších 20 lidí a kam dají zavazadla oni?", odsekl řidič. V autobuse bylo 8 volných sedadel, vnitrostátní přeprava je u mezinárodních linek zakázána. Nevzdáváme se. "Podívejte, já nemůžu porušit jízdní řády a předpisy. Jestli je chcete porušit tak si o tom promluvte s mým šéfem." "Dejte nám číslo na šéfa", bojujeme. Lidé v autobuse si na nás začínají ukazovat a ťukají přitom na hodinky. Již 10 minut máme být na cestě. Šéf je neústupný. Naše argumenty o prodavačce jízdenek, která nám poskytla pro nás osudovou informaci, nezabírá. 

    Kde teď tady na Florenci necháme kola, nebo necháme propadnout jak autobusový tak lodní lístek? Po 10 minutách bouřlivého a o asertivitu se snažícího telefonátu dosahujeme kompromisu. Kola jedou s námi do Brna, tam se uvidí, kolik přistoupí lidí (20?) a jaká budou mít zavazadla. Souhlasíme, nasedáme. Někteří lidé v autobuse nás litují, jiní po nás hází krvavé oči. Cesta do Brna utíká rychle. Zahříváme mobilní telefon sháněním brněnského domorodce, který by se nám v případě nezdaru postaral o kola v Brně. Máme štěstí.

    Přijíždíme do Brna. Nástupiště - je na něm cca 20 lidí, ale neodhadneme kdo jede a kdo se jen loučí. Zavazadla - přiměřená k jedné osobě. Vystupujeme a pomáháme kola vyndat. Hledáme sebemenší skulinu pro uložení zavazadel. Pomáháme řidiči srovnávat zavazadla. Poslední taška...a teď kola. Je to jasné, vejdou se… Obtelefonovaný obětavý člověk, který na nás v Brně čekal, nám mává. Evidentně si oddechl. S pocitem vítězství nasedáme zpět do autobusu. Ostatní cestující nám to přejí. Ale vyjde nám to tak i na zpáteční cestě?

    Tahle černá můra našeho jinak fantastického pobytu na Korfu nás začala trápit až těsně před odjezdem domů. Nechtěli jsem si pobyt nijak kazit, ale bylo třeba vše dopředu promyslet. Při zpáteční cestě jsme v Benátkách 2 horská kola rozmontovali do šroubků, nacpali je do vaku, obsahy batohů (2*60 l) nacpali do skulin v rámech kol. Výsledkem byla dvě zavazadla, která o pár centimetrů (2-3) přesahovala povolené rozměry (30*60*100cm, 20 kg). Během večera se na Piazale Roma začali shromažďovat další cestující do Čech. Trochu jsme se uklidnili, při pohledu na jejich zavazadla typů lodní kufr a počet zavazadel na osobu jsme měli pocit, že problémy mít tentokráte ani nemůžeme a nebudeme.

    Výsledek našeho balícího snažení však řidič neuznával. Ačkoliv jsme měli každý pouze jedno zavazadlo, nedočkali jsme se jiných slov než "kola neberu". Nechápali jsme. Proč? Snad mu bily do očí tvary ráfků kol, prosvítající skrz vak, snad jsme byli po pobytu v Řecku příliš snědí.. "Nejsem blbej, vidím že je v tom kolo.", dolítla k nám další urážka našich zavazadel. Stáli jsme jako přibití a koukali na druhého řidiče jak s úsměvem nakládá již třetí zavazadlo dlouhovlasé blondýnky. "Má právo na jedno zavazadlo předepsaných rozměrů, druhé snad pouze pokud se vejde, a to ještě za příplatek 120 Kč!" brumláme si pro sebe. "Co koukáte? Kola neberu, říkám to jasně! Nebo mám vzít metr a přeměřit si ta Vaše zavazadla?", dokončuje řidič svoji řeč. Narážku na počet a objem zavazadel již zmíněné blondýny jsem spolkla. Je 23 hodin, z časových i finančních důvodů tady o 3 dny déle prostě zůstat nemůžeme. Nastupuje již dříve použitá asertivní metoda typu "už to víckrát neuděláme a my za to nemůžeme, to ta paní v cestovce". Nic. Zavírají se prostory pro zavazadla. Stojíme před autobusem a nevěříme. "Tak co vy s těma kolama?"ptá se druhý řidič. "Tak si nastupte, snad to vyjde. Když Vás vzali sem tak Vás tu přeci nenecháme". Je to jako ve snu. Doslova házíme kola, tedy zavazadla, do autobusu a usedáme na rezervovaná místa. Už jen čekáme kdo všechno a s čím vším nastoupí na dalších italských zastávkách. Nikdo nic neříká, nikdo nás nevyhazuje. Plujeme dvoupatrovým autobusem nocí a promítáme si v hlavě ty nejhezčí zážitky z Korfu.

    Příště je to jasný - s koly jedině letět. I když, to se Vám ještě nestalo? Vy jste ještě nečekali na letišti celou noc než Vám druhý den MOŽNÁ přiletí zavazadla? Snad někdy příště.