Kanada versus Québec

Samozřejmě není možné všechny obyvatele Québeku házet do jednoho pytle. Jejich mínění stejně jako přízvuk se liší ve velkých městech, jakými jsou Québec city a Montréal, od oblastí na pobřeží či severně od řeky Svatého Vavřince. Přesto skoro na každém domě vlají modrobílé quebecké vlajky, zřídkakdy však červenobílé kanadské. Québečané jsou hrdí na to, že jsou Québečany.

Jazykové hrátky

Na letiště v Montréalu mi přijeli naproti přátelé, aby mě odvezli do přibližně 250 km vzdáleného města Gatineau, jakéhosi předměstí Ottawy, hlavního města Kanady. Gatineau je ještě v provincii Québec, ale většina jeho obyvatel pracuje či studuje v Ottawě v Ontariu. Proto zde většina Québečanů mluví plynně anglicky, na druhou stranu v Ottawě se francouzsky domluvíte zřídka. Nicméně cestou do Gatineau jsme na quebecké straně míjeli silniční značky ve francouzském jazyku, při krátkém projíždění Ontariem byly v obou jazycích. A s podobnými paradoxy se setkáváte v Québeku skoro všude.

Smíšené rodiny

Dalším příkladem je rodina jednoho z mých přátel. Jeho maminka pochází z Vancouveru a otec ze severu Québeku, kde kromě lesů a medvědů nic jiného nenajdete. Natož anglicky mluvící obyvatele. Když se brali, ona neuměla francouzsky, on jediné slovo anglicky. Dnes po více než 30 letech, jsou bilingvní rodina. Tento jev je častý v oblastech sousedících s Ontariem nebo Spojenými Státy, ale čím více na východ či severovýchod od Gatineau jedete (na severu kromě Inuitů a ledu jiné pozoruhodnosti nehledejte…), tím více se Kanada stává Francií, alespoň co se jazyka, zvyků i historie týká.

Francie v Americe

Skoro celou dobu mého pobytu jsem hovořila s přáteli i místními obyvateli francouzsky, mohla jsem tedy proniknout do quebecké mentality mnohem lépe než anglicky mluvící návštěvník. Když jsme cestovali po poloostrově Gaspésie na východním pobřeží provincie, připadala jsem si jako v Bretani. Nádherné útesy, mořská kuchyně, francouzština a přátelské přijetí místních lidí. Že nejsem ve Francii, mi připomínaly jen oblíbené vlaječky. S takovým patriotismem se u nás těžko setkáme. A kromě velkých měst a již zmíněných anglicky mluvících oblastí, kam lidé dojíždějí za prací, vám plynná angličtina také není příliš k užitku. Občas jsem měla pocit, že Quebečané tento jazyk z hrdosti bojkotují. Nejednou jsem se setkala s názorem, že je jim blíže Francie než Kanada.

Separatistické nálady

Existují zde i hlasy volající po osamostatnění provincie. V 60. letech vzniklo separatistické politické hnutí usilující o nezávislost Québeku. Dnes se jedná o politickou stranu, která se stává relativně populární. Z úst mladých lidí můžete slyšet „Vive le Québec libre“ (Ať žije svobodný Québec). Tuto větu před více než 40 lety pronesl tehdejší francouzský prezident Charles de Gaulle na oficiální návštěvě Québeku. Od té doby je oblíbeným heslem. Navíc samostatnost je zde stále aktuální. V roce 1995 se konalo referendum o odtržení, které dopadlo jen velmi těsně pro zachování Québeku součástí Kanady. Dokonce bylo slyšet i pochybnosti o věrohodnosti výsledku. Dnes však většina populace zůstává jen u popichování svých anglicky hovořících kamarádů, zanadávání si jak ti „pitomí angláni“ neumí řídit, nebo odmítnutí učit se anglicky. Ohledně dřeva nemám moc informací. O tom se mi nikdo moc nezmínil.

Neobyčejná velkoměsta

Zeptáte-li se kohokoli z Québeku, které město je nejkrásnější, odpoví většina Québec city. Je to nejstarší město v Severní Americe a lidem žijícím mezi ocelovými mrakodrapy připadají stavby ze 17. století jako z jiného světa. My zase jezdíme obdivovat typická americká velkoměsta. Možná proto jsem si zamilovala skoro dvoumiliónový Montréal místo menšího Québecu city s přibližně 600 tisíci obyvately.
V Montréalu jsem se setkala s dalším paradoxem. Je městem Québečanů, přesto zde žijí snad všechny národnosti světa. Vedle čínských, thajských, libanonských, řeckých či irských restaurací se mi podařilo najít i dva české bary. A všichni tito lidé mluví francouzsky, ale vědí, že anglicky se domluví zase s turisty, nebo sem přišli a anglicky už hovořili. Oficiálně se udává, že 80% obyvatel Montréalu mluví anglicky, přesto všichni Québečané ho pokládají vedle Québecu city za druhé hlavní město frankofonní provincie.
Montréal je skutečně mekkou francouzských kanaďanů, městem svobody a obrovských možností a zároveň je až neuvěřitelně konzervativní, stále útočištěm hlasů, kteří volají „Vive le Québec libre!“ Jeden místní si mi stěžoval na onen patriotismus. Mluvil oběma jazyky, ale cítil se více Kanaďan, odmítal Québec jako něco výjimečného, cítil se součástí celé Kanadské federace a preferoval hovořit anglicky, jeho předkové pocházeli ze Skotska. Přístup některých jeho známých z Montréalu mu znechutil francouzštinu i samotné rodné město. Dnes žije v Ottawě.

Quebecká krása

Abych trošku napravila reputaci Québečanů, nesmím zapomenout na jejich vstřícnost. Během měsíční cesty po Québeku jsme spali v kempu dohromady jen 5 nocí a jednou na odpočívadle v autě. Vždy nás rádi přivítali vzdálení příbuzní či známí mého přítele. Ručníky a lednice k dispozici byli samozřejmostí. Vysvětluji si jejich přátelskost skloubením severoamerického zvyku „prvního uvítání“ a francouzské povahy. Lpění na přátelském přijetí a otevřenosti k cizincům potvrzují i sami Québečané. Těžko se to vysvětluje, ale quebecká mentalita a smysl pro humor mi byla mnohem blíže, než leckterá mentalita evropských zemí. A dalo by se říci, že jsem se tam brzy cítila jako doma. Pokud chcete alespoň z části utéci typickému americkému životnímu stylu, ale Severní Ameriku opustit nechcete, zavítejte do Québeku. Budete překvapeni, jak rychle se ocitnete v Evropě.