Job fair nebyl fér

Dozvídáme se o tzv. job fairech, na kterých lze uzavřít smlouvu se zaměstnavatelem. Za vstupní poplatek dáte 30 USD a při podepsání smlouvy dalších 100 USD.

Prvních job fairů se neúčastníme, věříme, že si najdeme práci přes internet. Agentura, ke které jsme se zaregistrovali, nám doporučila pár adres zaměstnavatelů, které je třeba kontaktovat. Již nám však neřekla, že to, co pro nás bylo nadějí, bylo pro americké zaměstnavatele jen zdvořilostní frází. „Zašlete nám svoje CV, určitě se vám ozveme.“ Odpovědi jsme urgovali až do konce prosince, nezněly jinak, než že nás klidně zaměstnají, ale že se domluvíme až po našem příjezdu do USA. A tak začal začarovaný kruh se smlouvou, bez které pracovní vízum do USA nedostanete a bez pracovního víza pracujete ilegálně, což se dá i bez agentury.

Na další job fairy se nemáme šanci dostat, protože pobočce, kde jsem se my zaregistrovali, bylo přiděleno málo míst. Ty byly rezervovány pro náhradníky, kteří se přihlásili a nedostali na první job fair. Naší jedinou možností tak bylo účastnit se posledního job fairu v březnu, kde však již byly nabízeny pouze práce, za které se při podepisování smlouvy platí 300 USD. Bylo jasné, že jde o práci v rybárnách na Aljašce, kde jsou platy vyšší a poplatek by se tak měl brzy splatit.

Jaké bylo naše překvapení, když se nám na job fairu představil nejen zástupce rybího průmyslu na Aljašce, ale také zaměstnavatelů v hotelových sítích, kde mzda jistě není tak vysoká a poplatek za smlouvu stejný. Byli jsme rozhodnutí. Pojedeme na Aljašku do rybárny. Vyděláme si potřebné peníze, budeme v přírodě a ubytování se stravou zaplatí zaměstnavatel.

Všichni zájemci o práci čekali ve společné místnosti a k pohovoru se zástupci byli voláni ve skupinách po čtyřech. Čekali jsme, že si přímo u nich vyjednáme práci v místě, které se nám bude nejvíce zamlouvat, domluvíme si patřičné podmínky a podepíšeme předběžnou smlouvu. Pohovor byl však pouze jejich seznámením s našimi požadavky. Představili jsme se, řekli kam a kdy chceme jet, a zdůrazňovali, že chceme jet všichni 4 dohromady na jedno místo (já s přítelem a sestra s přítelem). Nastala komplikace s datumem našeho odletu (20. – 26. 6.), většina továren se rozjíždí již v polovině června. Nakonec jsme svolili, že kluci by mohli jet dřív, ale jedině pod podmínkou, že budeme nakonec pracovat všichni spolu. Zástupce to chápal, jen se ptal, jestli bychom byli ochotni se rozdělit v případě, že by někde chyběla jen jedna pracovní síla. Zopakovali jsem mu naši podmínku a přijali kompromis možného rozdělení, ale po párech. Zřetelně jsme mu upřesňovali, kdo ke komu patří. To byl celý job fair. Nic jsme nepodepsali, neměli jsme žádné potvrzení o naší domluvě, stejně jako další účastníci job fairu. Do 3 týdnů měly přijít smlouvy.

Duben se chýlil ke konci a smlouvy nikde. Po 5 týdnech přišly smlouvy pro Petra i Radka. Do 5 dnů od jejich doručení museli zaplatit smluvených 300 USD. Zprostředkovatelská agentura nám dovolila odložit platbu, než přijdou další smlouvy. Příliš dlouho se již však čekat nedalo, zejména zástupce naší pobočky byl nepříjemný. Nakonec kluci smlouvu zaplatili a doufali, že brzy dorazí i smlouva pro holky. Smlouvy došly s třítýdenním zpožděním. K úplně jinému zaměstnavateli a na jiné místo. Už se s tím nedalo nic dělat, změna nebyla možná. Vzdaly jsme to.

Mimo storno poplatku nám byly vráceny všechny vložené peníze, dokonce i 1500 Kč, na které sestra ztratila doklad. Agentura nám ještě dluží vstupné na Job fair, tuto částku prý nevyřizuje pobočka, ale centrála. Jsou na nás příjemní a snaží se nám vyjít vstříc. Zasílají nám jiné nabídky, ale velice častou odpovědí na naše dotazy je „nevíme“. Při cestě do USA je třeba jet s novým pasem, ke kterému je přiložena notářsky ověřená kopie rodného listu. Na pobočce mi nikdo neporadil, jestli je nutný také tzv. soudní překlad.

Největší zradou je rozesílání adres zakázaných amerických zaměstnavatelů až po skončení job fairu. Každý týden je to slušný seznam. A tak ti, kdo s nimi mají smlouvy, začínají pěkně od nuly. Skutečně férová nabídka.