Jízda mexickým autobusem

Zastávka na znamení

Městské autobusy jsou zde pro Evropana něco jako pouťová atrakce. Na rozdíl od nás žádného Mexičana nepřekvapí, že je v celém městě oficiálních zastávek jako šafránu. To ovšem neznamená, že během nejbližších pěti kilometrů nebudete moci nikde nastoupit či vystoupit. Řidič reaguje na jakékoliv mávnutí, houknutí, písknutí, zazvonění, posunky a jiná gesta sloužící k připoutání pozornosti. Zastaví vám, kde se vám jen zamane - ať již je to na několikaproudové křižovatce, na rohu ulice nebo přímo před vaším domem, stojí-li zrovna na jeho vytyčené trase.

Jízda se sardinkami

Jednoho srpnového dne jsem si jako obvykle stoupla na křižovatku pod houpající se a špatně připevněné semafory, které ve větru vlály sem a tam. Mávala jsem rukama jak o závod, aby mi projíždějící žlutá příšera s protáhlým čumákem zastavila. Řidič zastavil a nikoho neznepokojovalo, ze to uvnitř vypadalo spíše jako v plechovce sardinek než jako v městském autobuse číslo 10. Nějaké ty “sardinky“ plápolaly i ven ze dveří. Zde je totiž zvykem, že řidič při jízdě přední dveře nezavírá, aby se zřejmě při všech těch rychlých výstupech a nástupech na každém rohu nezpozdil. Naskočila jsem a připojila se k těm, kteří během jízdy nasávali „čerstvý“ vzduch - mé ruce se držely někde uvnitř autobusu a hlava s půlkou těla čouhala ze dveří. Asi po dvaceti minutách nespoutané jízdy, připomínající spíše rallye, jsem se slovy „Permiso, permiso, bajo“ vyskočila z tlačenice ven na křižovatku před univerzitou.

Adrenalinový návrat

Má zpáteční cesta nebyla o nic obyčejnější. Jako obvykle jsem mávla na rohu ulice na žlutou  desítku, jednou nohou nastoupila a řidič již vjížděl úprkem do zatáčky. Já se kymácela jak list ve větru, zatímco jsem hledala 4 pesos v mé peněžence a platila řidiči. Ten stačil předjíždět, točit volantem, přepočítávat, vracet mi drobné a vést plynule rozhovor se svým kámošem, který se „bezpečně“ usadil na předním okně. Mexičané jsou holt neuvěřitelně schopní! Po zaplacení jsem se snažila najít volné místo, což vypadalo velice jednoduše. Překvapení na sebe nenechalo dlouho čekat. Jedna sedačka měla na sobě jogurtové skvrny, další byla ulomená a ve zbytku autobusu to vypadalo tak, že šváby cestují stejnou linkou. Nakonec jsem si na jednu z těchto „hygienických sedaček“ kecla a sledovala, jestli náhodou nějakou tu breberku nezahlédnu. Na své obvyklé křižovatce jsem za pomoci jiné cestující několikrát zmáčkla izolepou přilepený zvonek, abych dala znamení k výstupu. To se naštěstí podařilo bez elektrické „šlupky“ z čouhajících drátů a já tak dorazila k cíli.

Osobité kouzlo

S úsměvem a pobavením jsem přemýšlela o tom, jestli nebude lepší chodit po svých. Ale jízdy autobusem v sobě spojovaly tolik mexického folklóru a bezprostřednosti, že i přes drncání, nedostatečný prostor mezi sedačkami pro „evropské“ nohy  a mé přesvědčení, že autobus má snad i hranatá kola, jsem si jízdy městským autobusem nenechala ujít.