Jeden den v Gobi

Zdravím mnicha mongolským "Sajnbajnó", odpovídá a sedá si vedle mě do tureckého sedu. Je velmi snědý, na nose má silné brýle a podle toho, jak je buclatý, zřejmě netrpí nedostatkem. Z rukávu vytahuje růženec a pomalu kuličku po kuličce se modlí. Pak si sahá do kutny pro cigaretu a než ji vykouří, stihne okousat filtr. Na hlučné motorce přijíždí stejně snědý děda s legrační bílou přilbou na hlavě. Je oblečen do šedivého delu, tradičního mongolského šatu, z pod kterého vykukují "komunistické" tepláky a vysoké holínky. Z kapsy vytahuje cyrilicí popsanou krabičku levných cigaret a podává jednu mnichovi a jednu si bere sám.

Začíná rozhovor v nesrozumitelné, nelibě znějící mongolštině, v jazyku bez samohlásek, který by šel stručně zaznamenat jako "crtsssstt". Mnich se tahá za tři fousky pod spodním rtem, pak se ušklíbne a mizí v útrobách chrámu, který zatím odemkli jeho pomocníci. Kameny odháním špinavého, línajícího psa s hnisajícím okem. Je mi ho líto, ale stále ještě mám v mysli zprávu o epidemii vztekliny ve zdejším kraji. Nedá mi to, abych se nepodíval, co při bohoslužbě "provádí" řád červených čepic. Následuji slabozrakého mnicha.

Mongolský buddhismus smíchává tibetský lámaismus, který sem dorazil ve třináctém století, se zdejší tradiční šamanistickou vírou a vyznává ho asi devadesát procent Mongolů. Většina z nich však, stejně jako dalajláma, přísluší k řádu žlutých čepic. Komunisté během své sedmdesátileté vlády stačili zlikvidovat většinu ze sedmi set klášterů a jen malá část z nich byla v devadesátých letech znovu obnovena.

Hluboké mručení, bubnování a rány do zvonu probouzí ze sladkého spánku na dvorku moji spolucestující, a tak se počet účastníků ceremonie rozšiřuje na jedenáct - my dva, dva vesničané, čtyřčlenná rodina z Ulan Bátaru na výletě a tři mniši. Nicméně není natolik hlasité, aby zabránilo nejstaršímu z mnichů ve spokojeném podřimování. Vesničané s rodinkou obíhají několikrát místnost ve směru hodinových ručiček a nezapomenou se uklonit každé soše Buddhy a bódhisattvy či knize zastrčené v zaprášeném regálu.

U nedaleké studny napájí rozcuchaný mladík stádo velbloudů, koz a ovcí. Velkou naběračkou, tak trochu připomínající síťku na motýly, nalévá vodu do žlabu vyrobeného z obří rozříznuté pneumatiky. Dvouhrbí velbloudi se vztekají na kozy s namodřenými rohy, že skáčou přímo do koryta a překáží tak ostatním zvířatům. Z pumpy si nabíráme lehce slanou vodu i pro sebe a dáváme se do řeči se zvědavými vesničankami. Hlavou mongolské domácnosti je žena, a tak není divu, že jsme i přes naše námitky odvlečeni do jejich hliněných příbytků. Moc dobře totiž víme, co nás čeká. Vodka.

Dobrosrdečná hospodyňka nám ji nalévá do sváteční stříbrné misky, která koluje mezi přítomnými. Netrvá dlouho a dům je zaplněn vesničany dychtícími spatřit divné cizince s velkýma očima a dlouhými nosy. Ve dveřích se objevuje "náš" brýlatý mnich a paní domu rychle dopíjí obsah misky a láhev schovává pod rozviklaný stoleček. Pod vlivem alkoholu vyprskávám smíchy nad její přetvářkou a ona s kajícným pohledem vytahuje láhev a aby se neřeklo, nabízí také mnichovi. Jedna z jejích dcer mezitím dovařila z velbloudího mléka slaný čaj a postavila před nás jako kámen tvrdé sladkosti. Matka se rozhodla, že nás podaruje zapáchajícími nudličkami ze sušeného zkyslého mléka. Luci dostává plnou hrst a já si rychle beru čaj a pečivo a ukazuji, že mám obě ruce plné. Mongolka se nenechá odradit, rozepíná mi kapsičku u košile a sype do ní dvě deka nechutného pokrmu.

Je nejvyšší čas se rozloučit, máme před sebou dvacetikilometrovou cestu napříč pouští Gobi. Samo slovo "gobi" však neznamená v mongolštině step. Písek a písečné duny tvoří jen 3% celkové rozlohy, zbytek jsou kamínky, skály, velmi suché stepy či polopoušť s křovinatým porostem. Za horkých letních dnů se teploty dokáží vyšplhat i přes čtyřicet stupňů Celsia, v zimě naopak klesají až na mínus čtyřicet. Navíc je domovem u nás tolik známého červa Olgoje Chorchoje, jehož pouhý pohled zabíjí, a pro paleontology představuje cenné naleziště kosterních pozůstatků dinosaurů.

Děkujeme našim hostitelům mongolským "bajartaj" a míříme do obce Zúnmod. Nenapadá mě žádný racionální důvod pro existenci této osady, tvořené třemi paneláky a konečnou železnice, snad kromě megalomanského plánu na osídlení pouště v dobách, kdy v Mongolsku budovali socialismus.

Tak moc se chci zbavit zkyslých sušánků bez kompromitujících důkazů, že na chvíli zapomínám na svůj strach ze vztekliny a krmím jimi opuštěného línajícího psa, kterého jsem předtím tak vehementně odháněl. Nenechá si vysvětlit, že nejsme jeho noví páni a že větší šanci na přežití má ve zdejší oáze. Na řadu přicházejí kameny. Ostrostřelec Luci ho trefuje do zdravého oka a nám nezbývá než doufat, že mu ho neporanila. V přesýpajících se písečných dunách, v hlubokých korytech vyschlých řek, při dramatickém západu slunce i oranžovém úplňku však rychle přicházíme na jiné myšlenky.

Gobi nás nijak nepřekvapila svojí drsnou krásou, kterou jsme znali jednak z fotek a jednak z pouští na jiných místech zeměkoule. Co jsme ale opravdu nečekali, byla útočná centimetrová klíšťata číhající v houfech na svou oběť na polosuchých keřích, nebo hojně rostoucí trsy pažitky. Té rostlině, kterou si moje babička vypiplávala v černozemi v květináči za oknem, se tady v písku daří jako nikde jinde!

Jak do kláštera Chamryn Chijd? Z Ulán Bátaru do hlavního města zdejšího aimagu (okresu) Sajnšandu jezdí dvakrát denně vlak za necelých 3,5 USD a tady, navzdory informacím z Lonely Planet, můžete čtyřikrát týdně nasednout na vlak do Zúnmod (0,5 USD) a pak si už jen nechat ukázat směr a šlapat hezky po svých. Šťastnou cestu!